Recenze Super Mario Bros. Wonder » Vortex
Poprvé jsem se s Mariem setkal ve školní lavici, když ke mně o přestávce doputoval Game Boy se hrou Super Mario Land. Že mám v rukou něco výjimečného, jsem pochopil hned po pár sekundách, jakmile jsem poprvé skočil do kostky s otazníčkem. Okamžitě jsem začal intuitivně probíhat úrovněmi, sbírat mince, skákat na hlavy nepřátel a zvědavě zalézat do trubek. Displej měl rozlišení 160 × 144 pixelů, ale já byl jako v nějakém pohádkovém snu. Rozhodně jsem tehdy netušil, že mě bude tahle plošinovka spolu se svými následovníky provázet celým herním životem. O více než třicet let později mám odehrány snad všechny existující plošinovky s Mariem a teď se nadšeně pouštím do další. Jsem zvědavý a těším se, ale taky mám v hlavě pár otazníků. Je vůbec nějaká šance, že se Super Mario Bros. Wonder vyrovná velkolepým 3D dílům jako byly Super Mario Galaxy a Super Mario Odyssey? A není už ten koncept 2D plošinovky přeci jen poněkud otřepaný? Dokáže mě ještě Mijamoto a spol. něčím překvapit a chytnout za srdce? Inu, člověk by čekal, že po té třicetileté zkušenosti budu Nintendu věřit trochu víc. Jo, udělal jsem chybu. A teď se postarám o to, abyste ji neopakovali i vy.
PEVNÉ KOŘENY
Jestli jsou na zdech kanceláří vývojářů Nintenda nějaká hesla symbolizující hodnoty společnosti, určitě tam nechybí slovo „TRADICE“. Neznamená to, že Nintendo neumí inovovat a experimentovat, o tom jistě není třeba nikoho přesvědčovat. Ale všichni, kdo tam sedí, moc dobře znají pevné základy hratelnosti svých her. A ze všeho nejvíc to platí o 2D plošinovkách s Mariem. Od první až po poslední je spousta notoricky známých rekvizit počínaje kostkami s otazníčkem, přes mince a zelené trubky, až po stožár s vlajkou na konci. Jsou tu stále stejní nepřátelé, osvědčené power-upy, nespočet opakujících se herních mechanismů a samozřejmě dokonale zvládnutá technika výskoku a celkově pohybu Maria, který je v základu triviální, ale zkušeným hráčům umožňuje mít nad postavou absolutní kontrolu a vyvádět s ním nečekané eskapády. Tohle všechno by si mohlo Nintendo patentovat, a pokud by bylo rozhodnutí na mně jako na jejich fanboyovi, patenty bych jim s fanfárami poskytnul. Prostě proto, že nic z toho nikdo za ta dlouhá léta nedokázal udělat lépe, anebo alespoň stejně dobře.
Ale také je třeba říct, že zatímco 3D plošinovky samotné Nintendo vnímá jako vlajkové hry nových konzolí, věnuje jim bezpříkladnou péči a nebojí se v nich na pevných základech vystavět nosné inovace, 2D díly bývaly bezpečnými přístavy tradice. Proto ostatně i mé opatrné očekávání. To teď ale novinka Super Mario Bros. Wonder přesvědčivě mění a stává se lecčím, jenom ne bezpečným přístavem. Tedy, ty základy tu samozřejmě jsou, přesně jak jsem je vyjmenoval a samozřejmě v obvyklé životní formě. Jde ale o to, kolik a co přesně k nim Nintendo tentokrát přidalo navíc.
OŽIVENÁ KLASIKA
Odmyslíme-li si dva díly Mario Makeru a mobilní Super Mario Run, poslední velkou novou 2D „side-scrolling“ plošinovkou byl před více než deseti lety New Super Mario Bros. U na Wii U. A tak je tu hodně prostoru na zlepšení třeba už v grafice, která je nyní plastičtější a přetéká neuvěřitelnými detaily. Postavičky působí osobitě, stylově a především energicky. Mario a ostatní hlavní postavy mrkají, usmívají se a mají celou plejádu dalších jemných grimas a pohybů, počínaje máváním, přes jásot, až po přitáhnutí čepice na hlavu. Podobné detaily se nevyhnuly ani nepřátelům. Už v prvním traileru byl například vidět spící Goomba a ve hře je podobných věcí nespočet. Barvitě a pestře jsou vyvedeny i předměty, plošinky, pozadí a popředí.
Jsou tu třeba všudypřítomné kytičky, které vás povzbuzují, vtipně glosují události kolem vás a sem tam dokonce přispějí i radou. Hra je zosobněním pozitivity a optimismu.
Dvojrozměrný svět ožil způsobem, který smyslem pro detail zahanbuje i 3D díly. Vizuální styl nové Mariovky má neuvěřitelnou energii, za což samozřejmě vděčí i neméně kvalitnímu sound designu a nejrůznějším drobným i ne úplně drobným efektům, finesám a detailům. Jsou tu třeba všudypřítomné kytičky, které vás povzbuzují („Já ti věřím!“), vtipně glosují události kolem vás („Jak si se vyškrábal až sem nahoru?“) a sem tam dokonce přispějí i radou („Dokážeš se dostat támhle?“). Hra je zosobněním pozitivity a optimismu. Obrazovka vás neustále zahlcuje nespočtem vjemů a občas, to když v každé úrovni najdete velký power-up v podobě Wonder Flower, ožije do jakési psychedelické show, přesněji řečeno do velkolepé bláznivé akce okořeněné nějakou novou herní situací. Třeba pod vámi ožijí zelené trubky. Nebo chvíli hrajete v top-down grafice. Případně vás pod vodou začne stíhat obrovská ryba.
NAJDI SEMÍNKO
Nové dobrodružství se odehrává v Květinovém království. Ano, zaútočí na něj Bowser, v tomhle směru nic nového. Ale princezna Peach je tentokrát v bezpečí – naopak, můžete si jí vybrat jako jednu z dvanácti hlavních postav včetně Maria, Luigiho nebo Yoshiho – takže tohle dobrodružství podstupujete kvůli princi Florianovi. Abyste zachránili jeho hrad a celou říši, musíte v jednotlivých úrovních a nejen nich sbírat Wonder Seeds, tedy speciální semínka. K těm patří také fialové dílky a mince, které představují herní měnu. Zatímco klasické zlaté penízky slouží v podstatě jen ke hromadění životů, kdy za sto mincí dostanete nový život, který tu ovšem nemá zrovna valnou hodnotu, fialová měna vás dostane k zajímavějším věcem.
Tou asi nejužitečnější jsou odznaky, neboli Badges. Neodemykáte je pouze za fialovou měnu, většinou je dostanete v nějakém konkrétním okamžiku během toho, jak se propracováváte jednotlivými světy a jejich úrovněmi; typicky je s jejich získáním spojená nějaká konkrétní výzva. Odznaků je přes dvacet a poskytnou vám vždy zajímavou schopnost. Třeba můžete použít čepici k plachtění a tedy k pomalejšímu pádu. Nebo se budete moci odrazit od zdi směrem nahoru. Ale jsou tu i odznaky, které vám dají pasivní výhodu – například vám přihodí mince za každého zabitého nepřítele. Případně vás upozorní na to, že je ve vašem bezprostředním okolí ukrytý nějaký důležitý předmět. Různé odznaky se hodí v různých situacích a vy si můžete před startem každého levelu zvolit jeden konkrétní, který využijete. Je přirozené, že v podvodních úrovních nebudete potřebovat vyšší výskok, ale raději zvolíte Dolphin Kick, který vám umožňuje rychleji plavat. Nutno ale říct, že odznak není nezbytnou výbavou pro úspěšné absolvování úrovně. Typicky se hodí pro nalezení tajných lokací a skrytých předmětů, kterých je tu množství větší než malé, to vám jistě vyprávět nemusím.
Odznaků je přes dvacet a poskytnou vám nějakou zajímavou schopnost. Třeba můžete použít čepici k plachtění a tedy k pomalejšímu pádu. Nebo se budete moci odrazit od zdi směrem nahoru.
Když už jsem se pustil do vyjmenovávání obsahu, zmíním i strukturu království, které je rozděleno do šesti různých světů propojených centrální částí. V jednotlivých světech najdete nejen klasické velké úrovně (před vstupem vždy dopředu vidíte obtížnost definovanou hvězdičkami, a také počet semínek, které v nich můžete získat), ale i různé vedlejší nebo, chcete-li, bonusové levely. To jsou nejrůznější krátké výzvy, závody či úkoly. Obsahu je tak v souhrnu opravdu hodně a podobně jako u většiny podobných her Nintenda i tady platí, že běžné dohrání hry je vlastně jen začátkem dlouhé a poměrně obtížné cesty za nalezením a odemčením veškerého obsahu. Ostatně, na konci vás taky čeká nejedno překvapení.
Poslední věc, kterou je třeba vyjasnit, jsou speciální podoby hlavního hrdiny. Nemyslím teď schopnosti, které dostanete pomocí odznaku. Myslím proměny Super Maria v čele se slonem, kterého jste jistě zaznamenali v trailerech i na obalu hry. Mario se po sebrání příslušného power-upu promění v baculatého antropomorfního slona, který umí máchat chobotem, přebíhá větší mezery a dokáže lépe bourat bloky. Vedle sympatického slona jsou tu ale i klasičtější proměny, jako je bílý Mario střílející firebally, fialový Mario vypouštějící bubliny nebo Mario ve formě vrtáku. A aby toho nebylo málo, čekají vás i dočasnější transformace, které získáte na konkrétním místě po sebrání Wonder Flower. Tak trochu jako v Kirby and the Forgotten Land se v takové situaci Mario najednou promění třeba ve velkou poskakující obdélníkovou bednu. Když se tak stane, nedaleká kytka vás uznale pochválí za to, v jak skvělé formě jste, což je ještě spojeno s anglickým vtípkem „great shape“, což znamená tvar i formu současně.
AŽ VE ČTYŘECH
Už jsem naznačil klasický aspekt „snadné na dohrání, těžké na pokoření“. Zachránit království není kdovíjaká výzva, zvládne to i dítě nebo nějaký příležitostný hráč a kdyby bylo nejhůř, stačí si vzít jako postavu Yoshiho nebo Nabbita, kterým většina překážek a nepřátel nijak neublíží. Ale získat všechna semínka, rozličné bonusy a především všemožný tajný obsah? To už je jiná káva a v takovém případě si Wonder vyžádá patřičnou pozornost po několik desítek hodin. Je tu také zajímavě koncipovaný multiplayer. Ten lokální probíhá maximálně ve čtyřech hráčích, kteří jsou současně na obrazovce, mohou si buď pomáhat – sdílíte power-upy a po smrti hráče vznášejícího se v bublině můžete zachránit ostatní – nebo hraní pojmout kompetitivně, například si zazávodit o prvenství v cíli. Se svými dvěma syny jsem multiplayer vyzkoušel a na můj vkus to nebyla úplně pohodová rodinná zábava, zejména kvůli všudypřítomným hrozbám okolí, kdy jsme si velmi často překáželi a nebylo snadné udržet si přehled o tom, co se právě děje na obrazovce. S trochou tréninku případně při použití výše zmíněných postav s nižší obtížností to ale bude postupem času lepší a lepší, zvlášť když například Yoshi může na zádech svézt jakoukoliv jinou postavu a pomoci tím překonat nějakou těžší pasáž.
Mario se po sebrání příslušného power-upu promění v baculatého antromofního slona, který umí máchat chobotem, přebíhá větší mezery a dokáže lépe bourat bloky.
Wonder podporuje také online multiplayer, který ovšem funguje trochu jinak. Ostatní hráče tu vidíte jen jako stíny, takže nemají vliv na váš průchod. Jde tu tak spíše o výzvu, kdo se dostane k cíli nejrychleji, což podporují také speciální cedule, které si můžete koupit v obchodě a následně je umístíte kamkoliv do daného levelu. Jde o možnost chvástat se před ostatními, ale současně lze cedule využít na respawn po ztrátě života.
JE TO ZÁZRAK
Tím je špinavá práce za mnou, ze základních principů Super Mario Bros. Wonder jsem vám vysvětlil ne-li všechno, tak určitě to nejdůležitější. Nakonec vám ale ještě musím říct, jaké to je a jak se to hraje. Už nějaký čas ve hrách s Mariem i v některých jiných titulech Nintenda pozoruju obrovský přetlak kreativních nápadů a nejrůznějších herních mechanismů. Často ve svých recenzích zmiňuju, že se nějaký herní prvek objeví jen v jedné konkrétní úrovni, třeba jen na minutku. A že to je zábava, která by si v rukou nějakého šikovného nezzávislého vývojáře zasloužila zpracovat do celé hry. Totéž můžu konstatovat i u novinky Wonder. Levely přetékají nápady, hra je před vás vrství úžasně samozřejmým způsobem hezky jeden za druhým a tak rychle, že si je skoro ani nestíháte vychutnat. Což nemyslím jako kritiku, spíše jako nenápadné konstatování, že se do téhle hry rádi pustíte i opakovaně.
Nechci tu být příliš konkrétní, protože je nedílnou součástí zážitku i překvapení, pár příkladů ale zmínit musím. Typicky jde o efekty Wonder Flower, které vám vývojáři připraví nějakou kulišárnu doslova na pár desítek sekund, může jít ale i o celé kratší bonusové úrovně. Tu se změní perspektiva hry, na jiném místě se začne obrazovka natáčet, jindy vás hra převtělí do zcela nečekané formy nebo se vám podaří náhodou dostat do tajné lokace a vy se objevíte na úplně jiném místě s nenadálou pointou. Mám dokonce dojem, že Wonder v tomto ohledu dokázal zajít ještě dál a občas hráče dokáže v dobrém slova smyslu vykolejit. Překvapil mě třeba okamžik, kdy se najednou objevil titulek Quiz Time a já musel pohotově odpovědět na několik nečekaných otázek souvisejících s danou situací ve hře.
Kreativní je ale i samotný level design. Grafiku už jsem pochválil, tu ostatně nejlépe posoudíte z videí nebo obrázků. Musím ale ještě rozvést tu fascinující míru detailů, která je ohromující i v tom, že má takřka každá úroveň trochu jiné téma a zasazení. První svět se rozkládá na jakýchsi zelených plošinách mezi skalami, druhý pak představuje sestavu růžových mraků plujících pod ledovou horou. Ale i každý jeden level v nich vypadá trochu jinak, má do nějaké míry odlišný obsah (tedy nepřátele, předměty a podobně) a v důsledku se i trochu specificky hraje. Najednou třeba v úrovni nepřátelé skáčou přesně v okamžiku, kdy skáčete vy – což si od vás žádá úplně jiný přístup. Nebo si můžete vlézt na mráček a úroveň procestovat zcela svobodně nahoru a dolů, doleva i doprava. A za chvíli je zase všechno jinak.
Je to fascinující jízda a nejúchvatnější je na ní ta nezdolná energie, pozitivita a optimismus čpící z každé sekundy hraní a z každé jedné obrazovky. Nechť je Wonder v tomto i jiných směrech vzorem a inspirací pro jiné vývojáře. Především ale ať baví hráče. Obavy, se kterými jsem hru poprvé spouštěl, jsou pryč, teď je to srdeční záležitost. Co se tady povedlo ze „zkostnatělého“ konceptu 2D plošinovky vytvořit, je prostě nevídané.
