Recenze Horizon Forbidden West: Burning Shores » Vortex

Když jsem se před rokem pouštěl do druhého dílu série Horizon od vývojářů z Guerrilla Games, netušil jsem, jak skvělá hra mě čeká. Ačkoliv plně vnímám rozporuplné přijetí Aloy a jejího dobrodružství mnoha hráči, na mě osobně tenhle postapokalyptický svět jednoduše funguje. Hrdinka mi přijde sympatická svým přístupem k tomu, co se kolem ní děje, líbí se mi variabilní způsob boje a na příběhu mám nejraději, jak se postupně prohlubuje s tím, kolik vědomostí získává sama Aloy. Jen si vezměte začátek Zero Dawn, který působil místy jako z pravěku a srovnejte to s koncem Forbidden West, který už se sci-fi zasazením vůbec netají. Byl jsem proto velmi zvědavý, kam dokáže jediné slíbené příběhové DLC druhého dílu celou záležitost posunout a jsem mile překvapen, že Burning Shores nakonec plní mnohem důležitější roli než vysloveně vedlejší rozšíření Frozen Wilds pro první díl.

Pokračujeme tam, kde jsme skončili

Hned na začátku je podstatné říct, že pokud vás z nějakého důvodu série nezaujala, DLC vás o opaku nepřesvědčí. Vývojáři se rozhodli, že nabídnou hráčům další porci toho, co už znají z Forbidden West, doplní zážitek o hrstku nových monster, přidají pár dalších schopností i kousků vybavení a budou několik hodin pokračovat v příběhu. Jinak řečeno, Burning Shores se hraje až na drobné výjimky úplně stejně jako původní hra a přichází s většinou předností i záporů, které jsem zmiňoval před rokem v recenzi. Velkým tématem rovněž bylo, proč není rozšíření dostupné na PlayStationu 4, což vývojáři sami před časem komentovali v tom smyslu, že potřebovali naplno využít sílu aktuálního PlayStationu 5. Upřímně jsem ale nenarazil na nic, co bych si neuměl představit v základní hře a tomuto rozhodnutí tedy příliš nerozumím. Jsem daleko od toho, popisovat tuto volbu jako zradu nebo podvod spáchaný na hráčích, nepřijde mi ale jednoduše správné, vyřadit ze hry ty, kteří si hru zakoupili a rovněž je zajímá, jak to bude s příběhem dál. Zvlášť, když rozšíření skutečně plní formu epilogu a mnohem jasněji naznačuje, jakým směrem se bude příběh ubírat v potvrzeném třetím dílu.

Hned na začátku vás totiž kontaktuje Sylens s informací, že ačkoliv byli „přátelé z vesmíru“ pochytáni a zlikvidováni, jeden přežil a skrývá se nedaleko míst, kde se odehrával Forbidden West. Vydáváte se proto k Hořícímu pobřeží, jak se ve hře nazývají pozůstatky Los Angeles, a čeká vás přibližně 10hodinový přídavek, na jehož konci narazíte na patrně ten nejspektakulárnější souboj, jaký zatím série nabídla. Hlavním úkolem je zneškodnit Waltera Londru, dalšího narcistického poloboha, který má s lidmi ze Země své vlastní zvrácené plány. O co jde, za jakých okolností se s ním střetnete a v čem spočívá onen souboj, si nechám pro sebe, musím ale potvrdit, že ve výsledku je Londra mnohem charismatičtějším a propracovanějším antagonistou, než proti jakému jste stáli na konci Forbidden West. Do velké míry za to postava vděčí skvělému hereckému výkonu Sama Witwera, kterého můžete znát například jako Deacona St. Johna z Days Gone nebo Starkillera ze Star Wars: The Force Unleashed. Cutscén, v nichž více či méně odhaluje svou osobnost, si užijete dosyta a spějí k zajímavému zvratu i finále, které bude ještě hodně důležité pro další díly série.

Aloy, Seyka, skvělá dvojka

To hlavní se ale samozřejmě točí kolem Aloy, která užuž myslí na blížící se události a tuší, že právě skrze Londru by se mohla dozvědět něco víc. Ihned po příletu nebo spíše ztroskotání na Hořícím pobřeží se k ní ovšem připojí Seyka, mariňačka kmene Quen, jak o sobě sama mluví, a bude dělat hlavní hrdince společnost až do konce. I ona má totiž své osobní důvody, proč si došlápnout na Londru, a jak jste už zřejmě pochopili, stejně jako Aloy je obeznámená s tím, co se ve skutečnosti se Zemí stalo a vnímá hrozbu přilétající z vesmíru. Po stránce hratelnosti není Seyka na obtíž, pokud byste se báli vynucené kooperace, vývojáři ale sáhli až k příliš okaté benevolenci, která mi trochu kazila zážitek z hraní. Seyka je totiž pro nepřátele neviditelná, i když se zrovna nekrčí ve vysoké trávě, což by technicky mohlo být zvládnuté lépe. Oceňuji, že tím nepřichází Aloy o status stealthu, ale vidět Seyku před sebou, jak stojí u nepřítele a klábosí, jako kdyby se nic nedělo, působilo zvláštně.

Pokud chcete, můžete také kombinovat vlastní kopí s elementálními útoky, případně využívat nový efekt zuřivosti, nejde ale o nic, co by významně ovlivňovalo hraní.

Spolupráce se však nijak výrazně neprojevuje, a pominu-li občasnou vlastní potyčku Seyky s některým z nepřátel, bude na celý datadisk Aloy vlastně sama. Vývojáři se ale rozhodli doplnit její schopnosti, takže si můžete za získané body zkušeností odemknout například možnost vybudovat před sebou dočasný štít pro zachytávání projektilů nebo využívat nový útok z výskoku namířený na sraženého nepřítele. Pokud chcete, můžete také kombinovat vlastní kopí s elementálními útoky, případně využívat nový efekt zuřivosti, nejde ale o nic, co by významně ovlivňovalo hraní. Důležité je také podtrhnout, že Burning Shores lze spustit až po dokončení hlavního příběhu, takže už budete mít patrně vybudovaný vlastní styl i s oblíbenými zbraněmi, takže novinky podléhají zejména vaší chuti experimentovat. Je tu nicméně jedna zbraň, která trochu upravuje pravidla, ale hádám, že větší prostor dostane až v dalším pokračování, když ji v Burning Shores mohou zastínit vylepšené luky a další zbraně, které jste si piplali v hodinách strávených ve Forbidden West.

Londra, žáby a světlušky

Co se týče nových nepřátel, vývojáři představují především Bileguta – odpornou žábu, která mě na úvod datadisku pořádně zaskočila. Fakt, že jsem hrál Horizon naposledy loni v únoru, se projevila na tom, že střetnutí s Bilegutem, resp. několika najednou, bylo částečně nad moje síly, ale nebylo to dáno jen tím, že jsem trochu pozapomněl, jak se nový Horizon hraje. I později jsem musel uznat, že kombinace vysoké pohyblivosti, kyselinových útoků a hlavně schopnosti rodit další a další Stingspawny – otravné poletuchy útočící v hejnech – je silně nepříjemná, i když se vám zase ovládání vryje pod kůži. Můžete si ale pomoct zmíněnými novými schopnostmi nebo výbavou, včetně nové zbroje, takže si nakonec lze na obtížnost zvyknout a třeba i za přispění horkých pramenů, které vás pomocí kluzáku rychle dostanou na vyvýšené místo, Bileguty posílat na smetiště všech dalších robotických potvor.

A když už je o nich řeč, Burning Shores vám skutečně umožní proletět se na novém ptákovi – Wateringovi – se kterým můžete bez přerušení také vlétnout do hluboké vody a operovat pod hladinou. Bohužel, datadisk vás k tomu navede jen v jedné misi, a pak už není příliš důvodů, abyste se o Waterwinga víc zajímali. Ani přelet zpět do oblasti Forbidden West a potápění v moři nemá valný smysl a celá tahle novinka vyznívá dost naprázdno. I když je efektní a musím smeknout před technologickým řešením. To se ostatně týká většiny dalších aspektů, které opět připomínají, že Horizon Forbidden West i jeho rozšíření patří k těm nejhezčím hrám dneška, což ještě umocňuje fakt, že jde o hru s otevřeným světem s mnoha postavami a dialogy. Mnohokrát jsem si ale při hraní všímal doskakování textur či detailnějších modelů, což mě upřímně trochu zklamalo. Ne snad, že by Guerrilla neměla nárok na pár glitchů a viditelných nedostatků, nebylo to ale tak úplně zvykem. Pořád si nicméně stojím za tím, že Horizon má fantastické obličejové animace a v kombinaci se skvělým hereckým výkonem Ashly Burch a Kylie Liyi Page, která hraje Seyku, je radost pohledět na každý jeden dialog. Tedy, i ten závěrečný, který se stal předmětem pro mě zcela nepochopitelné kritiky, zvlášť když i na samém konci zůstáváte pány situace a můžete rozhodnutí ovlivnit. Nebudu prozrazovat, o co jde, ale všechny tři volby vnímám jako velmi citlivě podané a hlavně v souladu s tím, jak obě hry dosud působily. Jediné, co bych ovšem mohl závěru vytknout, je nedostatečné vykreslení charakterů nových postav, jejich motivací a historie, což vrhá pocit mírné neuvěřitelnosti v tom, jak se záležitosti vlastně vyvinou.

Nemesis se blíží

Celkově ale hodnotím rozšíření Burning Shores zdařile, a to zejména díky lepšímu příběhovému uzavření celého druhého dílu. Po stránce hratelnosti ovšem nedostanete nic zásadního navíc, co by výrazně obohacovalo celý zážitek. Z druhé strany ale i Burning Shores plní koncept velké volnosti ve vašem přístupu, používání zbraní, výbavy i speciálních schopností, takže je tenhle pocit velmi individuální. Obtížnost mi přišla trochu přepálená hlavně v úvodu, kde to bylo dáno nutností rozvzpomenout si na všechny finesy, jinak ale šlo o vcelku pohodový výlet s několika drobnými zvraty a jedním obřím soubojem na závěr, který si částku kolem 500 korun snadno obhájí. Samozřejmě i díky možnosti dozvědět se trochu víc o celém světě, posbírat další vzácné předměty nebo si zahrát hrstku vedlejších misí, které ničím nevybočují ani k velké chvále, ale ani k výrazné kritice.