Recenze Star Trek: Resurgence » Vortex

Být fanouškem Star Treku – to je celoživotní řehole. Zatímco na televizní obrazovky se oblíbený vesmír vrátil s velkou parádou a jeho příznivci se minimálně co do počtu projektů mohou těšit z období velké hojnosti, na poli videoher je situace o poznání smutnější. Možná nikdy nebyla horší. Na přelomu tisíciletí vycházelo každoročně několik velkých titulů, z nichž mnohé dodnes patří mezi ty nejlepší v historii Star Treku. Naproti tomu poslední roky jsou velmi hubené. Když nepočítám mobilní a webové hry, před 10 lety tu byl Star Trek od Digital Extremes zasazený do Abramsovy časové linie, v roce 2017 primárně VR Star Trek: Bridge Crew a loni vyšel dětský titul Star Trek Prodigy: Supernova. V prosinci 2021 konečně svitla fanouškům naděje. Bývalí vývojáři Telltale Games oznámili adventuru Star Trek: Resurgence zasazenou do konce 24. století a teď je konečně tu. Romulanský ležák na oslavu ale zatím chladit nemusíte.

Začneme tím základním. Novinku má na svědomí mladé studio Dramatic Labs, které ale tvoří mimo jiné veteráni Telltale Games, kteří se od počátku netajili ambicí navázat na odkaz tohoto týmu, ovšem neopakovat jeho chyby. Spíš než adventura je tak Star Trek: Resurgence interaktivní film moderního střihu, v němž víc než logické hádanky řešíte mezilidské vztahy a dialogy. Hra možná připomíná epizodické série, ale vychází naráz jako jeden ucelený titul za poměrně sympatickou cenovku. V závislosti na zvolené platformě za ni zaplatíte 860 až 1149 korun. To je mimochodem méně, než kolik zaplatíte třeba za zmíněný loňský Star Trek Prodigy: Supernova.

Po technické stránce a z hlediska optimalizace je na tom novinka opravdu bídně.

Resurgence vypráví nový příběh citlivě zasazený po událostech Nové generace a filmu Star Trek: Nemesis. Zdánlivě pojednává o sporu dvou ras, které musíte u jednacího stolu nebo za pomoci kovbojské diplomacie přimět k rozumu. Ve skutečnosti je ale scénář mnohem nápaditější a tahle zápletka hraje spíš zástupnou roli ve vyprávění, které si umí šikovně pohrát s náznaky i přebujelou mytologií Star Treku. Já ale konkrétnější nebudu, protože jsem sám na sobě poznal, že největší radost mi udělali zvraty a překvapení, které mi vývojáři ani nikdo jiný nestačil vyzvonit. Ostatně už během streamu jsem varoval, abyste v případě zájmu o hru byli velice obezřetní, pokud jde o recenze, ale i obrázky a videa, a to dokonce i ty oficiální, protože jsou mnohdy výmluvnější, než se může na první pohled zdát. A byla by škoda nechat si po měsících tápaní něco vyzradit na poslední chvíli. Hlavními hrdiny jsou v každém případě nová první důstojnice lodi USS Resolute Jara Rydek a obyčejný inženýr Carter Diaz, který nám pro změnu poskytne perspektivu někoho, kdo pracuje na nižších palubách a na porady vyšších důstojníků známé ze seriálů ho nikdo nezve. Má své vlastní kolegy, přátele i svět a do dění na můstku moc nevidí. I tohle je jeden z aspektů, v němž autoři kralují.

Ale jak se vlastně Star Trek: Resurgence hraje? První dojem po pravdě řečeno není nic moc. Hra sice neláká na vysloveně realistickou grafiku, ale nesází ani na komiksovou stylizaci. Autoři zůstali někde na půli cesty a navzdory tomu, že hru pohání Unreal Engine, výrazně zaostává třeba za produkcí Supermassive Games. Můj dojem byl o to horší, že v roce 2023 titul z nějakého nepochopitelného důvodu nenabízí nativní verzi pro PlayStation 5, ale i na PS5 hrajete PS4 verzi ve zpětné kompatibilitě, ačkoli vedle PC existují nativní verze pro Xbox One i Xbox Series. To by ještě nemuselo nutně znamenat problém, ale po technické stránce a z hlediska optimalizace je na tom novinka opravdu bídně. K tomu se ale ještě dostaneme. Prvnímu dojmu nepřidá ani skutečnost, že hra má hodně jednoduchý interface, spartánské nastavení a trochu ignoruje některá pravidla ovládání a rozhraní na konzolích. Na druhé straně, když překousnete počáteční překvapení a zklamání, jelikož by si člověk přál, aby bylo samozřejmostí, že Star Trek špičkově také vypadá, člověk musí uznat, že talent vývojářům neschází. Opravdu mimořádně pěkně po celou dobu pracují s kamerou. Scénář je velmi dobrý. Hudební doprovod zasluhuje poklonu. A v neposlední řadě musím ocenit dabing.

Studio nás lákalo na to, že to nebude jen slepenec cut scén, dialogů, voleb a quick-time eventů, nicméně z velké části tomu tak přesto je. Bez znalosti cizího jazyka nebo trpělivosti nemá smysl hru ani pouštět – neužijete si ji. Autoři nelhali, když říkali, že ve hře budeme obě postavy skutečně ovládat, že budeme střílet z phaseru, používat trikordér, plížit se ve stealth pasážích nebo ovládat raketoplán. To všechno tu skutečně je. Navzdory tomu ale paradoxně patří ve všech případech tyto části mezi nejslabší. Resurgence nejlépe funguje jako interaktivní film, jehož průběh můžete ovlivňovat svými zásahy. Jeho klasická hratelnost je spíše podprůměrná náplní i provedením. Přímo jednu z postav ovládáte jen občas a většinou stačí udělat pár kroků, aniž byste zabloudili nebo mohli špatně odbočit a následují další filmečky. Střílení z phaseru je banální, akce neuspokojivá a navíc se špatně ovládá, což jen zdůrazňuje možnost tyto pasáže absolvovat s nesmrtelností namísto výchozích tří životů. Používání trikordéru funguje jako primitivní minihra, v níž stačí jen najít a oskenovat všechny aktivní prvky v prostředí. Plížení je neohrabané, pohyb toporný a jde znovu o nudnou minihru. A konečně řízení raketoplánu ze všeho nejvíc připomíná nějaké primitivní létací minihry, jaké jsme hráli v polovině devadesátých let na s příchodem technologie CD-ROM.

Zklamalo mě, že vývojáři a hra vlastně podvádí a na mnoha místech jen předstírají iluzi, že jednáte pod tlakem, nebo můžete selhat. Když to jednou prokouknete, celá tahle maškaráda se pokazí. Zatímco při létání raketoplánem, stealthu, střílení z phaseru nebo četných, ale jednoduchých quick-time eventech lze alespoň něco pokazit a neuspět, v adventurní pasáži vlastně chybu udělat nemůžete. Nikdy nezvolíte špatně. Nikdy nezáleží na pořadí, věci nebo místě, které vyberete. Klidně můžete postupně vyzkoušet všechny možnosti a až kápnete na tu správnou, děj se posune dál. To ostatně platí i pro všechny lokace, v nichž máte něco prozkoumat, objevit nebo někoho vyzpovídat. Nacházíte se v zóně, kde je řada aktivních bodů a po vás se nechce nic jiného, než je postupně proklikat. Jediný náznak řešení logické hádanky nebo překážky představují momenty, kdy ovládáte třeba transportéry. Ale i tady jde o elementární puzzle, který se navíc často opakuje. Další šarádu pak představuje časový limit na odpověď. Až když jsem si poprvé nechtěl vybrat ani jednu z nabízených možností v domnění, že moje postava neřekne nic, zjistil jsem, že po vypršení „limitu“ se čas zastaví a hra na vás čeká tak dlouho, dokud se nerozhodnete. Paradoxně tak současně vyšlo najevo, že jen výjimečně vám hra umožní konkrétní volbou nic neříct nebo neudělat. Každopádně jsem od té doby už nikdy necítil ten tlak, že musím odpovědět v časovém limitu, jinak… Kdoví.

Zvláštní pochvalu pak zasluhuje choreografie vesmírných bitev, která patří k tomu nejlepšímu na poli Star Trek her, co jsem viděl, přestože lodě aktivně neovládáte.

Možná si tak říkáte, zda se v té smršti kritiky najde vůbec ještě něco pozitivního. Najde a překvapivě to umí hodně vylepšit dojem. Už jsem to naznačil, ale musím zdůraznit, že příběh je opravdu velmi povedený, stejně jako dialogy. Autoři podobných licencovaných her o sobě obvykle rádi říkají, jací jsou fanoušci, ale Dramatic Labs bych to opravdu věřil, anebo si minimálně udělali opravdu pečlivě domácí úkoly. Star Trek je tady cítit na každém kroku. Je to velmi autentický příspěvek do tohoto vesmíru, možná jeden z nejlepších, jakých jsem se po stránce mytologie po Nemesis dočkal, pokud jde konkrétně o návraty do 24. století. Hra čerpá z kánonu, mohutně se inspiruje známými motivy, ale dělá to chytře. Nepodbízí se, nevyužívá laciné narážky, ale pomrkává na opravdové milovníky a odkazuje mnohdy k věcem, které by mě nenapadlo, že někdy vývojáři využijí. Nápaditě ostatně do scénáře promlouvají také hostující postavy. Spocka s tváří zesnulého Leonarda Nimoye skvěle dabuje herec Piotr Michael a nepůsobí to přitom jako nechtěná parodie. Velvyslanec tu dobře vypadá a jeho přítomnost je ozdobou hry. Pak je tu ještě jedna opravdu známá tvář, která dokonce propůjčila svou podobu i hlas a hlas a zopakovala si slavnou roli. Tady nechci být konkrétní. Řeknu jen, že bohužel nevypadá tak dobře jako Spock. Ale má opět důležitou a vděčnou úlohu v příběhu.

Ostatně dobře napsané jsou i obě hratelné postavy a čelí alespoň v dialozích opravdovým dilematům, která výrazně ovlivňují mezilidské vztahy. Hrdiny si nevybíráte ani mezi nimi volně nepřepínáte. Hra vám je servíruje podle potřeby. A když už jsem zmínil skvělou kameru, musím říct, že občas tak činí právě i šikovným střihem nebo přesunem pozornosti od jedné postavy ke druhé. Zvláštní pochvalu pak zasluhuje choreografie vesmírných bitev, která patří k tomu nejlepšímu na poli Star Trek her, co jsem viděl, přestože lodě aktivně neovládáte. Jenže minimálně na PS4 tyhle situace trpí na neuvěřitelné zasekávání během četných střihů. Když tak kamera rychle přeskakuje mezi můstky lodí, exteriéry a interiéry, je to na hranici únosnosti. Ostatně na krátké loadingy tu narážíte častěji a mnohdy kazí právě dojem z jinak skvělých přechodů nebo přepínání mezi postavami v situacích, kdy mohou, ale také nemusí na dálku spolupracovat. Někdy totiž hlavní hrdinové interagují přímo, jindy jsme jen svědky různých paralelních událostí. Trhání, nahrávání a zasekávání ale škodí celkovému dojmu.

Nejde o poslední technický nedostatek bohužel. Lacinější grafika by se dala překousnout, kdyby vše šlapalo, jak má. Jenže to nefunguje. Narážel jsem opakovaně třeba na chyby v animacích, kdy se postava mohla pohybovat, ale nehýbala nohama, takže jen plula prostorem. Hrdinům se někdy splaší obočí a pak jejich grimasy působí přehnaně výrazně nebo až nechtěně komicky. Po celou hru vypadávají na PS4 titulky. Zlobí i audio. Dabing se občas zasekne a přehraje stejnou hlášku dvakrát, anebo naopak hlas utichne v půli, dřív než postava přestane skutečně mluvit. Radost mi neudělaly ani nešikovně rozmístěné checkpointy, které ukládají hru snad jen na začátku každé kapitoly. Pokud chvíli hrajete a hru jen tak nic zlého netuše vypnete, můžete se spolehnout na to, že příště budete opakovat hned několik dialogů, akci a podíváte se znovu na všechny filmečky, které nelze přeskočit. Jinak krásná hudba zase občas zazní i na místech, kam už nepatří, nebo nedává náladou smysl, protože se změnila situace ve hře. Nepotěšila mě ani skutečnost, že statistiku vašich voleb a vztahových peripetií si nemůžete projet přímo ve hře, ale jen na oficiálním webu. A navíc je dosti povrchní. Technické zpracování prostě sráží Star Trek: Resurgence dolů.

Může to znít hodně zle. Ale je to také tím, že hra má opravdu množství chyb, které je snadné pojmenovat a vyčíslit. Na druhé straně její přednosti jsou takového charakteru, že o nich sice můžeme rozjímat, ale nejsou tak snadno uchopitelné. Když přemýšlím nad finálním verdiktem a známkou, je mi jasné, že mě za všech okolností budete po téhle kanonádě kritiky stejně podezírat z toho, že jako fanoušek hře nadržuji, chci ji vidět v lepším světle, jsem ochotný jí odpouštět, a proto dostane lepší číslo, než si zaslouží. Ve skutečnosti ale nevycházím z údivu, když vidím, o kolik jsem kritičtější než první zahraniční recenze. Možná je to verzí pro PS4. Možná mám vyšší nároky. Anebo jsem možná fanoušek, který při hodnocení neodpouští jen kvůli tomu, že je to milovaný Star Trek, ale je naopak o to přísnější. Ale ono je to ještě trochu jinak. Ačkoli se mi technická stránka usilovně snažila zážitek pokazit, herně není Resurgence nijak nápaditý, z hlediska gameplaye je opravdu až podprůměrný, má na druhé straně také velká pozitiva. Je to pravý Star Trek. I přes drama a napětí mi připomněl, jak hezkou, pozitivní a optimistickou náladu mívaly příběhy Nové generace. Je to překvapivě dlouhá mega epizoda, která šmejdící fanoušky i na první průchod zabaví minimálně na 12 hodin, velmi láká k dalšímu zahrání a ostudu by neudělala ani na televizní obrazovce. Je tu romantika, přátelství, loajalita, zrada, tajemství, záhada, vzpoura, crossovery, camea, eastery eggy – spousta ingrediencí, ze kterých lze navařit slušnou roddenberryovskou podívanou. Ale přiznejme si, že to jsou současně zpravidla právě ty atributy, které ocení hlavně skalní fanoušci. Normálnímu hráči Star Trek: Resurgence zřejmě nic mimořádného nenabídne.