Recenze Starfield » Vortex

Starfield můžete obdivovat, můžete ho kritizovat, ale není snadné ho ignorovat. Přes všechny spory a rozpory se jedná o jednu z nejvýraznějších her posledních let. Ale dokázala dostát vysokým očekáváním a obstát v konkurenci jiných titulů? To je otázka, kterou se pokusíme zodpovědět v nadcházející recenzi. Není zdaleka první, vlivem okolností jsme se do hry nemohli pustit v úvodní vlně. A tak jsem znovu stál před otázkou, jak moc s naším hodnocením pospíchat. I když jsem původně neplánoval “kazit” si zážitek tím, že strávím většinu posledních dní s ovladačem v ruce a probdím několik nocí, nakonec jsem se přeci jen rozhodl udržet s naší recenzí těsnější kontakt s první várkou. Tohle dilema mi významně usnadnila skutečnost, že jsem se při svých dobrodružstvích převážně velmi dobře bavil a vesmír Starfieldu jen velmi neochotně opouštěl. Stejně se nevyhneme podezření, že když vyjde naše hodnocení dnes, bude to moc “brzy”, a když až zítra, bude to příliš “pozdě”. Já ale zařadil nejvyšší rychlost i proto, abych maximum stihl objevit sám, než mi to někdo vykecá. A to bych radil i vám. Záměrně jsem se také spíš vyhýbal ostatním testům, abych se nenechával ovlivnit v úsudku, ale samozřejmě vím, kde se pohybují některé známky. A můžu začít třeba tím, že dokážu svým způsobem pochopit ty vysoké i ty nízké.

Problém recenze Starfieldu představuje to, co je jinak jeho devizou. A sice velikost. Recenze by neměla suplovat příručku a není mou ambicí povědět vám o hře úplně všechno. Ono to dost dobře není ani možné, pokud má být rozsah únosný, a vlastně to není ani žádoucí. Je to asi jako kdybyste dnes ráno vylezli z jeskyně a někdo by vám chtěl u snídaně vysvětlit, že je tu nějaký Assassin’s Creed a co všechno v něm jde dělat. Pro naše potřeby ale postačí, když se na začátku spokojíme s tím, že rukopis Bethesdy je tu znát na každém kroku, a navzdory tomu, že jde o první novou IP od tohoto studia po mnoha letech, vychází samozřejmě ze základů, které najdeme i ve Falloutu a The Elder Scrolls. Vypravíme se do 24. století, ale zdejší budoucnost má k utopické idylce Star Treku daleko. Lidstvo se sice vydalo ke hvězdám, ale plnohodnotně dokázalo kolonizovat a obydlet jen pár světů. A navíc tak nečiní z touhy po poznání. Jednak se Země stala neobyvatelnou a když už se někdo vydává objevovat další planety, většinou tak činí ze zištných důvodů. Zdejší vesmír je nebezpečný, vztahy jsou napjaté a mezi různými frakcemi často panuje jen křehké příměří. A to jsme přitom dosud nenarazili ve vesmíru na jiný inteligentní život. Peníze nikdo na rozdíl od Star Treku nezrušil, lidé nepracují pro své ideály a zatímco jedni žijí v přepychu a bohatství, na jiných světech se spíš jen přežívá a živoří. Výjimkou z pravidla je uskupení Constellation. Jde o skupinu nadšenců a průzkumníků, která obdivuje dávné dobrodruhy a objevitele a navazuje na původní poslání vesmírných agentur. Právě k této organizaci se připojíte.

Přestože Bethesda označuje premisu a otevření hry za jedno z nejlepších, mně naopak přišlo, že minimálně zpočátku nepůsobí zápletka příliš nápaditě.

Ve Starfieldu si vytvoříte vlastní postavu, načrtnete stručně její charakter i historii a velmi rychle jste vrženi do víru událostí. Nehledě na to, koho si vysníte, vaše dobrodružství odstartuje v dole, kde dojde k mimořádnému objevu tajuplného artefaktu. Zdá se, že s ním máte nějaké spojení, ale víc vám k tomu pro vaše vlastní dobro nepovím. Musím nicméně prozradit, že velká část hlavní příběhové linky se točí právě okolo hledání dalších takových artefaktů, o jejichž původu a smyslu se můžete dlouho jen dohadovat. Přestože Bethesda označuje premisu a otevření hry za jedno z nejlepších, mně naopak přišlo, že minimálně zpočátku nepůsobí zápletka příliš nápaditě. Ba co víc, ani hratelnost nebyla řadu hodin nijak třeskutě originální. Rozhodně jsem se nenudil, ale plnil jsem spíš standardní questy jako v mnoha jiných hrách před Starfieldem, i když mě za artefakty vývojáři tahali po mnoha světech. Dlouho šlo ale jen o to něco najít, získat a přinést nazpět. Trudnomyslnosti jsem nicméně nepropadl zejména díky vesmíru, který mi velmi rychle přirostl k srdci. I když po technické stránce je zážitek rozporuplný, někdy je na pohled Starfield velmi pěkný a jindy není zdaleka tak lichotivý, jeho estetika mi po celou dobu přišla mimořádně přitažlivá. Má své specifické kouzlo, které na mě zafungovalo. Starfield mě bavilo objevovat, bylo to jako velké dobrodružství, během nějž se jsem mohl dozvědět víc o zdejší historii. A naší možné budoucnosti. A přestože začátek působí dost obyčejně, příběh zpočátku poněkud banálně a první hodiny vás v tomto dojmu ještě utvrdí, nakonec se i scénář slušně rozjezde a přijde s několika zvraty a překvapeními. Udělaly mi velkou radost, ale jejich povahu nemohu pro vaše dobro ani naznačit.

Důležitou roli ve vyprávění hrají vaši společníci nejen z organizace Constellation, i když vyvoleným jste opět vy. Navazujete vztahy nejen s různými frakcemi, ale i jednotlivci. Jak vřelé a těsné budou, už záleží hlavně na vás. Vaši parťáci vás mohou doprovázet na jednotlivé mise a samozřejmě mají obvykle také nějaké vlastní úkoly, jak to známe třeba z Mass Effectu a dalších her. Ačkoli Starfield nabízí obrovské množství úkolů, příležitostí a aktivit, měli byste počítat s tím, že páteř hratelnosti tvoří akce na povrchu a ve vesmíru, dialogy a cestování. Do značné míry samozřejmě záleží na vás, jak bude výsledný mix pestrý a co si ze zdejší nabídky vyberete. Já se třeba snažil vyhýbat konfrontaci a lidi ukecat, abych dosáhl svého. Vás může bavit například obchodovat, stát se námezdním lovcem, zkoumat cizí formy života, stavět vlastní lodě nebo třeba základny na neobydlených planetách. Příjemné je, že vás nikdo do ničeho nenutí a můžete si vybrat. Pokud vás nebaví výroba a upravování věcí, můžete si je klidně jen koupit nebo posbírat po padlých nepřátelích. Jestliže vás neláká editor vesmírných korábů, můžete upgradovat pouze dílčí systémy výchozí lodě, případně si rovnou koupíte za patřičně tučný obnos celý nový koráb. Ve zdejším světě jsem strávil desítky hodin, než jsem se ujistil, že můj názor na hru už se nezmění, ale s radostí mohu říct, že se sem plánuju dál vracet, a věřím, že široká nabídka aktivit hráčům umožní, aby možnosti Starfieldu objevovali postupně. A pokud se vám nějaká oblast nebo aktivita nelíbí, můžete ji celkem jednoduše ignorovat. Nechápu to tak, že nás vývojáři chtějí přimět dělat všechno. Dávají nám na výběr, aby si každý našel to svoje.

Když se vrátím k hlavní náplni hry, faktem je, že spousta úkolů mi nepřišla nijak výjimečná příběhem ani hratelností. Pokud od Starfieldu čekáte nějakou revoluci, nedočkáte se jí. Oceňuju, že lze titul plnohodnotně hrát z pohledu první i třetí osoby. Ve vesmíru i na povrchu. Pěší akce je docela slušná. I když gunplay nepatří k úplné špičce, jako střílečka funguje Starfield poměrně dobře. Jeho brzdou je na Xboxu framerate omezený na 30 fps. Zatímco při běžném cestováním pocitově není tak limitující, v často frenetických soubojích po 60 fps zatoužíte. Souboje ve vesmíru jsou na pohled velmi vděčné, dobře se ovládají, ale možná mě překvapilo, že nejsou trochu komplexnější. Asi jsem hrál moc vesmírných simulátorů a očekával náročnější správu lodních systémů. Prim ve Starfieldu hraje samotný vesmír a jeho objevování. Místy si člověk opravdu připadá jako nějaký dobrodruh, který se vydává na nezmapovaná či opuštěná nebezpečná místa. Vůbec mi nevadí, že je většina planet neobydlených nebo pustých, nechci dělat autorům advokáta, ale jak už zaznělo, tohle není žádná utopie a zapadá to do celkové koncepce světa. Když se snesete na nějakou takovou nepříliš důležitou planetu, dost mi to připomnělo objevitelské výpravy v prvním Mass Effectu. Liší se povrch, gravitace, okolní prostředí, ale většinou tu není moc co dělat. Možná proto mě ani netrápilo, že světy nejsou obrovské. Stejně není kam jít. A navíc se na rozdíl od Mass Effectu musíte obejít bez vozítka či jiného přibližovadla. Na významnějších místech na vás čeká přeci jen víc. I když ani klíčová sídla nejsou vlastně velkými otevřenými městy, jak byste možná doufali, nabízí řadu příležitostí a různorodá prostředí. New Atlantis asi nejvíc evokuje blahobytnou optimistickou metropoli. Akila City futuristickou verzi westernového městečka, které spojuje estetiku divokého západu a Falloutu. Na Marsu panuje chudoba a zmar v těžební kolonii, která připomene Total Recall. A třeba Neon je kyberpunkovým městem, kde kvete černý obchod, asijské motivy, byznys s drogami i dalším potěšením.

Posledně jmenované město mi připomnělo, že Starfield toho má se Cyberpunkem vlastně společného víc než jen tuhle konkrétní lokaci. Nemá smysl zacházet do podrobností. Jde o celkový dojem. Dílčí aspekty nejsou tak převratné, jak jsem čekal, nebo spíš doufal. Podobně jako v titulu od CD Projektu mi ale Bethesda leccos vynahrazuje právě prostředím a atmosférou. Také Starfield dokázal vybudovat uvěřitelný komplexní vesmír, založit podobně jako Mass Effect na první dobrou možnou novou space operu, ale jeho autoři by mohli přitlačit na náplni, která není špatná, ale ani nepřekvapí. Podobně jako myslím, že se může zdát, jak už bylo řečeno, příběh po mnoho hodin poněkud neambiciózní. Problém podobných her – a pro produkci Bethesdy to platí dvojnásob – je, že pozitiva není snadné vyčíslit a exaktně změřit. Baví mě obrovská svoboda, kterou mi Starfield dává. Líbí se mi, jak se při jeho hraní cítím. Líbí se mi, že questy mohu splnit různým způsobem a moje cesty mě mohou zavést na úplně jiná místa než vás. Nový neznámý vesmír mě překvapil na každém kroku tím, co jsem objevil nebo na koho jsem narazil. Jako obvykle je ale na druhé straně snazší vyjmenovat, co vše se na novince zase tak moc nepovedlo. A kdyby šlo jen o porovnávání matematického výčtu plusů a minusů, asi bychom dokázali najít zdrcující výčet negativ. Podstatné pro mě bylo, že mi velká část z nich nezkazila celkový dojem ze hry.

Zdejší otevřenost je do značné míry iluzorní a platí to nejen pro místa, kde se pohybujete po svých, ale také rozparcelování vesmíru.

Ale budiž, pojďme na to. Na rozdíl od hudby, ozvučení a dabingu grafika rozhodně nepatří ke špičce. Jak už bylo řečeno, někdy navzdory tomu vývojáři dokáži vykouzlit hezké scenérie nebo interiéry plné smysluplných doplňků. Ale jindy se třeba ve městech naplno obnaží, že se scénám nedostává detailů. Podobně se to má s obličeji a jejich mimikou. Hra má světlejší i velmi slabé chvilky. Vadí mi, že hra nenabízí skoro žádné prvky přístupnosti a i její nastavení je dosti spartánské. Esteticky se mi zalíbil interface a inventář, ale musím přiznat, že není vždycky jaksepatří přehledný. Třeba ve zbraních se při větším množství orientuje opravdu nešikovně a správa vašich věcí nepatří k nejpříjemnějším činnostem. Naproti tomu na vesmírnou navigaci a cestování jsem si nakonec zvykl velmi dobře. Důvodem je ale mimo jiné skutečnost, že Bethesda řeší velkou část cestování za pomoci fast travelu. Hezky to ilustruje například bizarní slepá “mapa” měst a dalších míst, která v podstatě funguje jen jako orientační přehled čtvrtí a významných míst, kam se při jejich objevení můžete rychle přesouvat. A tím se dostáváme k jednomu z největších témat Starfieldu. Zdejší otevřenost je totiž do značné míry iluzorní a platí to nejen pro místa, kde se pohybujete po svých, ale také rozparcelování vesmíru. Nejde ani tak o nahrávací obrazovky, které jsou poměrně svižné, ale skutečnost, že svět je strašně fragmentovaný a ruší to ponoření. Jenže svým celkovým designem je navržen tak, abyste vlastně nakonec fast travelu také podlehli, protože si jím leccos usnadníte a ušetříte čas, byť to narušuje kouzlo, že jste opravdu tam. Pokud sníte o “No Man’s Sky s příběhem”, tady ho nenajdete.

Nejde jen o to, že nelze z oběžné dráhy plynule vstoupit přímo do atmosféry, přistát a vystoupit bez jediného loadingu a naopak. Nejsou to jen společníci a neobydlené planety, které připomenou první Mass Effect. Je to rozsekání jednotlivých míst, která spíš než živoucí města připomínají jakési huby. A to jim ubírá na velikosti, nebo možná spíš velkoleposti. Trochu po vzoru Citadely z Mass Effectu. O ní byste také neřekli, že je malá, vlastně byla docela velká, ale nakrájená na mnoho menších míst. Třeba New Atlantis je na tom podobně. Na orbitu planety se dostanete skokem přes loading. Na povrch přes další loading a animaci. Pak zjistíte, že jednotlivé nepříliš velké čtvrti odděluje také nahrávací obrazovka. A když někam chcete vejít, ať už je to budova, nebo výtah, obvykle na vás čeká další loading, byť se najdou i některé výjimky a menší stavby, do nichž je možné vstoupit přímo. Nevadilo mi to tak moc, jak jsem čekal, nebo jak se na internetu asi řeší, ale zážitku to škodí a působí to jako překonané řešení. Ve vesmíru je to dost podobné. I když vás nenutí vývojáři skákat z místa na místo, nemá vlastně smysl pokoušet se o něco jiného. Při dokování na vesmírnou stanici sledujete další animaci. A při vstupu na ni vás čeká po pár krocích opět loading. Je to prostě fakt, který je třeba vzít na vědomí. Asi jako skutečnost, že zdejší vámi objevené planety nefungují jako v No Man’s Sky a pokud se nezabavíte objevováním, průzkumem, stavěním a skenováním, vlastně ani nemá smysl, abyste na nich trávili víc času, než je podle questu nezbytně nutné.

A pak jsou tu samozřejmě pověstné bugy nebo nedokonalá řešení, která narušují iluzi podobně jako nahrávací obrazovky. Výčet by byl klasicky bethesdovsky dlouhý, tak zmíním jen pár namátkou, protože to prostě beru tak, že je to cena, kterou za tyto hry platíme. Po dlouhé době přijdu poprvé za rodiči a rovnou v doprovodu nějaké cizí paní. Nikdo to nijak nekomentuje. Moje společnice postává v kuchyni, courá se kolem mámy a táty a všem to přijde normální. Nastoupím do výtahu nebo nadzemky, zavírají se dveře, můj doprovod to nestihl. Odjíždím. Otevírají se dveře, vystupuji a už tu na mě zase čekají. Díky četným loadingům postavy, které následujete mizí před vámi v otevřených dveřích. Parťáci žádají o rozhovor v naprosto nesmyslných chvílích. Například uprostřed líté bitvy, během výslechu nebo když se máme někde skrývat, nemluvit nebo o sobě nic neprozrazovat. Evergreenem jsou pak situace, když s někým mluvíte a v pozadí se dějí nějaké nepředloženosti. Někdo do NPC nabourá, postavy odněkud spadnou a tak podobně.

Jak jsem říkal, působí to jako zdrcující kritika, protože nedostatků by se našlo dost. Jenže si vzpomeňte na poslední díly série Fallout nebo na Skyrim. V jakém stavu vycházejí a kolik chyb v nich vlastně najdeme i po letech, a přesto jsou to milované a oslavované hry. Starfield je na tom velmi podobně. Přes všechny ty výhrady je na něm něco mimořádného, až velikášského. Je to jeho rozsah a svoboda, pro které se vyplatí tu a tam přivřít oko. Líbí se mi jeho snaha o střízlivou a realistickou vizi budoucnosti a celková estetika. Je to hra plná detailů, míst a příběhů, které čekají na objevení. Kéž bych vám mohl říct, co jsem našel na Marsu, na Měsíci nebo na Zemi… A v neposlední řadě je to titul, který přichází s velmi zajímavým konceptem New Game+, díky němuž může posunout pro některé hráče znovuhratelnost a její příběhovou podstatu na úplně novou úroveň. To je něco, co samo o sobě podle mě zasluhuje velkou pozornost a zvedá to úroveň hry. Jenže o tom bohužel není možné mluvit bez spoilerů.