Let’s School – -apkrig

Původně se jednalo o prototyp, který si sám pro sebe z dlouhé chvíle vytvářel jeden vývojář, zbytku studia se ale projekt zalíbil natolik, že padlo rozhodnutí ho přetavit v plnohodnotnou hru. A rovnou je potřeba i přiznat, že výsledek potřebuje ještě trochu přeleštit a dodělat, ale už v současném stavu nabídla péče o japonsky působící vzdělávací instituci dost obsahu na to, aby si dokázala udržet mou pozornost nějakých padesát hodin.

Ředitelův úděl

Váš Takajuki Brumbál přijde k zelenému palouku, kde buďto nestojí vůbec nic, nebo se vyjímá sešlá barabizna s děravými zdmi, kam by jeden od pohledu zamířil spíš pro drogy než za vzděláním. Váš úkol bude prostý: Shrábnout pár bankovek do začátku a vystavět postupně takovou školu, kam budou díky její reputaci vážit cestu ti nejambicióznější studenti ze všech koutů země.

Základní smyčka hratelnosti je přitom jednoduchá – zařídíte něco, co by se s přivřenýma očima dalo prohlásit za třídu, je tam kde psát i kde sedět, postaráte se, aby tam měl kdo učit, otevřete červotočem prožrané dveře prvním odvážlivcům z nedalekého sousedství a sledujete, kterak do nich kantor v průběhu jejich tříleté cesty k maturitě pumpuje vědění. A úplně ideální je, když u toho ještě neomdlívají hladem, nepadají žízní a nenudí se dost na to, aby si dlouhou chvíli krátili kopáním do méně oblíbených spolužáků.

Tento popis by se v principu dal vztáhnout na celou hru, ale je jasné, že vesnická jednotřídka nebude nikomu stačit napořád a spolu s rozšiřováním školy narůstají i vaše povinnosti a košatí hratelnost. Tři třídy jsou základ – pro každý ročník jedna – ale studenti z různých komunit mají rozdílné cíle. Jedni třeba chtějí pokračovat na humanitní univerzitu, jiní zas mají zálusk na kariéru ve sportu. A když se z nich pokusíte vytvořit slepenec, se zlou se potážete, protože nešéfujete eskadroně polyhistorů, a naučit všechny všechno jde tudíž jen s největšími obtížemi.

Ne, je nutné rozdělit třídy podle specializací, každé správně poskládat rozvrh pěkně hodinu po hodině a vést v patrnosti, aby třeba v jednu chvíli nevyžadovaly tři třídy tu samou učebnu naráz. Jenže na to je také samozřejmě potřeba schopnější učitelský sbor. S vlastním kabinetem, aby si vaši profesoři měli kam zajít o přestávce a za popíjení kávy zaskuhrat na rozjívené studenstvo.

Někdo tomu všemu navíc musí velet, a pokud nechcete svého švarného ředitele náporem stresu proměnit ve slintající trosku, nenecháte ho na všechno samotného. Dřív nebo později proto také přijde řada na management a delegování povinností šéfům jednotlivých fakult. Které musíte najmout a pečlivě vybírat – čím schopnější vedoucí, tím víc mu toho můžete svěřit.

Bohulibá expanze

Zlepšující se instituce pak láká čím dál tím nadanější uchazeče, jejichž vzletnější životní cíle je potřeba reflektovat kvalitnější výukou. Páteř postupu hrou přitom představuje výzkum, kterým postupně odemykáte nové předměty, budovy i technologie. Pravda, ne vždycky to dává logický smysl – opravdu je například potřeba vynalézat parkoviště? Osobně bych se asi dost rozmýšlel, zda poslat ratolest do školy, jejíž akademické špičky musely tři dny bádat, aby obdařily svět převratnou ideou, že na betonovém plácku může stát auto. Ale budiž, je to ústupek hratelnosti, jehož výsledkem je dobře a zábavně dávkovaný progres.

Úvod a střední část hry odsýpají v chvályhodném tempu a není kdy se nudit – po zbudování úplných základů a zajištění funkce školy na elementární úrovni se manažerské povinnosti plynule rozšiřují a přichází tanec s fakultami, dostatkem učeben, kvalitou vybavení, způsobilostí učitelů, dojížděním studentů ze vzdálenějších lokalit a snahou, aby v prosinci žáci nepřimrzali k lavicím a léto nepřipomínalo obraz od Dalího. Roztavené hodiny jsou totiž v realitě daleko menší terno než na plátně – bez větráků nebo klimatizace ani ránu!

Let’s School není nikterak drakonicky obtížná hra. Namísto souboje zuboženého ředitele s nekončící smrští pohrom nabízí příjemnou rovnováhu. Klade před vás dostatek problémů, aby zaměstnala, ale nezahlcuje tak, aby nebyl čas se věnovat i jemnějším detailům.

Občas se přitom jedná o věci, které nejsou na první pohled patrné – třeba strava v kantýně. Že není úplně jedno, co vyberete, a cpát žactvo pomocí menu složeného výhradně z burgerů není ideální přístup, mi došlo až ve chvíli, kdy se začala drolit omítka ze stropu, jelikož o patro výš přecházela třída vykrmených třeťáků o váze srovnatelné zhruba s parní lokomotivou.

Školský ráj to na pohled

V poslední třetině hry lze zpozorovat lehký propad tempa a sklouznutí k rutině. Můžou za to dvě věci. Jednak nedostatek náhodných událostí či nenadálých problémů, které by po manažerské stránce ozvláštnily hraní, jednak mechanické řešení ambicí samotných studentů a příliš strojové zpracování jejich studijního prospěchu.

Každý má hned jasno, čím se chce stát, a vy proto se skálopevnou jistotou víte, co ho učit. Selhání či úspěch při zkouškách se navíc odvozuje čistě od numericky reprezentované úrovně vědomostí. Jinak řečeno, pokud žáka zařadíte do správné třídy se správným rozvrhem a kvalifikovaným kantorem, můžete na něj klidně zapomenout a on projde až k maturitě se samými jedničkami. A jelikož nábor i třídění studentů později obstarají automatizované učební plány, nemusíte nakonec hnout prstem.

Řekněte sami, měl snad někdo z vás stoprocentně jasno, na jakou chce jít vysokou, nebo dokonce čím se chce stát už ve chvíli, kdy se hlásil na střední školu? Pokud ano, klobouk dolů, já tedy neměl sebemenší ponětí ještě týden před maturitou.

Management žactva by byl živější a věrohodnější, kdyby se studenti rozmýšleli průběžně a vy na to museli reagovat. A ještě lepší by bylo, kdyby prospěch závisel nejen na jasně kvantifikovaných vědomostech, ale třeba i mentálním stavu, disciplíně nebo talentu. Žáci sice mají sadu statistik jako inteligenci, kreativitu a podobně, ale nevšiml jsem si, že by měly jakýkoliv vliv na cokoliv.

I v momentě, kdy váš školní aparát funguje jak dobře namazaný stroj prakticky bez vnějších zásahů, ale nepřijde úplná nuda. Minimálně pokud se řadíte k těm hráčům, kteří si potrpí na estetickou stránku věci. Jedná se totiž o ideální chvíli, kdy se můžete naplno ponořit do krášlení a zvelebování.

Různých druhů zdí, oken, dekorativních bran i ozdob je k dispozici přehršel a zbytek už je čistě na vašem architektonickém gustu – chcete tradiční japonskou budovu jak z Kjóta? Moderní ódu na sklo a ocel? Vznešený neogotický kampus? Rozevlátou artovou divočinu bez jediné ostré hrany? Internát připomínající majestátní čínský hrad se zahradou plnou pavilonů? Libovolnou kombinaci předchozího? Představivosti se meze nekladou.

Neotesaná radost

Příliš zjednodušené zpracování prospěchu či ambicí sice zamrzí, ale nakonec se jedná jen o pár slabších prvků managementu mezi řadou silných, které navíc i přes konceptuální výhrady v rámci zdejšího designu zkrátka fungují, jak mají. To už ovšem nejde prohlásit o situacích, kdy svou nečesanou hlavu vystrčí bug či technický nedodělek. Což se děje o fous častěji, než by bylo záhodno. Nejedná se díkybohu o žádné kardinální minely, které by pokazily zážitek, rozbily hru či vzaly chuť pokračovat, ale zároveň nejde o záležitosti, které by šlo jen tak přejít mávnutím ruky.

Jednou jsem třeba přistihl studenty, jak po vyučování spí na zemi po chodbách. Nejdřív jsem se lekl, jestli náhodou nejde o nějaký obzvlášť rafinovaný aktivismus za zastavení ropného průmyslu nebo něco podobného, ale vzhledem k tomu, že další den všichni dostali špatnou náladu z „nedostatku postelí v ubytovně“, kde ale přes noc zelo prázdnotou asi tak sto lůžek, byl to nejspíš bug.

Párkrát jsem také musel žáky sundávat ze střechy, kam se neměli jak dostat, což jim ale vůbec nezabránilo se tam objevit a teatrálně panikařit, že uvízli. Jindy zase třída tvrdí, že není volná učebna, ačkoliv to není pravda a musíte ručně přikázat, kam jít. Věcí na podobné úrovni by šlo jmenovat ještě celou řadu. A to, že pomocné práce typu obsluhy v jídelně zastávají přímo učitelé, je také nesmysl. (V zájmu férovosti je nicméně potřeba doplnit, že o tom tvůrci vědí a samostatní kuchaři i ochranka dorazí v podzimním updatu spolu s dalším přídavným obsahem.)

I přes výtky se však v konečném součtu neostýchám titul doporučit, protože, chyby nechyby, stejně jsem kvůli němu zasadil smrtelnou ránu vlastnímu spánkovému režimu. Let’s School má styl, duši i nestrojený, až nakažlivý zápal pro tematiku, což zásadním způsobem pomáhá se shovívavostí k technickým nedostatkům. A potěší také skutečnost, že hra ještě navíc dobře zvládá důležitý prvek všech budovatelských her, totiž vizuální odměnu.

Klimax jakéhokoliv herního budování je chvíle, kdy se zahledíte na své veledílo a opájíte se vlastní manažerskou genialitou. A v Let’s School je tenhle moment obzvlášť sladký, protože škola dýchá životem. Žáci se hemží po vašich vypiplaných, vyzdobených chodbách, metají výmyky na hrazdách, co jste jim jako venkovní tělocvičnu postavili na balkoně, chodí si nakoupit nebo se krčí v koutě s přenosnou konzolí a doufají, že je nenačape učitel. Támhle zahlédnete mládí v rozpuku, když student nesměle vyznává lásku spolužačce, tady si zas dva udělali piknik pod jarní rozkvetlou třešní, opodál skáčou přes švihadlo či pouští draka, kousek stranou stojí fronta u školní cukrárny…

Všechny aktivity jsou navíc animované. Často jen schematicky, jistě, ale i tak to obrovsky pomáhá atmosféře. Výsledek? Potěšený úsměv v tváři, příjemná nálada při pozorování středoškolského mraveniště a zasloužená pýcha, protože takhle pěkně jste to vymysleli, postavili a zařídili jen a pouze vy. Hra si zaslouží pochvalu za to, že něco takového dokáže zprostředkovat.

Znovuhratelnost je spíš ze slabšího soudku – jakmile jednou vyšperkujete elitní školu, motivací začínat znovu už by se mohla stát jen chuť zbudovat něco v odlišném architektonickém stylu, protože co do hratelnosti nic nového nepřijde. Jak už jsem ale uvedl: Než jsem byl se svým gymplem v Let’s School úplně spokojený, uběhlo padesát hodin. A to je zkrátka solidní porce.