Snový remaster 26 let staré legendy Quake II » Vortex

Před rokem jsme na QuakeConu dostali remaster prvního dílu hry Quake, letos podle očekávání došlo na jeho nástupce z roku 1997, opět v péči specialistů z Nightdive Studios. Konkrétní obsah a jednotlivá vylepšení jsme shrnuli už v novince ve čtvrtek krátce po vydání hry, teď nabízím trochu podrobnější pohled a pár vlastních dojmů. To nejpodstatnější ale řeknu hned na úvod – podobně jako vloni jde o velmi kvalitní a především citlivě a pečlivě navržený remaster, který především ctí původní hru, její výtvarné zpracování a dobovou hratelnost danou tehdejšími technickými omezeními. Je nabíledni, že dnes seženete řadu jiných modifikací, které Quake II oblékají do ještě modernějšího kabátu, ať už s podporou RTX, hi-res textur nebo dalších moderních grafických efektů. Jenže ty také často nevratně naruší atmosféru originálu. Oficiální Quake II Remaster boduje právě svým respektem k původnímu dílu a v tomto směru by mohl být dobrým vzorem pro následovníky. Ostatně nejen v tomto směru – příkladná je i cenová politika a péče v oblasti voleb přístupnosti.

Quake II je 26 let stará hra a samozřejmě je to znát. Je to jeden z posledních zástupců klasických bludišťových doomovek, kterým v roce 1998 zatnul tipec Half-Life, aby se před pár lety vrátily do módy díky „boomer“ střílečkám. Druhý Quake přinesl změnu námětu (místo gotického hororu je to čistokrevné sci-fi) a také inovaci v level designu kampaně. Jednotlivé úrovně byly propojeny do tzv. jednotek a přes určitou přímočarost se v nich stále ještě dalo občas zabloudit. Byla tu nová sestava zbraní (srdce hráčů si rychle získal především Railgun), ale i zajímaví nepřátelé s ve své době pozoruhodnou AI. Velmi solidní osmihodinovou kampaň (odehrát šla i v kooperaci) rozšířila dvojice datadisků The Reckoning a Ground Zero, hráči ale brzy propadli i kouzlu multiplayeru, zejména pak tehdy populárnímu režimu Capture the Flag.

Věk je jenom číslo

Tohle všechno teď najdete i v remasteru a brzy se tam budete cítit jako doma. Všechno běží jako po drátkách a i když třeba v level designu hra své stáří místy nezapře (co tehdy bylo nové, to je dnes pochopitelně generické až stereotypní), celkově pořád spolehlivě pobaví. Navíc vás nekompromisně strhne svou atmosférou. Osobně mě třeba nadchnul fantastický sound design – od výrazných zvuků (například při sebrání brnění) až po výbornou hudbu od Sonic Mayhem zní Quake II naprosto skvostně. Kromě diskutovaných vylepšení grafiky je tu ale drobným způsobem vylepšena i hra samotná. Z velké části jsou to inovace velmi neznatelné, zkušení hráči si přesto všimnou vylepšené AI nepřátel, kteří se v remasteru jinak pohybují a útočí, uhýbají před výstřely a seskakují z plošin. Zkuste vystřelit na sud a zjistíte, že ten před explozí nejprve chvíli hoří. Jsou to vesměs drobnosti, které ale zážitek decentně zlepšují.

Je trochu škoda, že tu chybí povedený port z PlayStationu, ten ale přeci jen prakticky kompletně vycházel z PC verze, takže pokud byl prostor jen na jednu volbu, je N64 určitě vhodnější adept.

Datadisky (přesněji řečeno Mission Packy) The Reckoning a Ground Zero popravdě už v době vydání kdovíjak nenadchly, představují ale příjemných deset hodin zábavy navíc, nadto s několika nápady a překvapeními, mj. třeba díky hrátkám s gravitací. Zajímavější je Quake II 64, tedy port z Nintenda 64. Viditelně horší kvalita textur by vás neměla odradit, hra má totiž svůj vlastní příběh, soundtrack a z nemalé části také původní levely. A na konzolovou střílečku je jejich design víc než podařený! Je trochu škoda, že tu chybí povedený port z PlayStationu, ten ale přeci jen prakticky kompletně vycházel z PC verze, takže pokud byl prostor jen na jednu volbu, je N64 určitě vhodnější adept. Kromě toho, nikde není psáno, že se portu z PS1 nedočkáme někdy později – do remasteru prvního Quaka bylo během roku potichu doplněno několik skvělých add-onů včetně amatérských epizod a právě Quake 64. Tady sice položka Add-ons v menu zatím chybí, ale to se jistě může změnit.

Nový obsah

Vrcholem je pak nová „kampaň“ Call of the Machine od MachineGames. Tak jako před rokem v Quake 1 si vývojáři Wolfensteina střihli vlastní epizodu i tady a výsledkem je celkem 28 levelů v sedmi „unitech“ (to jsou ony propojené jednotky, mezi kterými se občas pohybujete tam a zpátky). Ctí základní koncept Quaka II, výrazně ale přikládají pod kotel z hlediska rozsahu, počtu nepřátel i použitých designových prvků. Hned v první části například pracujete se zatopenou lokací, která po vypuštění vody odhaluje dosud nepřístupná místa. Plně funkční je samozřejmě také multiplayer, který jsem zatím vyzkoušel pouze s boty v deathmatchi (v Capture the Flag k dispozici nejsou). V legendární mapě The Edge jsme si rychle potykali a slíbili si, že budeme pokračovat zase další večer. Večerů tu půjde díky čtyřiceti mapám do deathmatche a osmi do CTF strávit jistě mnohem víc.

Na závěr bych rád ještě alespoň stručně zmínil pár dalších nových funkcí. V menu id Vault se můžete podívat na staré concept arty, první návrhy modelů zbraní, nepřátel i předmětů (mnohdy nepoužitých), a také na první propagační videa z výstav E3 a ECTS. Nic není pod zámkem, všechno je odemčené od prvního spuštění. A je tu také úctyhodná nabídka voleb přístupnosti. Platí to nejen pro hráče s nějakým zrakovým, sluchovým nebo pohybovým hendikepem, ale také pro zcela běžnou hru, ve které přibyl nejen trochu úsměvný tutorial, ale hlavně kompas. Tím si totiž můžete kdykoliv zobrazit směr, kterým se máte vydat. Jistě, nic pro nás zkušené hráče, kteří nikdy nezabloudí (mrk mrk), ale kdo ví, někdo to někde možná využije. Ehm.

Když v roce 1997 vyšel Quake II, bylo mi dvacet let a ve své životní formě jsem si hru neskutečně užil se všemi jejími lákadly. Byla to také vůbec první hra, na kterou jsem psal jako čerstvě zaměstnaný redaktor Score recenzi. Je tak pro mě svým způsobem osudová. To píšu proto, že možná můj názor nebude úplně objektivní a o dekádu (nebo o dvě!) mladší hráči budou k remasteru Quaka II přistupovat mnohem rezervovaněji. Po právu. Stojím si ale za tvrzením, že jde o citlivě navržený remaster, který ctí původní hru. Díky tomu si hru se všemi jejími lákadly můžeme jako pamětníci „neskutečně užít“ i v roce 2023. O co jiného by tu mělo jít?