Recenze King’s Bounty II » Vortex

King’s Bounty se po letech zjevilo s dalším velkým dílem a na první pohled ze všeho čiší velkolepost, jak ale dobře víme, ne vždy je vše takové, jak se zdá. Hned na začátku ponechme zcela stranou původní díl z roku 1990, stejně tak jeho neoficiální pokračování. King’s Bounty II se odráží od začátku nové éry série, která odstartovala v roce 2008 s podtitulem The Legend, ovšem už v samém základu dělá řadu věcí jinak. Povedlo se King’s Bounty II překročit svůj stín, i slávu mladšího bratříčka a přemožitele v podobě Heroes of Might and Magic? Snaha je rozhodně vidět, nicméně nový směr nemusí být ideální jen z pohledu fanoušků, ale uškodit může bohužel i hře jako takové. Ta chce totiž tak moc být něčím větším, až nakonec zabíjí i své největší přednosti.

Vyvoleným snadno a rychle

Příběh pojednává o vyvoleném hrdinovi, jenž má zachránit království Nostrie před zkázou a tím spasit celý svět… Zní to povědomě? To však není vše. Tím hrdinou může být buď válečník Aivar, čarodějka Katherine nebo paladin Elisa. Když dojde k otravě krále, je z toho obviněn právě náš hrdina a celá hra začíná ve vězení, odkud je povolán k hrdinským činům, k nimž je předurčen. A netrvá to dlouho, než se na scéně objeví i ikonický drak. Jakmile se pro tento žánr v netypickém 3rd person pohledu vymotáte ze zamrzlé pustiny, rozehrává se příběh, který jistým způsobem kombinuje snad všechna existující fantasy klišé. Ale když budu upřímná, vlastně mi to ani nějak nevadilo. Je to lehce naivní, přitažené za vlasy, žádné velké zvraty ani hluboké myšlenky se nekonají. Ale vlastně se mi tím tak nějak příjemně proplouvalo společně s tím, že většina úkolů má zajímavé pozadí a dokonce mě bavily i občas lehce pitomé rozhovory postav. Ale kdyby náhodou nebyl každý na stejné vlně, stačí jedno tlačítko k přeskočení všeho.

Pravdou totiž je, že není ani potřeba příliš dávat pozor. Hra nemá v rukávu žádné chytáky a vše potřebné k úkolu vám shrne v deníku. Samotná navigace je však možná přece jen až příliš detailní a vede hráče za ruku víc, než je zdrávo. Zároveň není možné věnovat se pouze hlavní příběhové lince, protože pro potřeby vylepšování se vedlejší úkoly nepochybně hodí. Nechybí tak prozkoumávání kobek, hledání pokladů, přenášení věcí všeho druhu nebo chytání kuřat… Nic hlubokého v tom zkrátka nehledejte. Dojde i na řešení hádanek, jež jsou ovšem ve většině případů až trapně jednoduché, protože stojí na pouhém otočení všech soch stejným směrem nebo stlačení kamenů v pořadí, které je vyznačeno přímo před vámi. Občas se však objeví i hádanka, která působí zcela náhodně, protože se mi v okolí nepodařilo najít jedinou nápovědu, což je minimálně zarážející. Ve hře je občas možnost se rozhodnout, jak úkol splnit, ale na příběh to vyloženě vliv nemá, spíš jen na získání bodů Řádu, Anarchie, Moci nebo Moudrosti, jež můžete preferovat a na základě nich vylepšovat některé své dovednosti. Hra vyloženě říká, jak se který způsob vyvrbí, a tak bohužel opadá nerozhodnost a překvapení, protože jednoduše sáhnete po tom, co se vám nejvíce hodí. Mohla by z toho být zajímavá mechanika, jenže na to není dostatečně rozpracovaná, což je jedním z prvních selhání na cestě k RPG žánru.

Čas na kapesní armádu

King’s Bounty II je však za mě velice vydařenou tahovkou, což podtrhuje 80 odehraných hodin, projití hry skrz naskrz, dosažení nejvyšší možné úrovně a splnění všeho, co se splnit dalo. A samozřejmě jsem až na některé výjimky kvůli svému postupu vybojovala nepočítaně bitev, někdy i opakovaně. Samotné jádro hry v podobě tahových soubojů na mapě složené z hexových polí dle mého názoru funguje téměř bezchybně. Je co hrát, každý střet a boj nabízí díky prostředí a rozmanitosti nepřátel něco nového a každý si může najít a vypilovat svůj styl hraní. Hru není těžké hrát a zvládne to i nováček tímto žánrem nepolíbený, ale naučit se vyhrávat už je těžší. Ba co víc, eliminovat ztráty na své straně, to je teprve umění. Sestavit jednotku složenou z ideálů, které se budou vzájemně podporovat, nebo risknout breptání svého vojska a raději se přesně připravit na nepřátele v oblasti i za cenu snížené morálky, která může vést k přeskočení tahu? Jak bude tahat nepřítel, jak rozestavit své jednotky, může mi pomoci terén? Hodí se mi kouzla, co aktivní dovednosti mých jednotek? Nebo nebylo by vhodné obměnit zbroj, pořídit prsteny a amulety či novou zbraň, které poskytnou další výhody do bojů? Možností je opravdu mnoho. Já osobně byla nerozhodná mezi válečnictvím a magií, proto jsem se vydala střední cestou v podobě paladina Elisya ukázalo se, že kombinování síly i magických schopností je z mého pohledu ideální.

Uznávám, že začátek hry může být trochu tužší, a popravdě bych se ani nedivila, kdyby současně svou zdlouhavostí dokázal řadu hráčů odradit. Jakmile ale přejde úvodní část a hráč dostane možnost vyrazit do světa, který není úplně otevřený, případně si hledat si vlastní styl boje, začne to být zajímavější . Jenže zde může rovnou přijít další náraz. Verbování jednotek něco stojí, stejně tak pořizování zbroje nebo magických svitků a navíc je potřeba získávat zkušenosti, to je samozřejmé. Co víc, ztráta jednotky na bojišti je nevratná a vyléčit ji na počáteční stav před soubojem lze jen v případě, přežije-li alespoň jeden její příslušník. To nezní špatně, ale hůře se to provádí, zlata totiž není mnoho a nákup celé nové jednotky i její léčení jsou dost drahými záležitostmi. V tu chvíli oceníte, že se na každém kroku schovává truhla, měšec, cenné kameny nebo nejrůznější harampádí, které lze u obchodníků jedním stiskem prodat jako veteš. Po chvíli jsem už ani neřešila, že se bedny s drahocenným obsahem nacházely i na místech, kde to absolutně nedávalo smysl, byla jsem zkrátka ráda, že tam jsou. Po každém souboji tak následovalo prozkoumávání všech keřů a zákoutí v nově dostupném kousku mapy, než se objevila další oblast boje, přičemž jediná cesta vede skrz, abyste posbírali dostatek zdrojů a mohli jste se vrátit k obchodníkovi a opět si kapsy zaplnit svou miniaturní armádou. Bylo to nějakých úmorných dvacet hodin, ale v jisté části se cosi zlomilo a frustrace ze soubojů, která byla však zapříčiněna neustálým pobíháním a hledáním, zmizela a začala jsem si je konečně užívat. Tedy, až na jednu výjimku.

Postavit byť jen jednu část hry, avšak počtem úkolů poměrně obsáhlou, na pouhém štěstí a náhodě ve strategické tahovce je podle mě jistým způsobem podraz.

Za jednu z největších chyb celé hry považuji linku s věštcem a jeho úkoly. V těch se dostáváte do jiného světa a bojujete se Zhoubou. Ujmete se hrdiny z minulosti a máte možnost si vyzkoušet jednotky a boj, jež v běžném světě nemáte šanci okusit. Proč tahle pasáž tedy selhává? Všechny tyto souboje sjednocuje jeden základní prvek: náhoda. Problémem je, že složení vojska je v těchto případech jasně dáno, lze jen ovlivnit jeho rozmístění, dána jsou rovněž použitelná kouzla. Hra tím ale nutí hráče směřovat k určitému postupu a je třeba dojít ke strategii, kterou nastavili sami vývojáři. Zradou je, že dojde na momenty, kdy o vítězství rozhodne bonusový tah navíc, který ale kvůli zmiňované náhodě nemusíte obdržet. Chvíli se zdá, že je boj příliš těžký, soudě podle komentářů ostatních hráčů ale rozhodně nejsem sama, která mnohdy na onen bonusový tah marně čekala. Postavit byť jen jednu část, avšak počtem úkolů poměrně obsáhlou, na pouhém štěstí a náhodě zrovna ve strategické tahovce, je podle mě jistým způsobem podraz na hráče a je to něco, co si budu ze hry nakonec pamatovat nejvíce.

Z pohádky na hřbitov

Ačkoli mnozí nad grafikou možná pohrdavě mávnou rukou, dle mého vizuální stránka svou stylizací krásně odráží svého předchůdce. A neřekla bych, že je to špatný pohled. Vše je barevné, v podstatě až pohádkové a možná i kýčovité, ale ke světu King’s Bounty pasující. Hra nabídne řadu prostředí jako například ledové pustiny, temné kobky, zelené močály, nebezpečné rozvaliny nebo prostě jen plácky v lese či na poli a všechny mají svou unikátní atmosféru. Veškeré aspekty těchto prostředí se navíc promítají do soubojů. Terén se svými nerovnostmi ovlivňuje pohyb a je možné jej využívat ve svůj prospěch společně se stromy, budovami, kupičkami slámy a mnohými dalšími doplňky. Stejně tak ale může postupovat i nepřítel, na to je třeba dávat pozor. A musím přiznat, že způsob, jakým se hra promění z pohledu třetí osoby na izometrický pohled na hexa bojiště, mě nepřestal bavit ani posté. Projít se pak reálně v oblasti, kterou jste viděli víceméně shora, pokud jste nijak zvlášť nemanipulovali kamerou, je opravdu zajímavé. Tím bohužel chvála prostředí končí. Svět možná nabízí pěkné scenérie a lokace, ale to je tak vše, na co se zmůže, život mu hra už vdechnout nedokázala.

Způsob, jakým se hra promění z pohledu třetí osoby na izometrický pohled na hexa bojiště, mě nepřestal bavit ani posté. Projít se pak reálně v oblasti, kterou jste viděli víceméně shora, pokud jste nijak zvlášť nemanipulovali kamerou, je opravdu zajímavé.

Problémem není jen to, že je svět v podstatě mrtvý, ale že se vás hra ani nepokouší přesvědčit o opaku, nesnaží se navodit sebemenší iluzi života. Od začátku hry jsem často pomýšlela na přirovnání k Potěmkinově vesnici, s každým dalším návratem do města nebo mezi lidi celkově však bylo víc a víc jasné, že by to nebylo zrovna přesné označení. Postavy zde skutečně nemají žádný denní cyklus ani aktivitu, která by podpořila dojem živoucího světa – většina stojí, sedí nebo leží na stále stejném místě po celou dobu hry, jejich úkony co se týče animací jsou minimální. Jen pár postav vykonává alespoň nějaký bezvýznamný přesun, který ovšem už nic nezachrání. Řada postav je zabřednuta v nekonečném a velice krátkém rozhovoru, jenž máte navíc tu čest si vyslechnout pokaždé, kdy se k dotyčným přiblížíte. A když řeknu, že jsem nejméně stokrát slyšela začátek hlášení královské vyhlášky, kterak něčí syn začal studovat lektvary nebo jak dva strážné nebaví stát na slunci, není to bohužel nadsázka ani přehánění. Svět v King’s Bounty II nepůsobí ani jako kulisy loutkového divadla, jelikož postavy nejsou ani těmi loutkami. Zde jsou jen prázdnými figurkami jakoby na výstavě.

Gavarješ pa ruski?

Nyní se dostávám k pro mě obzvlášť zajímavé části, tou je zvuk celkově, a všechny jeho složky. Největší naděje jsem po výborném soundtracku The Legend vkládala do hudby, ale z výsledků jsem popravdě docela v rozpacích. Na jednu stranu oceňuji, že se alespoň zde nesnaží o něco víc a drží se poměrně při zemi, protože ne všude by značně epický doprovod vyzněl tak dobře jako právě v předchozích hrách. Obávám se však, že hře chybí nějaký výraznější motiv, i když musím ocenit, že hudba nijak nerušila, což je jedině dobře, protože se začne velice rychle opakovat a za těch pár desítek hodin si jí užijete ažaž. Co se hře ovšem vůbec nepovedlo, je pokus o ambientní soundtrack, respektive jeho provedení, neboť není nijak přizpůsobivá. Přechody jsou příliš krátké až násilně utnuté, navíc se jedná o obyčejné zesílení a zeslabení; soundtrack zkrátka nevyužívá žádný z principů adaptivní hudby. Kromě toho si hra není jistá ani spouštěním jednotlivých skladeb, může se tak stát, že si v okolí tábora banditů prozkoumáváte keře a skrýše v okolí, a během toho se klidně i čtyřikrát vystřídá motiv banditů s motivem běžného pohybu v přírodě, což je značně rušivé. A neodpustím si nezmínit, že jedna z bojových skladeb je vyloženě špatně zasmyčkována.

Pochválit ale na druhou stranu lze samotný sound design, který hodnotím velice kladně. Mnoho typů nepřátel a jednotek, útoky i kouzla, to zkrátka byla výzva. Zde se naštěstí zvukaři nenechali zahanbit a pořádně se kreativně vyřádili. Výsledkem je pestrá zvuková paleta, která nejenže pěkně zní, ale opravdu reflektuje povahu zvuku, skutečně dobrá práce. To stejné už ale zase nelze říct o voice actingu, s nímž je to o něco složitější. A možná nepůjde jen o ten, nýbrž o celou anglickou verzi hry. Nedohledala jsem, zda tomu tak opravdu je, ale ze závěrečných titulků jsem nabyla dojmu, že originálním jazykem hry není angličtina, ale ruština. Nasvědčuje tomu i samotná kvalita ruské lokalizace. Zatímco jsem poslouchala anglický dabing, měla jsem pocit, že některé věty zní jaksi neohrabaně, v tu chvíli jsem navíc ocenila české titulky Filipa Ženíška, z nichž jsem v tomto ohledu měla dokonce pocit, jako kdyby texty česká lokalizace vylepšovala. Kromě toho jsem ovšem slyšela i nevyváženost zvuku a dokonce drobné, leč slyšitelné osekávání konců replik. Navíc mi herecký projev dabérky Elisy příliš nesedl a zvideí mě nepřesvědčil ani Doug Cockle jako Aivar, který zde nějak zapomněl opustit svého Geralta, i když je možné, že šlo o tvůrčí záměr, těžko říct.

Ve hře je naštěstí možnost bez potřeby restartu okamžitě přepnout dabing na ruský, a tak jsem této možnosti využila. Pár hodin jsem ještě náhodně zkoušela přeskakovat z jazyka do jazyka, hlavně u nových postav, až jsem nakonec zhruba po deseti hodinách zůstala u ruštiny. Herecky je procítěnější, postavy mají emoce a správně s nimi nakládají, navíc zvuk je zcela v pořádku. Nejsem ovšem v tomto jazyce natolik zběhlá, abych dokázala po zbytek hry „kontrolovat“ český překlad, faktem však je, že ten sám o sobě sedí dobře, ctí rozličnost postav, hraje si s vrstvami jazyka a střídá ten květnatější s hovorovější až hrubou mluvou. Působí proto honosně, prorocky i komicky a především si nevzpomínám, že bych narazila na něco, co by mě zarazilo či nedávalo smysl. Tato kombinace se pro mě stala ideální a díky ní jsem si příběh hry užila, jelikož jsem neměla nutkání přeskakovat rozhovory a s radostí jsem i sbírala a četla vše, co jsem nalezla. Česká lokalizace si tedy zaslouží obrovský palec nahoru.

Jak se ubíjí tahovka

Hra se bohužel dopustila mnoha přešlapů a chyb v designu, které vycházejí především ze snahy o cosi, co by mělo nejspíše připomínat Gothic, Skyrim nebo snad Zaklínače. Nic takového ve výsledku ale hra ani nenabízí, vše je jen pozlátko a nic není kromě soubojů dotaženo do konce. Otevřený svět se nekoná, respektive je rozkouskován na bojiště a postupně dávkován, a vlastně není ve skutečnosti ani tak velký. Přesto je pohyb v něm s rozšiřováním mapy zdlouhavý a otravný, hlavně kvůli nutnosti opakovaně putovat z jednoho konce mapy na druhý, čemuž nepomáhá ani systém rychlého cestování, jelikož jsou jeho body často rozloženy docela podivně. Postava se nepohybuje příliš rychle, ale ironií osudu je to ve výsledku stále rychlejší, než si přivolat koně. Ten se ovládá a motá tak hrozně, že jsou rázem Klepna nebo Agro těmi nejlepšími koňskými společníky pod sluncem. Jinak povedené souboje občas pozlobí podivné prodlevy mezi jednotlivými tahy a koly, které naruší rytmus, všimla jsem si toho ovšem až po poslední aktualizaci, a to platí i o zásecích při interakci s předměty a inventářem či vojskem. Výtku si rovněž ode mě vysloužilo rozhraní a ovládání, jež působí spíše jako stavěné pro ovladač. Nutnost stisknutí tlačítka nebo klávesy je v některých případech neintuitivní a postrádám rychlejší a hlavně pohodlnější hraní během samotných soubojů na myši. Oproti The Legend chybí různé „dorážecí animace“ na bojišti, ale považuji to za daň za vyobrazení všech bojovníků jednotky na políčku a ubrání na stylizaci.

Kde však nekvalitní animace už prominout nemohu, jsou samotní hrdinové a NPC, konkrétně jejich výrazy v obličejích, protože postavy zkrátka působí nepřítomně a lehce mimo. Vývojáři na to však myslí a už nyní přišli s drobným zlepšením, rovněž se chlubili úpravou synchronu pro dabing, jenž byl kritizován jako nepřesný, v ruské verzi jsem si však popravdě něčeho takového nevšimla, nemohu to tedy přidat na seznam svých výtek. V cutscénách však občas lehce zmatkuje kamera a zabírá mluvčí pod podivným úhlem, případně nepočítá s tím, že má naše postava na zádech štít, ten je totiž pak to jediné, co v rozhovoru vidíte. Dovolím si ještě zmínit pro mě nepochopitelně dlouhé a časté načítání. Když postava vejde do kruhu bitvy, seznámí se s jednotkami a statistikami svého nepřítele a má rovněž možnost z boje vycouvat. Ačkoli jde jen o jednu obrazovku, hra se po takovém odmítnutí začne znovu načítat a není to zrovna rychlé. Děje se to i mezi kraťoučkými cutscénovými vsuvkami, které mají délku opravdu třeba jen pár sekund, takže načítání zabere mnohem víc času než cutscéna samotná a působí to rušivě. A na závěr musím tematicky zmínit samotný konec. I když, vlastně si ani nejsem jistá, zda se dá koncem nazývat. Hra na mě už několik hodin předtím působila jako náběh na finále a kdyby v některých momentech už předtím třikrát nebo čtyřikrát skončila, považovala bych to za lepší konec než ten, který po posledním souboji čekal. Jediným vysvětlením je čekání na příběhové doplnění pomocí nějakého budoucího DLC, přesto by se vše dalo řešit mnohem elegantněji. Hra dokonce nespustí ani závěrečné titulky, na ty se můžete podívat alespoň v hlavním menu, přesto je to velice zvláštní.

Ačkoliv jsem se na tomto místě i během hraní samotného mnohdy vcelku rozhořčila, nemůžu hře upřít kvality, které vycházejí z toho, co je pro ni tím hlavním. Tahové souboje jsou opravdu zábavné a u hry mě udržely dokonale, nicméně to vše kolem bylo akorát ubíjející. Kombinace tahové strategie a výpravného RPG eposu by určitě mohla fungovat, ale nemůže být polovičatá, natož nijaká. Nápad jistě dobrý, výsledek nikoliv. Otázkou rovněž zůstává, zda mohou fanoušci takové spojení přijmout, a hlavně zda má hra co nabídnout novým hráčům. V obou případech by totiž bylo zřejmě lepší sáhnout po klasice, ať už původním King’s Bounty nebo i Heroes of Might and Magic. Ale je to škoda, nebýt však přehnaných ambic a odvážných plánů, hra mohla být mnohem lepší, bohužel.