Recenze seriálu The Last of Us » Vortex
Je otázkou, zda vůbec existuje něco jako prokletí filmových či seriálových adaptací videoher. Spíše než o něm bych mluvil o přirozeném vývoji vztahu ke hrám ze strany filmových společností, seriálových tvůrců, ale také samotných vývojářů. V adaptacích se pak výrazně odráží, jestli je s licencí nakládáno jen jako se jménem, které může do kin a k obrazovkám přilákat zajímavě se zvětšující skupinu lidí, nebo panuje na všech stranách zájem udělat věci správně. Bohužel, univerzální recept neexistuje a na mnou popisovaný vývoj nelze nahlížet jako na něco, co se v čase stále zlepšuje. To by nevznikaly seriály jako třeba Resident Evil: Lék nebo by musel zákonitě filmový Silent Hill přijít třeba až po filmu Street Fighter: Legenda z Hongkongu.
Jenže zatímco před lety mohlo jít o ojedinělé úkazy, které potěšily nejen hráče, ale také obecné publikum, poslední dobou se přístup k adaptacím her mění k lepšímu a jejich autoři pochopili, že žádný film či seriál nelze odbýt, tedy ani ty herní. Ostatně, díky tomu jsme se dostali k dobře hodnoceným filmům jako Detektiv Pikachu nebo Sonic a samozřejmě i seriálům, kam z poslední doby spadají úspěšné Castlevania, Arcane nebo Edgerunners. Patrně žádný z nich ale nedokázal s původní látkou pracovat tak citlivě, jako se tomu děje v seriálu The Last of Us, u kterého došlo k tolik důležité synergii autorů seriálu, herního studia i majitele práv. Výsledek předčil moje očekávání a musím vzít zpět svá předchozí slova, že když už nic jiného, The Last of Us určitě vezmou obyčejní diváci jako další zombie seriál v duchu Živých mrtvých a všechno bude v pohodě. Je zpětně úsměvné, jak velmi jsem se mýlil.
Contents
Seriál není hra a hra není seriál
Abyste pochopili, zatímco na HBO Max v tuto chvíli najdete první dvě epizody celkově devítidílné první sezóny, já mohl využít předčasného přístupu ke zbývajícím částem a podívat se na celý seriál v předstihu. Daní je nemožnost sdílet s ostatními jejich bezprostřední dojmy po premiérách jednotlivých dílů, případně nutnost sledovat některé rozpracované scény, třeba ještě bez efektů nebo finálního mixu audia. Přesto jsem ale neváhal příliš dlouho a poháněn zájmem zjistit, jak se Craig Mazin popasuje s touhle scénou a ještě s touhle, jsem zhltnul seriál za obvyklého provozu práce-dítě-spánek na tři posezení. Pokud se ptáte, nakolik mi bylo překážkou znát příběh ze hry, pak za sebe s klidným svědomím odpovídám, že takřka vůbec. Už první dvě epizody naznačily, že autoři seriálu, kterým sekundoval Neil Druckmann coby jeden z vedoucích vývoje hry, velmi dobře rozumí rozdílům mezi oběma médii a chápou, že ne všechny stěžejní prvky mohou fungovat univerzálně na obou stranách.
Osudy vedlejších postav
Jak už je uvedeno v recenzi, seriál The Last of Us nevěnuje výlučnou pozornost hlavní dvojici. A nemám tím namysli to, že se kamera na chvilku zatoulá i do tábora nepřátel či skupin jiných lidí. Ne, v seriálu jsou velmi dlouhé celky, které nutně nemusí nikam posouvat vypravování příběhu, ale slouží jako skvělá vsuvka, která dokresluje celkovou atmosféru apokalypsou zmítaného světa a staví ji na zcela osobní příběhy. Tímto způsobem se dozvíte víc minimálně o třech postavách, které znáte ze hry a podobně, byť ne v takové míře, i o dalších, které mohou i nemusí být spojeny s Ellie či Joelem. Tato rozšíření pak lze pohledem hráčů chápat jako datadisk nebo expanzi, podobně jako v duchu Left Behind.
Takže zatímco ve hře chcete i přes kvalitní cutscény a posuny v příběhu hlavně hrát, v seriálu vás jen těžko uspokojí prozkoumávání ruin, přenášení žebříků, delší pěší přesuny nebo větší míra opakujících se akčních pasáží. Autoři seriálu se proto odhodlali k rozšiřování příběhů vedlejších postav, paradoxně mnohem více, než jak se děje u ústřední dvojice Ellie a Joela, která pohledem hráčů kráčí po známé lince, přidali do děje důležité flashbacky a celkově ubrali na akci i částech, které bychom mohli označit jako herní. Díky tomu je seriál nejen univerzální pro diváky, ale také perfektně vystihuje, jak by se mělo k adaptacím příběhových titulů přistupovat, aby na konci dne byli spokojeni úplně všichni.
Apokalypsa pro všechny
Nelze totiž pominout, že seriál míří z velké části na hráče, kteří budou hledat spojnice s původní látkou a kriticky nahlížet na všechno, kde dojde k nějakým změnám. Do téhle cílové skupiny samozřejmě spadám i já, od prvního dílu jsem byl ale nesmírně potěšen, jak citlivě autoři seriálu ke změnám přistoupili a kolik nového mi coby člověku obeznámenému s příběhem první i druhé hry nabídli. Pokud se chcete dozvědět trochu víc o tom, jak probíhalo šíření nákazy, dočkáte se. Dlouhé desítky minut také budete sledovat postavy, které se v příběhu Joela a Ellie jen mihnou, ale přesto budete odcházet s pocitem, že i když to možná nebylo úplně jako ve hře, dozvěděli jste něco navíc. Dochází díky tomu také k prohlubování emocionálního dopadu, který je možná ještě silnější nežli v případě videohry a nebudu lhát, když řeknu, že se mi slzy draly do očí nejen během TÉ scény v úvodu, ale i na několika dalších místech. Pokud čtete mé články nebo sledujete vidcasty, víte, že nejsem přehnaně citlivý, natož abych s něčím takovým příliš exhiboval, ovšem tvrdý, neúprosný a náležitě drsný přístup k některým momentům mě párkrát šokoval. Pokud tedy má umělecké dílo vyvolávat emoce, seriálu The Last of Us se to daří znamenitě, za což vděčí nejen příběhům, ale přirozeně také kulisám a hercům.
Příběh seriálu se nijak výrazně neodlišuje od hry, jen to všechno tentokrát budete sledovat, nikoliv hrát
Jestli už máte za sebou druhou epizodu, mohli jste se pokochat řadou záběrů, které připomínaly hru takřka jedna ku jedné. Ke slovu přišel autentický pohled na rozpadající se Boston, jednotlivé dialogy nebo celé scény se odvíjely stejně jako ve hře a měly totožnou atmosféru. Vývojáři navíc používají stejnou paletu barev, znázorňují postupné chátrání měst identickým způsobem a zaměřili se také na ztvárnění nakažených, proti kterým Joel, Ellie a Tess bojují. Vlastně by se dalo říct, že právě druhá epizoda připomíná herní námět zdaleka nejvíc, což sice neznamená, že k identickým scénám později nedojde, ale jejich expozice už možná není tak dlouhá, abyste z toho coby hráči měli ten pocit. Stále ovšem platí, že se příběh seriálu nijak výrazně neodlišuje od hry, jen to všechno tentokrát budete sledovat, nikoliv hrát. Jsem ovšem daleko od toho, abych tvrdil, že seriál je jen slepencem cutscén, který zcela postrádá části, v nichž jsme mohli postavy sami ovládat. Ne, tenhle balanc zvládli autoři seriálu skvěle a klidnější momenty střídají ty vypjaté v mistrně dávkovaném tempu, díky kterému se – troufám si říct – nebudete ani chvilku nudit.
Joel, Ellie a ti další
Jsou to ale přirozeně samotní herci, na kterých leží ta nejtěžší práce a na které jsem byl upřímně velmi zvědavý. Rozhodně nechci přecházet skutečnost, že se proti obsazení Pedra Pascala a Belly Ramsey do rolí Joela, resp. Ellie zvedla mezi hráči silná vlna nevole. Jako už v mnoha případech před tím ale mohu s klidným srdcem prohlásit, že autoři seriálu moc dobře věděli, co dělají, a netýká se to jen hlavní dvojice. Kombinace hereckého talentu, kostýmů, skvěle napsaných dialogů a situací, v nichž se postavy nachází, do sebe jako mnohé další aspekty velmi dobře zapadají. Upřímně, v seriálu není postava, která by za ostatními zaostávala nebo působila nepatřičně, a i to je pro The Last of Us skvělá vizitka. Přesto nejvíce času strávíte s Joelem a Ellie, kteří vychází z herní předlohy a věrně ji následují. Pedro Pascal je fantastický ve všech polohách, od značně ironické, přes brutálně agresivní, až po citlivou a empatickou. Bella Ramsey pak dokázala bez chyby vystihnout skutečnost, že Ellie vzhledem k okolnostem rychle vyspěla, ale pořád je jí 14 let a až dětinsky se dokáže pro mnohé situace nadchnout. Je jí to vidět na očích, pohybech těla, úsměvu a jisté rozvernosti, kterou ale střídají emocionálně velmi silné a vypjaté pasáže, které víří pocity smutku, strachu, ale i štěstí a lásky. Těžko popisovat něco, co nechcete příliš rozebírat kvůli spoilerům, ale jestli jste po zhlédnutí dvou epizod zatím nebyli o Ramsey přesvědčení, počkejte do dalších dílů.
Co se týče vedlejších postav, už hra jasně demonstrovala, že ta největší monstra zůstávají v lidech, kteří se nákaze vyhnuli. Takže i takoví vás v seriálu čekají a zpravidla nejde o zrovna příjemná setkání. I další herci – a pomíjím Annu Torv coby Tess či Gabriela Lunu, Joelova bratra Tommyho, kterým příběh nedává mnoho prostoru – předvádí skvělé výkony, opět s uměním rozdmýchat emoce. Příjemné i velmi nepříjemné, jak se na The Last of Us sluší, každopádně nemějte obavy, že by se vše soustředilo jen na hlavní dvojici. Dojde navíc i na nejedno příjemné cameo a potvrzení, že na seriálu pracoval i Neil Druckmann, který dokázal oba světy hezky propojit a pomrknout už poněkolikáté na diváky-hráče. Poslední výraznou postavou seriálu pak je hudební skladatel Gustavo Santaolalla, jehož skladby provází hru a doplňují samozřejmě i seriál. Jde o další lepidlo, které drží celou záležitost pohromadě a činí ze seriálu zcela relevantní, skoro by se až nabízelo říci kanonické rozšíření, kde není nikomu mnoho věcí na obtíž. Jedinou věc, která by potenciálně mohla někomu vadit – a zase narážím na to, že ne všichni diváci znají herní předlohu a hlavně děj druhého dílu – je možná až trochu uspěchaný konec ve smyslu nedostatečného vysvětlení všech pohnutek Světlušek a důvodů, které vyústily v samotný závěr. Samozřejmě jde na konci také o Joela a jeho svědomí, pokud nemám vyzrazovat příliš, a cítím, že v tomhle ohledu je touha nechávat si určitou změnu nálady či uvažování ve druhé sezóně možná až zbytečně silná.
Komunismus, fašismus a další ideologie
Pokud jste hráli The Last of Us, případně sledovali kauzy, které se kolem hry točily, určitě chápete, že se ani seriál nebude zdráhat zabrušovat do poměrně ožehavých témat. Vojenská organizace FEDRA, která se snaží o nastolení řádu vede více či méně otevřenou válku se Světluškami, skupině lidí, kteří se sice snaží najít lék, ale že by se zdráhali chodit přes mrtvoly, to se také říct nedá. Svět seriálu i hry ale vyplňují i nájezdníci, stavící své společenství na brutalitě a snaze přežít a něco si při tom užít. A také komunity obyčejných lidí, kteří se v touze po bezpečí snaží jednat diplomaticky a sdílet mezi sebou všechny statky. Tyto skupiny se poměrně otevřeně, někdy i navzdory přesvědčení některých postav, hlásí k některým z ideologií světa před nákazou a občas je ze seriálu cítit, že se snaží být tak otevřený, jak to jen jde. Nechybí proto ani další témata, která mnoho seriálu přechází, což je ale opět v souladu s tím, jak působí hra a lze tudíž mluvit o očekávané koherenci obou světů.
Nevyhnutelné změny
Ačkoliv s většinou popisovaných rozdílů souhlasím, chválím je a předložil bych je jako návod ostatním seriálovým či filmovým tvůrcům, jak pracovat s herním námětem, u jednoho podstatného bodu si po zhlédnutí seriálu nakonec nejsem tak jistý. Jde o způsob přenosu nákazy, který je nad rámec kontaktu s nakaženým zastoupen ve hře šířením spór houby cordyceps, česky též housenice čínské. Z toho důvodu postavy musely v zamořených oblastech nosit dýchací masky, případně se takovým místům zcela vyhýbat. Z těch důvodů, aby slavní herci neměli na obličejích masky a mohli hrát i prostřednictvím svých výrazů, se však autoři seriálu rozhodli jinak a omezili přenos na první zmiňovaný způsob. Bohužel ale přidali i několik bodů navíc, které nechci z pochopitelných důvodů prozrazovat, které však do značné míry ovlivňují míru strachu či nevyzpytatelnosti, kterou střetnutí s clickery, runnery a dalšími ve hře provází. Hororové části tak v seriálu takřka nejsou a s přihlédnutím k tomu, co už zaznělo o akčních pasážích, zřejmě tušíte, že těžiště seriálu na soubojích s nakaženými nestojí. Přesto oceňuji skvělé masky, identické zvukové efekty jako ve hře a hádám, že povedené budou i speciální efekty v největší bitvě, byť v novinářské verzi zatím nebyly stoprocentně dokončeny a nemohu je tudíž adekvátně hodnotit.
Tohle pootočení celkové nálady ale neubírá nic tomu, co už jsem na konto seriálu napsal. Pokud byl Arcane tím nejlepším animovaným seriálem podle hry, pak je The Last of Us tím nejlepším hraným. Nejde o další Živé mrtvé, protože seriál nesleduje jen hlavní postavy a svou strukturou nevypráví pouze jednu dějovou linku. Nejde ani o kontinuální pohled do života přeživších, ale o putování, skoky v čase, změny ročních období a hlavně změny nálad a vztahu mezi Joelem a Ellie. Tím se opět vracím k hereckým výkonům a přirozeně také předloze, která je sama o sobě velmi zdařilá a adaptovat ji díky tomu mohlo být snazší. Snazší, ale o to ošemetnější, aby výsledkem nebyla jen kopírka, která nebude respektovat zákonitosti seriálu jako média a půjde jen po jméně a oblíbených postavách. Nic takového se v případě seriálu The Last of Us nestalo, a i když nelze přesně vymezit, co znamená dokonalý seriál, kombinace věrného ztvárnění hry, míry rozšíření světa, příběhu i postav a uvěřitelné herecké výkony na mě zkrátka zafungovaly. Druhá sezóna přitom může být ještě lepší!