Recenze Happy Game » Vortex
Trochu se mračím. Právě jsem si totiž uvědomil, že od vydání Chuchla už uběhly skoro čtyři roky. Tu hru jsem hrál snad předevčírem, možná dokonce včera, ale prdlajz, bylo to v březnu 2018. Od té doby se svět stal trochu jiným světem, ale české studio Amanita Design kráčí s úsměvem a neskrývanou hravostí stále dál. Svému stylu se rozhodně nijak nevzdaluje, ale přeci jen se posunulo kupředu – nejdříve se skvělou jednohubkou Pilgrims, pak s famózními Creaks, které pořád ve své hlavě řadím nad Samorosty i Machinarium. A teď? Teď je na čase přivítat Happy Game, i když by bylo asi přesnější říct, že vítáme výtvarníka Járu Plachého. Nevím, nakolik se skrze tuhle přibližně hodinovou psychedelickou hříčku otevírá nám všem, ale tohle… Tohle je teda něco!
Chuchla jsem v úvodu nezmínil náhodou – jde o předposlední titul, pod který se Jára Plachý podepsal coby vedoucí autor. A pokud jste hráli tuhle milou roztodivnost o usměvavém chuchvalci všeho možného, který moc moc chce svou třešeň, pak už částečně víte, co vás čeká v Happy Game. Chuchla ovšem střídá malý chlapeček a jeho třešní se stává kde co. Jednou je to míč, podruhé třeba pejsek a vaším úkolem je, opět se s milou hračkou shledat. Nejlépe mimo noční můru, kterou natřikrát v Happy Game prožijete, abyste byli svědky audiovizuálně velmi divokého zážitku, plného surrealistických obrazů, cákanců krve, utrhaných končetin, gilotin, blesků a smajlíků, kteří mají neuvěřitelnou vlastnost – smát se a děsit zároveň.
Vše, jen ne obyčejná hra
Z tohohle popisu asi chápete, že Happy Game je všechno, jen ne zhmotnění konvence. I na ploše her, které můžeme řadit do ranku uměleckých či experimentálních, jde o velmi netradiční dílo, které nesnese jakoukoliv škatulku. Ano, pokud bychom titul ohlodali na kost – což by vzhledem k jeho náplni nebylo nic vysloveně překvapivého – dostali bychom klikací adventuru. Jenže to by asi úplně nevystihovalo, čím Happy Game je. Mnohem blíž má k žánru, který si staví Jára Plachý ve své hlavě a jsem vnitřně přesvědčen, že mu je úplně jedno, kdyby takový žánr možná ani neexistoval. Ale dobře, co je tedy Happy Game? Směsice vizuálních rébusů, které musíte vyřešit? Interaktivní animace? Nebo snad všechno dohromady? Asi ano, správně bude poslední možnost, protože tím hlavním, co budete ve třech desítkách obrazovek dělat, je především koukat, co se děje a tu a tam za něco tahat nebo roztáčet.
Problém možná tkví v tom, že se Happy Game hraje téměř sama, když se vlastní vstup hráče do hry omezuje pouze na interakci s hrstkou aktivních předmětů. K nim vás titul navíc v mnoha případech jasně navede a pro jistotu ještě zamkne na místě, abyste nikam neodešli a udělali to, co se po vás chce. Skoro se zdá, že jakékoliv zastavení na místě a opravdové hraní jen brzdí posun minimalistického příběhu k další animaci, což ale z druhé strany vyvolává zřejmě žádoucí pocit naléhavosti a stresu, jako kdybyste si uvědomovali vlastní noční můru. Nejsem si proto jistý, jestli lze Happy Game vyčítat chybějící závěr nebo vysvětlení čehokoliv, co se před vámi odehrává, protože pokud jde o sen, nelze na něj žádnou logiku aplikovat, ať už se nám to líbí, nebo ne.
Když vítězí abstrakce
Přesto by mohlo někoho zaskočit, že hra začne i skončí doslova mimoděk a že jí můžete projít za hodinu, maximálně dvě. Nedostavuje se navíc ani žádná motivace k opakovanému hraní, jste-li dostatečně saturováni přesaturovanými barvičkami, děsivými, ale stále roztomilými postavičkami a nejrůznějšími efekty, včetně skvělého ozvučení v podání dua DVA. Mohu vám ovšem říct, že jeden průchod – před jehož zahájením varují vývojáři všechny, kdo by mohli potenciálně trpět epileptickými záchvaty – v tomto ohledu stačí ažaž. Vlastně musím říct, že toho psychedelična na mě bylo místy možná příliš a trochu jsem se v kakofonii obrazů a zvuků ztrácel. Spojitost s tím má i ovládání, které je v obvyklém PC nastavení trochu krkolomné a zejména při tahání za některé končetiny či páky mi přišlo vše až zbytečně zdlouhavé. Navíc se právě tento mechanismus neustále opakuje a hra na něm až na výjimky stojí téměř ve všech rébusech.
Musím říct, že toho psychedelična na mě bylo místy možná příliš.
Nejsilnější vzpomínkou tak zůstávají velmi pestré scény, výrazné změny prostředí i občasné hrátky s kamerou, které obraz oddalují a přibližují podle potřeby. Pokud máte rádi výtvarný styl Járy Plachého, zřejmě nemusím nic dalšího dodávat – snad jen to, že se Happy Game prodává za 13 eur a zahrát si můžete na Windows, Macu a Switchi. Počítalo se i s českou lokalizací, sám bych byl ale schopný přeložit hru třeba do tradiční čínštiny, kdyby tak neučinili sami vývojáři, protože jediné, kde se objevuje nějaký text, je menu. I díky tomu zůstává hra přístupná komukoliv, kdo se nebojí trochu se bát a hlavně zírat, co všechno se dá s trochou barviček, čar a vytřeštěných obličejíčků vlastně vytvořit.
