Inkulinati – -apkrig

Rozkošná kreslená hra inspirovaná středověkými rukopisy, která celá vypadá jako knížka a hrajete v ní za umělce. Řeč není o loňské detektivní adventuře Pentiment, i když by podle vágního popisu mohla být. Kdepak, v předběžném přístupu se na Steamu a v Game Passu vylouplo Inkulinati, tahová strategie od studia Yaza Games, kde kreslíte roztomilá zvířátka a podivné bytosti s náhodně generovanými vtipnými jmény, které třímají třeba vidle, načež je posíláte do lítých bojů s neméně roztomilými zvířátky v jinak barevných šatičkách, s makabrózními kostlivci, pekelníky či třeba s divnými zelenými pidižvíky, kteří ze všeho nejvíc připomínají Yodovu hlavu.

S polskými autory Inkulinati jsem měla možnost si popovídat na loňském Gamescomu a tehdy se dušovali, že všechny potvůrky, které se ve hře mezi sebou perou, mají své reálné předobrazy na dobových svitcích, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné. Ano, i zčásti muže, zčásti ptáka s kotlem fazolí na hřbetu někdo kdysi nakreslil a považoval to za skvěle odvedenou výtvarnou práci!

U stylizace a výchozího bodu ve středověkých reáliích podobnost s Pentimentem víceméně končí – a co se týče toho, kdo opisuje od koho, Inkulinati začalo vznikat dřív, ale v Obsidianu se o něm prý dozvěděli až potom, co už vývoj sami měli rozjetý a svoji detektivku stihli vydat dřív. Ne že by na tom záleželo – oba týmy si navzájem fandí a především jde o žánrově úplně odlišné hry.

Zatímco Andreas Maler vyšetřuje sérii podivných vražd v bavorském městečku a sází na příběh, Inkulinati vám hodlá zavařit mozkové buňky s důrazem na strategii a taktizování. Na počátku si také stvoříte svého vlastního ilustrátora či ilustrátorku a budete svědkem série příšerných masakrů kočičích biskupů, oslích hráčů na dudy nebo trojhlavých psů. Ale vážně, tady už opravdu všechny podobnosti končí!

V příběhové kampani se pod taktovkou mistra (Yody) vydáváte na pouť, při které se musíte postavit třeba vládci pekel Dantemu, abatyši Matyldě i samotné Smrti. Herní plán cesty je přiznaně inspirovaný tím ze Slay the Spire včetně plánování trasy s více či méně obtížnými souboji, různými svatyněmi a obchůdky. Hra navíc obsahuje podobné roguelike prvky – během putování kromě nových nákresů potvůrek a speciálních gest sbíráte taky životy navíc v podobě brků, zdraví pro svého kreslíře, peníze, o které po konci hry přijdete, ale i reputaci, která se sčítá a odemykáte si s ní nové typy armád a další vychytávky.

Nejdůležitějším mechanismem jsou ale samozřejmě samotné tahové souboje. Ty se dělí na kapitoly a posléze na jednotlivé tahy – vždy ovládáte jedno zvířátko či příšeru, které může provést pouze jednu akci (plus pohyb) – útok, léčení, strkání, buzení ostatních, prdění do trumpety a tak dále. Poté se vyčerpá, uloží se do další kapitoly ke spánku a na tahu je protivník. V některých soubojích můžete do akce zasáhnout ještě z pozice samotného kreslíře, kdy sbíráte magický živoucí inkoust, za který kreslíte nové jednotky, případně výše zmíněnými gesty, s nimiž nad rámec tahu můžete svá zvířátka třeba přesouvat nebo kreslit překážky. Bitva končí v momentě, kdy jedna strana přijde o všechny své jednotky, případně o kreslíře.

Na Gamescomu ve mně Inkulinati zanechalo hlavně ten dojem, že jde o hru na prezentování na výstavě absolutně nevděčnou, a předběžný přístup mě v tom jen utvrdil. Jde totiž o nesmírně komplexní tahovku, až se nezdráhám říct občas zbytečně komplikovanou. Schopností, klíčových slov a nástrah, na které musíte brát zřetel, je nepřeberné množství – až se mi občas všechna vysvětlující pole nevešla na monitor.

Když už jsem měla pocit, že jsem do piškuntálií dané úrovně pronikla, vítězství mám po nastudování všech potenciálních hrozeb na dosah a už mě nemůže nic překvapit, přišly náhodné události z nové kapitoly. Někdy začnou okraje stránky hořet, jindy se na ní objeví nové překážky, občas přijde mor. Hra sice před apokalyptickými událostmi a jejich příchodem na začátku bitvy varuje, ale udržet v paměti tak obrovské množství informací na mě zkrátka někdy bylo trochu moc a neměla jsem pocit, že by se ke mně normální obtížnost chovala zrovna fér.

Taktické strategie miluju a třeba logické hlavolamy z Into the Breach přímo zbožňuju, ale je rozdíl mezi obtížností, která po zásluze trestá chyby, a zahlcením informacemi, kdy vás hra prostě a jen ušlape desítkami výjimek a tím, že si přece máte pamatovat, že tenhle pekelník v příštím tahu bouchne, tenhle oslík umí soupeře strčit o políčko dál než všichni ostatní a tady jste při útoku zmáčkli tlačítko moc brzo a tu rozkošnou kočičku o jeden život nezabili, takže celou svoji válečnou taktiku můžete hodit do latríny a křísnout křesadlem.

K tomu se vaše jednotky začnou nudit, když je kreslíte příliš často, a v příštím souboji kvůli tomu jejich kreslení spotřebuje víc inkoustu. Začínáte sice se třemi, ale časem budete mít zvířátek v bestiáři tolik, že vám nebude tolik záležet na tom, jestli na vaší straně jsou zrovna liščí nebo psí lučištníci, ale je to další mechanismus, na který je při výběru nákresů na začátku bitvy brát zřetel.  

Na druhou stranu, Inkulinati jsou pořád roguelike, takže se s neúspěchy, umíráním a poučením tak nějak počítá. Určité zjednodušení by jim ale stejně prospělo, případně by neškodil trochu pozvolnější start.

Kromě tutoriálové akademie, která by vzhledem k objemu informací mohla být výrazně delší a podrobnější, a singleplayerové kampaně je v předběžném přístupu dostupný také režim duel, kde si navolíte armádu, získané talenty i mapu bez čekání, jestli vám kýženou kombinaci přihraje náhoda v rámci příběhu. Svůj ostrovtip můžete otestovat buď proti počítači, nebo proti lidskému protivníkovi, případně můžete zkusit přechytračit sami sebe. Multiplayer je totiž zatím čistě lokální a myš či gamepad si musíte sami předávat.

I přes překombinovanost se u Inkulinati většinu času dobře bavím a chci jim přijít na kloub. Je to ostatně hra, která se mi po dlouhé době dostala do snů, když jsem utíkala před králíkem vyzbrojeným pohrabáčem a obří rukou, která mě chtěla shodit do propasti. Na poměry předběžných přístupů přetékají obsahem, jen jsou občas zkrátka pekelně těžké. Pokud ale například usínáte s deskoherními pravidly pod polštářem a výzvy vám nejsou cizí, existuje patrná šance, že se do bizarních středověkých zvířátek zamilujete. Jen se připravte na to, že je zatraceně náročné do nich proniknout.