Recenze Return to Monkey Island » Vortex

Každý máme své herní formativní zážitky. Zásadní hry, u kterých jsme bezstarostně vyrůstali, utvářeli si u nich herní vkus a snad i naši osobnost v době, kdy pro nás bylo všechno poprvé. Cynici mezi vámi se možná právě ušklíbli: „Modrák přehání, vždyť jsou to jenom obyčejné hry!“ Jenže když vám je dvanáct let, nic není obyčejná hra. 

Zeptejte se na formativní hry hráčů či hráček středního věku a dost možná mezi nimi uvedou právě i Monkey Island. Ten první (The Secret of Monkey Island, 1990), ten druhý (Monkey Island 2: LeChuck’s Revenge, 1991), nebo i oba, to je vlastně jedno. Dojatě vzpomínají na komediální příběh plný svérázných postaviček, žertovných situací a kouzelně nelogických rébusů. A pravděpodobně přidají bonmot o tom, jak ty hry hráli se slovníkem v ruce a naučili se díky nim anglicky. (To neopomenou zmínit zejména při vyprávění vlastním dětem.) 

Vzpomínky jsou to krásné, ale současně i trochu smutné. Hlavně proto, že to je všechno beznadějně ztracená minulost. Dnešní hry jsou už úplně jinde a my jako hráči jsme přece taky úplně jiní! Nebo nejsou a nejsme? Co kdybych vám řekl, že se do té bohatýrské doby můžete na pár večerů vrátit? Že si ještě jednou budete moci prožít příběh Guybrushe Threepwooda přesně tak, jako když vám bylo 12 let? A že budete moci konečně odhalit to bájné Tajemství? 

ZA TEBOU! TŘÍHLAVÁ OPICE!

Hlavní tvůrce prvních dvou Monkey Islandů Ron Gilbert po možnosti vytvořit nové pokračování toužil dlouhá léta a sen se mu konečně splnil v roce 2020, kdy na hře začal pracovat s bývalými kolegy z LucasArts. O jejich záměrech jsme na Vortexu napsali několik novinek, ale dvě důležité věci je potřeba zopakovat.

Dosud byla řeč jen o dvou klasických hrách. Jenže v LucasArts po Gilbertově odchodu vznikly v letech 1997 a 2000 další dva díly a v roce 2009 dorazilo ještě epizodické pokračování od Telltale Games. Názory se jistě mohou lišit, ale všechno to byly vcelku podařené hry, což si zjevně myslí i sám Gilbert. Všech pět her považuje za součást kánonu a „šestý“ Return to Monkey Island na ně navazuje, i když se nejčastěji pomrkává na první dva díly.

A pak je tu „ta věc“ se zakončením dvojky. Mám-li se tu vyhnout spoilerům i u 30 let starých her, nezbývá mi než stroze konstatovat, že bylo značně kontroverzní a v podstatě popřelo děj obou her. Následující díly se s tím popraly každý po svém a spíše tuhle podivnou kapitolu ignorovaly, Ron Gilbert se ale rozhodl nespokojeným fanouškům (bylo to tak rozporuplné, že je to naštvání nepustilo ani po třech dekádách) odvážně postavit čelem a Return to Monkey Island začíná přesně v okamžiku, kde Monkey Island II skončil. Neznamená to ovšem, že jde o přímé pokračování. 

GUY.BRUSH

Formálně Guybrush Threepwood vypráví příběh svému malému synkovi. Na Mêlée Islandu se pokouší sehnat novou pirátskou posádku a získat prostředky na výpravu za Tajemstvím opičího ostrova. Když jsem hru poprvé spustil, bylo to jako by se ke mně zezadu přiblížil Ron Gilbert a vylil mi na hlavu kýbl nostalgie. Ze sluchátek se linula důvěrně známá melodie a já se svým důvěrně známým hrdinou procházel důvěrně známý ostrov Mêlée. Potkával jsem tam důvěrně známé postavy, vzpomínal s nimi na „staré dobré časy“ a začal s nimi prožívat ještě jeden příběh. Ten pocit byl k nezaplacení.

První kroky Guybrushe zavedou do Scumm baru, kde potkává novou trojici pirátských vůdců. Ti se jeho plánu samozřejmě vysmějí, a tak se náš Tajemstvím™ posedlý pirát bude muset na Opičí ostrov dostat jinak. Úvodní část hry je skutečně především nostalgickou výpravou na oblíbená místa. Ta se ale neúprosným plynutím času změnila a změnily se i osudy obyvatel ostrova. Během první půl hodiny hraní potkáte třeba milovanou Elaine, tajemnou Voodoo Lady, vášnivého kartografa Wallyho nebo excentrického prodavače Stana. S výjimkou úhlavního nepřítele LeChucka vás všichni vidí rádi a nadšeně vám vypráví, co je u nich nového. Později pak potkáte ještě řadu dalších a vždy to je silný okamžik. Třeba když se nečekaně setkáte s původní trojicí „velmi důležitých pirátských vůdců“, kteří ve své nové roli zjevně našli zalíbení.

Return to Monkey Island ale není pouhá herní verze setkání se spolužáky z gymplu po třiceti letech, Guybrush se během šestého dobrodružství podívá i na zcela nové ostrovy a potká tu spoustu nových postav. Velkou „oporou“ v jeho snažení mu bude třeba sympatická žena za pultem. Jmenuje se Locke Smith a ano, je to zámečnice. Dialogy jsou podobných dvojsmyslů a narážek plné (jeden z nových ostrovů se jmenuje Brrr Muda), jemný i ostřejší humor je všudypřítomný a čím lépe vládnete angličtinou, tím více si příběh užijete. Česká lokalizace ve hře zatím chybí, a pokud někdy vznikne, pak s největší pravděpodobností pouze neoficiálně.

Pozitivní „feel good“ nálada ze hry tryská na každém kroku a velkou zásluhu na tom mají i výtečně vybrané hlasy, které u většiny přátelsky naladěných postav působí až uklidňujícím dojmem. Dominic Armato jako Guybrush podal excelentní výkon a jeho kolegové nezůstali pozadu. Produkční hodnota namluvení je opravdu vysoká a v ranku point-n-click adventur v tuto chvíli nemá konkurenci.

NĚKDE V KARIBIKU

Příběh je strhující, napínavý a stylově praštěný. Je rozdělený do pěti částí a dlouho vás udržuje na relativně omezeném prostoru. První část se odehrává na „domácím“ ostrově, ve druhé cestujete na pirátské lodi a ve třetí se konečně dostanete na Monkey Island. Pak se ale hra ve čtvrté části (stylově pojmenované „Věci se komplikují“), otevře a pustí vás na celou mapu, kdy budete muset cestovat a kombinovat na mnohem větším prostoru. V poslední části pak děj graduje v závěrečné konfrontaci. Přes množství lokací a ostrovů bych zápletku neoznačil jako výpravnou a dalo by se dokonce říct, že hraje na jistotu a navazuje na zvyklosti předchozích dílů. 

Kvůli absenci ambic inovovat sérii nějakým zřetelnějším způsobem patrně budou někteří nároční hráči remcat, já osobně jsem se tím ale vzhledem ke konstantní nostalgické hyperglykémii trápit nestihl. Navíc děj výtečně funguje jako pohon na všudypřítomné humorné situace a rovněž na četné kreativní hádanky. Opět se bude pokukovat po předchozích dílech (viz třeba četné procházky pod vodou s časovým limitem), ale jsou tu i úplně nové situace. Mezi mé nejmilejší patří postupné získávání schopnosti vyprávět poutavý námořnický příběh.

BOJUJEŠ JAKO KRÁVA

Na začátku si můžete zvolit mezi obtížnostmi Casual a Hard. V první variantě se hra soustředí hlavně na příběh a ušetří vás některých komplexnějších puzzlů. Už trochu zkušenějším hráčům bych ale rozhodně doporučil vyšší obtížnost. Hra mi totiž až na některé svérázné situace zejména v rozsáhlejší čtvrté části rozhodně nepřipadala těžká a pozitivně tomu přispěl i jednoduchý, ale funkční systém nápověd. Ten sám odhadne, co se v danou chvíli snažíte zjistit a na pár kliků nabídne vám vždy postupně několik stupňů nápovědy od letmého náznaku až po úplné řešení. V podstatě tak během hraní nemáte důvod nahlížet do online návodů nebo na YouTube. 

Dohrání příběhu vám potrvá zhruba 13 až 15 hodin, ale pokud nemáte pevnou vůli a budete často nahlížet do nápovědy, zvládnete to i rychleji. Skutečně frustrujících zákysů je tu pomálu, ani četným absurdním situacím, totiž nikdy nechybí alespoň špetka logiky. Výjimkou je zmíněná rozsáhlejší čtvrtá část hry, kde se musíte poprat s questy uvnitř questy a občas vás otráví opakující se puzzly.

Změnilo se také uživatelské rozhraní. Starý SCUMM systém s devíti příkazy a inventářem byl nahrazen intuitivním ovládáním myší s dvěma akcemi pomocí levého a pravého tlačítka. V zásadě je to zlatý standard většiny adventur posledních let a tedy nic, o čem byste psali domů nadšené dopisy. Rád bych ale vypíchl velmi podařené ovládání verze pro Switch, kde lze vedle dotekového displeje pro pohyb s Guybrushem použít i levou páčku a pomocí L a R přepínat mezi interaktivními elementy. Funguje to fantasticky a verzi pro Switch bych tak s klidem doporučil.

LOOK AT… 

Dostáváme se ke grafickému stylu, který před vydáním budil vášně až do té míry, že kvůli zlým reakcím Ron Gilbert vypnul komentáře na blogu a přestal komunikovat. Sám jsem patřil mezi ty, kdo byli z divoce stylizované grafiky v rozpacích a dali by přednost spíše modernějšímu pixel-artu, který by více navazoval na ikonickou grafiku prvních dvou dílů. Jenže jakmile jsem hru viděl rozpohybovanou, rozpaky byly pryč.

Za odvážnou modernizací stojí Rex Crowle (Knights and Bikes, Tearaway) a mě si dokázal omotat kolem prstu tak, že jsem „fotil“ jako divý a po dohrání měl v adresáři přes 150 screenshotů. Nejlépe ale velkolepé scény vyzní v pohybu a dohromady s výborným soundtrackem vůbec nepochybujete, že sledujete Monkey Island hru, navíc ovšem vizuálně osobitou. Jestliže si v ostatních aspektech tvůrci zaslouží jistou kritiku za absenci inovací a přílišné spoléhání se na nostalgickou strunu, v grafice odvahu projevili a dokázali jí dodat osobitý výraz.

Hodnocení grafického stylu je samozřejmě vysoce subjektivní věc, a pokud se vám nelíbí, tak se vám zkrátka nelíbí a hra pro vás nejspíš není. Zde bych rád jen doporučil nespokojit se s pohledem na statické obrázky a shlédnout hru v běhu včetně audio složky.

TAJEMSTVÍ™

Začal jsem zamyšlením nad nostalgickou hodnotou hry a stejným tématem musím skončit. Váš vztah k sérii Monkey Island je totiž pro vnímání šestého dílu zásadně důležitý. Neříkám, že pokud to má být vaše první dobrodružství s Guybrushem, neužijete si ho. V menu najdete album, které vám shrne předchozí děj a i bez nostalgie je to velmi kvalitní adventura. Ale Return to Monkey Island je v první řadě nesmírně uspokojující fan service. Během půl hodinky vás hra nekompromisně vcucne do svého světa a vy znovu prožijete svůj formativní zážitek. Třicet let poté, kdy už jste mysleli, že tohle nikdy nemůžete prožít! 

Troufám si říct, že za takový návrat dáte i mnohem víc než 20 dolarů, které byl Guybrush před lety ochoten zaplatit za počítačovou hru. A že hře odpustíte její drobné vrtochy, nedostatek ambic a další rozporuplný konec. Jako by konce Gilbertovi nešly. Škoda, ale co to je proti splnění třicetiletého snu?