Games

Recenze Crime Boss: Rockay City » Vortex

Designér Jarek Kolář byl u mnoha zásadních okamžiků domácího videoherního odvětví. V roce 1994 se podepsal pod adventuru Tajemství Oslího ostrova, která nastartovala komerční vývoj videoher v Česku. Pracoval ovšem také na legendárním Vietcongu, svou stopu otiskl i do série Mafia a v Bohemia Interactive se podílel na projektech Argo nebo Vigor. Představení jeho nové roguelite hry – Crime Boss: Rockay City – na níž pracuje ve studiu InGame, pak orámovalo Kolářovo působení třeba už jen tím, že jsme se jejího představení dočkali během udílení cen The Game Awards. A aby toho nebylo málo, v prvním traileru se to jen hemžilo hollywoodskými hvězdami, které zná každý, kdo na konci 80. a v průběhu 90. let sledoval americké akční filmy. Teď je ale na čase podívat se na hru jako takovou, která i navzdory některým předchozím vyjádřením významně připomíná Payday, ačkoliv řadu věcí dělá po svém a v daném žánru novátorsky. Přesto ale hned v úvodu připouštím, že můj vztah se hrou by se dal popsat všelijak, bohužel bych ale téměř v žádném případě nepoužil slovo harmonický.

Král je jen jeden

Crime Boss: Rockay City je v první řadě hra, ve které se neustále snažíte něco někomu ukrást. Hlavním režimem, alespoň podle toho, kolik je mu věnováno prostoru a jak je časově náročný, je kampaň pro jednoho hráče. Stáváte se Travisem Bakerem, gangsterem, který se rozhodl po náhlém odstranění krále tamějšího podsvětí převzít žezlo. Příliš mu nevadí, že má hluboko do kapsy nebo že se na začátku obklopuje jen několika nejvěrnějšími přáteli. Jasně stanovený cíl, podmanit si Rockay City, ho žene stále kupředu za postupným obsazováním jednotlivých čtvrtí, hromaděním majetku, rekrutováním pěšáků i specialistů pro plnění složitějších úkolů a sveřepým urážením všech, kdo mu stojí v cestě. Jestli se vám to podaří, či nikoliv, záleží na vašich schopnostech, a to nikoliv pouze v mezích žánru first person akcí či her, v nichž je vaším úkolem vykrádat nejrůznější objekty. Velmi důležitá je také manažerská část, ve které přemýšlíte nad svým postupem, opatřujete svým vojákům nové zbraně, snažíte se uplácet ty, z nichž byste mohli mít nějaký prospěch nebo sledujete pohyb cen jednotlivých komodit na trhu, abyste prodali všechny uloupené drogy nebo šperky s co nejvyšší ziskem.

Právě kombinace obou těchto světů je něčím, co mě zprvu opravdu hodně lákalo, a pokud ve hře strávíte několik hodin, dostanete se na mnoho zajímavých křižovatek. Nezřídka se může stát, že vám začnou peníze docházet, a vinou nemusí být jen bezbřehé utrácení, třeba i za cetky do vlastní kanceláře. Stát se může jednoduše to, že se některá z misí nevydaří, během toho vám někdo zaútočí na již obsazené území a ještě k tomu přijde nutnost zaplatit splátku půjčky, kterou jste lepili podobný problém před několika dny. V průběhu hry totiž vynakládáte finance nejen na žold těm, kdo za vás bojují, ale také na nové zbraně, výrazně ovlivňující hratelnost, a další provozní záležitosti. Kouzlo Crime Boss má proto spočívat v tom, že si sami v rámci pravidel žánru roguelite budete hledat způsob, jaký se zdá bý ten nejefektivnější, a po smrti hlavního hrdiny začnete znovu a lépe. Perzistentním prvkem, který se přenáší mezi dalšími pokusy o ovládnutí Rockay City, jsou perky přicházející s každou novou úrovní. Jde o věci, které vám v mnohém usnadní další start, když můžete například začít s větším množstvím ovládaných území, případně už do začátku máte nějaké vojáky anebo se sám Travis může spoléhat na větší zdraví či udělované poškození.

Všechno se vším

Potud se zdá být všechno v pořádku, protože pokud zůstanete vůči Crime Boss féroví, tenhle koncept skutečně rozšiřuje zážitek z hraní Payday o celou manažerskou část i příběhové předěly a dává vašemu snažení hlubší smysl. Bohužel, ve hře se nepotýkáte jen s hrubým konceptem, ale s jeho provedením v podání InGame Studios, a právě na tomto místě začíná zážitek povážlivě kulhat na obě nohy. Začnu příběhem, který měl být stěžejním prvkem hry a za účelem jeho vyprávění sehnali vývojáři velké množství hollywoodských herců. Pokud jste ale čekali propracované cutscény a vtipné dialogy hvězd jako Michael Madsen, Danny Glover, Vanilla Ice, Kim Basinger nebo – samozřejmě – Chuck Norris, tahle hra vás příliš neuspokojí. Drtivá většina filmečků je pouze situační, ve skutečnosti se navíc ani nejedná o cutscény v pravém slova smyslu, jde spíše o rozpohybované dialogy, případně monology, a jejich obsah i provedení za mnoho nestojí. To, co z úst digitálních napodobenin slavných herců zaznívá, není kvůli obrovskému tlaku na slang a příslovečné drsňáctví vtipné a bohužel celá záležitost nefunguje ani jako nadsázka. Také technické provedení, byť zřejmě způsobené natáčením audia v době koronaviru, nepůsobí dobře například kvůli rozdílné hlasitosti některých postav nebo jejich nepřehlédnutelnému „rozpojení“, když zřejmě repliky nenahrávali společně, ale každý zvlášť.

I ona digitální filmařina dostává ve většině kraťkoučkých klípků na zadek, protože práce s kamerou se omezuje v podstatě jen na rotaci a banální stříhání z obličeje na obličej. Ale ještě ke všemu nenabízí sekvence téměř žádnou pestrost v pozadí, a proto si časem zvyknete, že Travis Baker mluví téměř vždy jen zpoza svého stolu v pracovně a pro změnu Touchdown – Michael Rooker – postává celou hru v zaplivané zadní uličce kdesi… já vlastně nevím, kde přesně. Tímto způsobem bych mohl pokračovat s vyjmenováváním takřka všech postav, skončil bych ale u toho, že značný potenciál, které zapojení tolika hvězd přinášelo, zůstal trestuhodně nevyužitý a už během svého druhého průchodu kampaní jsem vlastně tyhle převážně bezobsažné momenty přeskakoval, případně jsem za nimi viděl jen náhradu za několik textů v menu. Nevím vlastně, co jsem očekával, ale příslib propracovaného a větvícího se příběhu natočeného spolu s profíky, jsem si opravdu představoval úplně jinak.

Tady jsem už někdy byl?!

Samozřejmě to ale nejsou jen filmečky, které v samém důsledku ovlivňují pouze atmosféru, nikoliv hratelnost. Jenže pokud čekáte na nějaké vykoupení, ani po této stránce dle mého Crime Boss netrefuje střed. Tedy, netrefuje se ani do jeho bezprostředního okolí, protože hraní začne být po krátkém čase velmi monotónní, nudné a alespoň ve verzi, kterou jsem měl k dispozici před vydáním, značně rozbité. Protože se bavíme o hře, v níž vyrážíte se svou bandou na vloupačky a krádeže, jde o hlavní náplň všech misí. Onen stereotyp a otravnou rutinu ale způsobuje přílišná recyklace hrstky prostředí, do kterých se neustále vracíte, pokud nepočítáme speciální výlety zcela mimo Rockay City do flashbacků z Vietnamu nebo třeba Sibiře. Co je ale podstatné, skladiště je prostě jen jedno skladiště, které začnete znát jako své vlastní boty. Ulice s pancéřovaným vozem, který musíte přepadnout, je stále tou stejnou ulicí. Banka, pořád stejná. Malý obchodní dům, pořád stejný. Party na pláži, pořád stejná. Ano, vývojáři chytře mění některé prvky v misích, jako je třeba umístění kontrolní místnosti s kamerami nebo jméno člověka, který by mohl znát heslo k otevření sejfu, ale nic to nemění na tom, že můžete klidně v rámci dvou tří herních dní vyrazit do jednoho a toho stejného skladiště třeba šestkrát.

Pořád dokola

Nezapomínejte, že Crime Boss: Rockay City je roguelite hra, takže je téměř jisté, že ji neprojdete v příběhové části hned napoprvé. Jde o poměrně osvěžující prvek, který sice nepodporuje obsah hry a hratelnost, ale dá se na něm stavět a jde o to nejzářivější, s čím hra přichází. Ne snad proto, že by neexistovaly žádné jiné roguelite tituly, ale pro povedené zmixování žánrů a solidní výzvu, která podléhá i náhodě a štěstí.

Také průběh misí není úplně pohodový, protože v kampani se můžete skutečně spoléhat jen na spolupráci s počítačem ovladanými boty, kteří vám ale příliš nepomohou. Lze jim udělovat jen dva základní pokyny – pojď za mnou a počkej na místě – takže zapomeňte na to, že byste třeba do objektu vstoupili v jeden čas ze dvou stran. Nelze jim poručit, aby odstranili hlídkujícího policistu, nelze je požádat, aby chvíli nedělali hluk a nelze jim ani přesně určit, aby právě teď naházeli lup do tašek a sprintovali s ním do dodávky. Ze začátku to ještě jde, misi prostě ustřílíte a uběháte sami, ale v momentě, kdy ovládnete přibližně polovinu města a úroveň rizika jednotlivých misí stoupne, začnete narážet na nepřekonatelný problém nemožnosti s kýmkoliv spolupracovat.

Já bych rád, ale ty nechceš

Bohužel, i v tomto aspektu není Crime Boss úplně konzistentní a obtížnost nepříjemně kolísá. Některé mise označované jako velmi riskantní znamenají odstranění tří policistů a pohodlné odnesení zlatých cihliček do dodávky. Za pět minut máte hotovo, vystřelit jste nemuseli ani jednou a vezete si na základnu desítky tisíc dolarů. V jiných misích, označovaných stejnou samolepkou zvýšeného rizika, na vás v podstatě od samého začátku čeká úzká ulička s deseti policisty, ke kterým ve krátkém sledu dorazí příslušníci speciálních jednotek, střílejí po vás snipeři, obtěžují vás vrtulníky a vy čekáte, až se rozřeže zámek na vratech opancéřovaného auta, abyste mohli pobrat lup a vrátit se zpět. Bez spolupráce jsem musel na mnoho takových misí zcela rezignovat, protože zatímco bylo v danou chvíli potřeba, aby parťáci vytvořili koridor pro přesun lupu, případně s ním sami pomohli, se oddávali vraždění policistů daleko od místa dění a byli zcela neužiteční.

Některé mise označované jako velmi riskantní znamenají jen odstranění tří policistů a pohodlné odnesení zlatých cihliček do dodávky.

Ano, řešením je mikromanagement v podobě přepínání do dalších postav v duchu GTA nebo, s odkazem na dědictví vývojářů pracujících v InGame Studios, Hidden & Dangerous, ale zpravidla ve snaze naložit jednu postavu a přepnout se do další, nevede k tomu, že by ta první s nákladem peněz v černých taškách, pelášila rovnou do dodávky. Jednoduše řečeno, hrát pozdější fáze kampaně s boty, je místy šílená bolest, a ani nespočítám, kdy jsem nahlas vypěnil. Naštěstí se i některé zdánlivě bezvýchodné situace dají přečkat díky tomu, že příliš rozumu nepobrali ani protivníci, sázejících v podstatě jen na množství. Protivník si vás někdy vůbec nevšimne, i když mu dýcháte na krk, jindy po vás malým samopalem střílí s přesností sniperky přes celou ulici a jindy, jindy se prostě zasekne a nedělá vůbec nic. Ano, Crime Boss pak můžete hrát i potichu, snažit se deaktivovat kamery, nikoho nezabíjet, ale jen spoutávat, a vypadnout z místa činu dřív, než si toho někdo všimne. Ale v takových případech zkrátka všechny parťáky raději zastavíte a uděláte si všechno po svém, což, asi, hádám, nebyl záměr vývojářů.

Vítej živý spoluhráči

Kampaň pro jednoho hráče tak sice rozehrává zajímavý kolotoč příběhů, které si sami dotváříte tím, jak se vám daří v misích, ovšem v kombinaci s nepřesvědčivým podáním hratelnosti se v mých očích stává tou paradoxně méně důležitou součástí hry. Mnohem větší zábavu vidím v sice stále stejných misích ve stejných lokacích, ale v podání kooperace nebo multiplayeru s náhodně vybranými hráči. Náplň je stejná, provedení také, konečně se ale můžete s někým domluvit a rozdělit si práci. Chci věřit, že právě do multiplayerové složky budou vývojáři vkládat svůj čas i kreativitu a přinesou další obsah, protože s odstraněním chybějící pestrostí a možná i větší propracovaností jednotlivých misí ve smyslu vykonávaných činností, mohou nechat Crime Boss za nějaký čas zazářit. I v multiplayeru mi ale stále chybí nějaké perzistentní prvky navázané na vaší postavu, která vám nezůstává napořád, ale vždy před misí volíte z již předem vybraných. Neuděláte si k ní tedy žádný vztah a také investice do zbraní se zdají být z tohoto pohledu – nákupu pro jednu hru – trochu zbytečné. Přesto bych chtěl podtrhnout, že ve čtyřech spolupracujících hráčích má Crime Boss i se všemi vyjmenovanými nedostatky a překážkami smysl, zvlášť když dojmy z jediné akce mohou zcela přehlušit zážitek z mnoha hodin v singleplayeru.

Hudba, víc hudby?!

Crime Boss: Rockay City bere hráče do 90. let, atmosféru podporuje angažováním řady slavných hollywoodských herců a skutečně nechává na některých místech vzpomenout na slavné akční filmy. Nedílnou součástí měl být i soundtrack, ale mezi skladbami vytvořenými přímo pro Crime Boss je bohužel jen šestice licencovaných songů. Jde o Climbatize od The Prodigy, Freestyler od Bomfunk MCs, Body Coun’t In The House od Body Count, Connected od Stereo MCs, Blaze of Glory od Jona Bon Joviho a Wolf Totem od The Hu. Navíc nevystupují nikterak prominentně a je škoda, že i tuhle hrstku spíše přeslechnete.

Dobrou náladu ale na můj vkus sráží až příliš důležitých součástí, kam spadá i technické provedení. Částečně jsem o něm mluvil v souvislosti s umělou inteligencí nebo cutscénami a dialogy, polovičatost spolu se zastarlostí se ale odráží i ve vlastním grafickém provedení. Ačkoliv uznávám, že v rozlišení 4K a s nejvyšší grafickým presetem působí hra ostře, hezky si hraje se světlem a umí vyloudit třeba na pláži moc pěknou atmosféru, v detailech nepůsobí Crime Boss nikterak ohromujícím dojmem. Také animace postav je velmi prkenná, což se projevuje zejména na pohybu, resp. krytí, a ničemu dobrému neslouží ani to, že neustále sledujete stejné lokace. Co se týče chování zbraní, rozdíly pocítíte i v jednotlivých kategoriích, podstatné ale je, že s postupným povyšováním členů vašeho gangu nebo zvyšováním úrovně Travise Bakera se hratelnost vylepšuje a ve spojitosti s lepšími či lépe vybavenými zbraněmi je střílení místy i zábava. Hudební podkres se také snaží o doplnění oné osmdesátkové nálady, ale obsahuje pouhých šest songů, které doplňuje generická hudba v menu či nejrůznější efekty. Takže ani tady nelze vývojáře z InGame bez výhrad pochválit a slíbit vám, že se máte třeba v tomto ohledu nač těšit.

Ve výsledku, ač mě to mrzí s ohledem na české vývojáře a domácí projekty, zvlášť když mají našlápnuto oslovit hráče po celém světě, nemohu kvůli dílčím aspektům mluvit o Crime Boss v tuto chvíli ani jako o průměrném titulu. S vědomím toho, jak hodnotíme hry, se v počinu InGame studios nachází až příliš nedostatků přímo vstupujících do hry či bezprostředního zážitku. Kostra a nápad za konceptem roguelite akce s manažerskou a akční složkou je skvělý a může do budoucna skutečně posloužit tomu, aby se hra ujala. Prozatím ji ale chybí pestřejší obsah a náplň misí, propracovanější ovládání botů, lepší využití herců, vybalancování obtížnosti a prohloubení zážitku z dobře načrtnutého multiplayeru. Férově ale připomínám, že sám Jarek Kolář v jednom z nedávných rozhovorů uvedl, že chystají mnoho přídavků, takže kdo ví, třeba Crime Boss: Rockay City vyroste podobně jako kdysi svého času Payday.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *