Venba – -apkrig

Většina z nás má svoji rutinu a určité jistoty. Každý den chodíme do práce či do školy. Máme co jíst, kde spát, možná i pár těch přátel, se kterými trávíme volný čas a sdílíme radosti i strasti života. Co kdyby ale tohle všechno zmizelo a vy byste začínali znova? Na novém místě, mezi neznámými lidmi, bez jistot. Jediná podpora, kterou máte, je vaše rodina, ale s rodinou to nikdy není tak jednoduché. Právě do takové situace se vás snaží dostat novinka od Visai Games.

Venba vás přenese do osmdesátých let, kdy se indická rodinka přistěhuje do Kanady. Jak je asi přijme okolí? Najde si malý syn dost kamarádů? Dokážou si udržet svoji kulturu a předat ji dál svému potomkovi? Spousta otázek, které jen dychtí po odhalení, a hromada naděje, které jen čeká, až se promění ve zklamání.

Dosa nebo Utapam?

Mojí nejoblíbenější cestou poznávání kultury je pomocí gastronomie. Asi nejsem jediná, protože touto cestou se vydali také autoři Venby. Seznámíte se s pokrmy jako idli, puttu, podis, birjání a spousta dalších. Hra nabízí i dialogové možnosti, díky kterým se o pokrmech můžete dozvědět více. A nejen o jídle, ale též o historii rodiny a velmi často používané tamilštině. Úžasně se hře daří i prezentace a samotný pocit z přípravy jídla. Od odpařování kapek vody na pánvi, přes poskakující kmín na rozpáleném oleji, až po postupné zlátnutí smaženého těsta. Všechno, co při vaření vidíte a slyšíte v reálném životě, vám hra uspokojivě dopřeje i virtuálně.

Další z věcí, kterými si Venba získala moji pozornost, je její stylizace. Na první pohled se možná zdá až příliš dětská, ale zároveň neuvěřitelně kouzelná a roztomilá. Skrývá mnoho malých detailů a pestrých barev, které útočí na vaše smysly. Musela jsem se držet, abych netípala obrázky každé esteticky uspokojivé scény s pracovní plochou nebo u jídelního stolu. Spolu se vším ostatním dodává grafická stránka hře tu správnou peprnou atmosféru, kterou jsem od ní zpočátku očekávala. A možná právě proto mě zklamalo, že ve stejné míře nevdechli tvůrci lásku i do psaní scénáře.

Kam se poděly chilli a kurkuma

Příběh popisuje poměrně těžká témata, o kterých by se mělo mluvit, i když se tak mnohdy neděje. Pro mě osobně bylo dost zajímavé nad záležitostmi, které asi sama nikdy nezažiju, přemýšlet a prožívat je alespoň zprostředkovaně. Vyskytla jsem se v situaci, kdy se jako čerstvě přistěhovaná rodina snažím vplynout do již probíhajícího života cizí země, mohla jsem vidět, jak na takovou situaci pohlíží dítě, jak by ho to měnilo, ovlivňovalo a jak velkou (bez)moc mám v tomto procesu z pohledu rodiče.  

Všechno to na papíře zní zajímavě, avšak Venba své ambice tristně nezvládá. Čekala jsem od titulu mnohem víc emocí a hlubokých konverzací. Chtěla jsem se na chvíli zastavit a zažívat jiné problémy, útrapy cizích lidí žijících diametrálně odlišný život než já. Toužila jsem po hře, co mě mentálně rozbije, ale tu mi Visai Games nedopřáli. Ať už je to dané krátkou herní dobou, anebo konverzacemi, které jsou prostě jen prázdná slova poskládaná za sebou, či postavami, ke kterým si člověk jen těžko hledá cestu.

Dokonalá rodinka

Většinu času strávíte v roli unavené matky Venby. Ta i přes svá trápení, která jí život nemilosrdně hází do cesty, chce pro svou rodinu to nejlepší. Dokáže být neuvěřitelně podporující, starostlivá a naslouchající, což je přinejmenším obdivuhodné. Její syn Kavin mě totiž rozpaloval do běla. Autoři se sice snažili ospravedlňovat jeho chování tím, že hráče postavili do role mladého chlapce a později muže, abychom viděli svět i jeho očima. Jeho nedostatečný respekt, neschopnost empatie a nechuť pochopit situaci, ve které se nachází, si u mě ale pochopení nezískal. A ani flegmatický, nekomunikativní, antispolečenský manžel, otec a bývalý spisovatel Paavalan mi k srdci prostě nepřirostl.

Po celou dobu hraní jsem v sobě marně hledala pocity, které ve mně příběh měl snahu vyvolat. A když už jsem přeci jen pocítila, jak se v břiše rodí nějaký ten malinký plamínek emocí, autoři ho nekompromisně spláchli pohárkem lasí a vhodili mě do další kapitoly, o pár let dopředu a s úplně jiným problémem, se kterým se postavy musí vypořádat tentokrát.

Krájet, míchat, smažit

Herní mechanismy tak nejsou kdovíjak revoluční, ale i přesto jsou v tomto případě jednou z hlavních předností. Venba většinu svého času tráví v kuchyni, kde připravuje jídlo dle kuchařky, kterou dostala od své maminky ještě v rodné Indii. Kuchařská kniha je ale opravdu už hodně stará a ne všechny části receptů jsou čitelné. Je pak na vás, abyste se svým důvtipem dostali ke správnému postupu. Rozhodně ale nečekejte nějaké hlavu lámající hádanky.

Většinu receptů jsem zvládla připravit na první pokus a věřím, že i způsobem pokus-omyl bych za chvíli bez problému došla ke správnému výsledku. Neboť hra vás často ani nenechá udělat špatný krok, a to pomocí neoriginální komunikační bubliny. Když tedy náhodou zkusíte ingredience poskládat ve špatném pořadí, postava se okamžitě ohradí: „Ale takhle to přeci moje babička nedělala.“ Nebo vás okřikne, že je v knize přece napsané, že rajčata mají přijít až jako poslední.

Pokud byste přeci jen na správný postup opravdu nemohli přijít (což silně pochybuji), můžete si přečíst nápovědu, která vám v podstatě konkrétně řekne, co máte dělat. Je pak samozřejmě otázkou, jestli se tímto způsobem neochudíte o poslední ze zábav, kterou Venba skrývá.   

Na vzhledu nezáleží

Nechci znít až moc kriticky. Jakožto naivní optimista se opravdu snažím najít všechny krásné věci, co Venba v sobě má. A těch pozitivních aspektů je ve výsledku dost. Jsou to bezpochyby půvabné scény, příjemný pocit z vaření i témata k zamyšlení, která hráče dokážou potrápit. Trápit se ale musíte sami, neboť u samotného hraní na nějaké hluboké rozbory nebudete mít čas. Přímo při hraní se totiž budete většinu času trápit leda u čtení dialogů a snahou aspoň trochu pochopit jejich motivaci.

Zklamání a neuspokojení, které si po dohrání odnáším, mě mrzí. Možná jsem prostě jen měla až moc velké chutě, které nikdy nemohly být uspokojeny. Možná nejsem ten správný člověk, který se dokáže náležitě vcítit do situace rodiny imigrantů. Možná si však autoři jen ukousli až moc velké sousto a nedokázali dostatečně dobře uchopit vyobrazení postav a způsob vyprávění.