Recenze Redfall » Vortex

Zvolání – ty mi piješ krev – je v případě hry Redfall od vývojářů ze studia Arkane zcela na místě. Tahle herní nestvůra mi totiž nad rámec krve vysála také čas, energii a vlastně i chuť hrát videohry. Nepřeháním. Pokud vám vrtá hlavou, co se mohlo pokazit v upírském looter shooteru, navíc od tak zkušených lidí, čtěte opatrně dál. Ale pozor, seznam je vážně dlouhý a já, ještě jednou, ani trochu nepřeháním. Jo, a mimochodem, srovnání s Left 4 Dead nebo třeba Borderlands zde určitě nehledejte, to by totiž lidé z Valve resp. Gearboxu mohli považovat za urážku.

Světélko naděje zakrývá mrak plný stereotypu

Na Redfall oznámený během E3 2021 čekali hráči o necelý rok déle, než vývojáři původně slibovali. Hra byla loni v květnu přesunuta z léta až na rok 2023 s tím, že se dlouhou dobu nevědělo, kdy konkrétně titul dorazí a informace, které od Arkane či Bethesdy přicházely posléze, nepůsobily vůbec dobře. Měli jsme tu trailer, který zanechal v řadách hráčů převážně negativní dojmy, měli jsme tu podivné oznámení, že hra poběží na Xboxu jen v 30 fps a nechyběla ani škatulata s tím, zda hra bude vyžadovat stálé online připojení, nebo ne. Na věcech, které se staly v uplynulých týdnech ale nezáleží, podstatná je hra samotná, a ta – jak jste už zřejmě pochopili – přináší jedno nepříjemné překvapení za druhým. Jiskřičkou pozitivity je dějová linka, která sice není bezchybná, ale má potenciál, i když nepříliš dobře využitý. Příběhů o městech zamořenými upíry totiž existuje v zábavním průmyslu mnoho, ale v Redfallu mi připadalo vysvětlení celé téhle šlamastiky vcelku originální. Nemůžu sice okolnosti přiblížit detailně, protože odhalení přichází až v pozdější fázi a nechci vám alespoň tuhle věc prozradit, nicméně mohu napsat, že se nejedná o klasickou premisu, jakou známe z mnoha jiných fantasy děl, ale má svůj decentně promyšlený původ.

To je ale tak nějak všechno. Nakonec se i v ději nachází mezery, v nichž se ztrácí vysvětlení některých záležitostí, třeba proč jsou najednou všichni upíři vyznavači gotického stylu, což vás napadne na konci, až zjistíte, jak to s upíry vlastně je. Budete se ale ptát třeba i na to, kde se vzali všichni ti okultisté uctívající upírské lídry? Nebo proč s upíry někdy bojují, a jindy se drží za ruce? Dobře, odpovědi se možná nacházejí ve stovkách poházených psaníček po světě, ale upřímně, neměl jsem žádný důvod je číst, protože tohle zkrátka není Skyrim. Zpočátku jsem jich několik otevřel a přečetl, zjistil jsem ale, že jejich obsah je naprosto irelevantní pro další hraní, nikdo vás z loru nezkouší, ani se příliš neprobírá a jde patrně jen o bod pomyslného seznamu, který si chtěli vývojáři splnit. Je ale jasné, že příběh není, a patrně ani neměl být tahounem tohoto titulu.

Tomu odpovídá i jeho přímočarost, předvídatelnost a statické dabované filmečky, které slouží jako brífink před misí, aby se hraní nesmrsklo pouze na bezmyšlenkovité chození od domu k domu, i když to tak ve finále stejně dopadá. V tomto žánru zřejmě nikdo nepase po eposu o patnácti dějstvích, ale trocha hloubky by vážně neuškodila, případně by se daly nedokonalosti zakrýt neotřelým humorem, který tu ale rovněž chybí. Samotné mise, ať už hlavní nebo vedlejší, proto pozbývají jakéhokoliv smyslu, když prostě musíte někam dojít, něco sebrat nebo někoho zabít, a hotovo. Při hledání cíle se pak ani trochu nenadřete, protože stačí jen sledovat ukazatel směru a stejné je to i s výběrem úkolů. Jejich postupné odemykání je nicotným pozlátkem, jelikož se autoři snaží držet lineárního vyprávění a nepouští vás příliš z téhle nudné vytyčené cesty, takže jakákoliv motivace pokračovat v hraní se vytrácí během prvních několika hodin.

Další příčinou negativních dojmů je svět rozdělený do dvou samostatných oblastí, mezi nimiž nelze volně přecházet, jelikož jsou i v tomto případě oplocené zmiňovanou linearitou. Dle mého je však měli vývojáři raději propojit v jeden celek, protože obě mapy jsou velmi malé, prázdné, nelze v nich prošmejdit všechny budovy, jen místy v lokacích narazíte na hloučky okultistů nebo upírů a hlavně, všechno se velmi rychle okouká. Když už najdete dům, do kterého lze vstoupit, vzápětí zjistíte, že se velmi podobá těm, které jste navštívili předtím. V kombinaci s bezduchými úkoly nakonec běháte tam a zpět mezi stejnými kulisami, a nejhorší na tom je, že se třeba jednou vydáte do kostela v rámci hlavní mise, potom vás tam pošle mise vedlejší, a nakonec i úkol nutný pro vyčištění sousedství. Ano, ani zabezpečování čtvrtí se nevyhnete, což může být další z bodů designérova seznamu.

Na mapě se vyskytují i upírská hnízda, jejichž průchod ale zabere jen několik minut, protože se jedná o krátké koridory s menšími tlupami silnějších a odolnějších upírů.

V takzvaných safehousech musíte nejdřív splnit úkol typu zabij/ubraň, a poté se odemkne mise pro zabití nižšího bosse, abyste z něj získali lebku nutnou pro odemknutí přístupu k lídrovi celé mapy. Tahle podmínka jen prodlužuje hráčovo utrpení, a jelikož tuhle záležitost musíte absolvovat celkem devětkrát, asi po pátém opakování si budete chtít vrazit kůl do srdce. Základny se ale na druhou stranu hodí pro rychlé cestování, doplnění zdraví i munice, nebo nákup předmětů využitelných v boji, takže nějaký užitek z nich přeci jen máte. Na mapě se pak vyskytují i upírská hnízda, jejichž průchod ale zabere jen několik minut, protože se jedná o krátké koridory s menšími tlupami silnějších a odolnějších upírů. Po jejich likvidaci chvilku času na rabování, díky čemuž získáte lepší zbraně a hromadu lootu, jinak též řečeno peněz. Tuhle „výzvu“ jsme s ostatními parťáky absolvovali asi jen čtyřikrát, jelikož velmi rychle vyšlo najevo, že získané předměty nejsou o nic víc účinnější než ty, které lze objevit volně po světě nebo koupit v obchodě, a tak se i na tomto místě vytratila veškerá motivace jakkoliv se hnízdy zdržovat.

Jako když katana projede máslem

Jde také o to, že samotná hratelnost je nečekaně špatná, bez ohledu na postavu nebo způsob, jakým Redfall hrajete. Na výběr jsou prozatím čtyři postavy se třemi speciálními schopnostmi s cooldownem. Vesměs je jedno, koho si vyberete, protože styl hraní je defacto stejný, jenom používáte jiné schopnosti. Já nakonec skončil u Devindera, který rozhazuje teleportační zařízení využitelné celým týmem, uděluje solidní poškození pomocí elektrického kopí, a ultimátkou je zařízení pro plošné UV záření eliminující vampýry ve větším počtu. Kolega hrál za Remi, která umí házet C4, léčí a svého svého robo-psa používá jako tanka. V ní jsem viděl jediný potenciál díky trochu odlišném přístupu ke stylu hry, ale obecně zkrátka platí, že pouze běháte a střílíte.

Střelba je však dalším utrpením, protože gunplay připomíná sidescrollingové střílečky z internetových prohlížečů na počátku milénia a má opravdu divné hitboxy. Často stačí jen jediná rána, aniž by se jednalo o trefu mezi oči, a lidský nepřítel žere hlínu, zatímco někdy se snažíte o maximální přesnost, ovšem projektily si létají všude kolem jen ne tam, kam míříte. Zpočátku jsem uvažoval, jestli není chyba v obtížnosti nebo prostě a jednoduše mezi monitorem a židlí, ale o chvíli později jsem se ujistil, že tomu tak není – hra si zkrátka dělá, co chce. Rovněž dosah výbuchů je podle mého absolutně přehnaný, protože vás silně zasáhne, i když stojíte ve větší vzdálenosti. Možná proto, že zůstat stát blíž, znamená instantní smrt, což by zřejmě odpovídalo realitě, ale ve hře to celé působí jako další z mnoha rozbitých mechanismů.

Také obtížnost celkově je příšerně nevyvážená, protože téměř vždy budete nepřemožitelným superzabijákem, ať už si vyberete jakoukoliv z nabízených tří možností. Je příjemné, že po dokončení se odemkne ještě nejtěžší stupeň, na kterém už jsou protivníci odolnější, jde ale zároveň o jediný atribut, který se mění a žádné další bonusy nebo postihy zde nenajdete. Buď jak buď, zabíjet minibossy na jednu ránu, a bavíme se o těžké, tedy celkově třetí úrovni nastavení obtížnosti, úmysl tvůrců zřejmě nebyl. Navíc v kooperaci, kterou hra podporuje, ale nevyžaduje, je všechno ještě jednodušší, protože zraněného kolegu můžete léčit, případně zvedat po vyřazení ze země. Za normálních okolností tyhle prvky pomáhají plynulému postupu hrou, ale v Redfallu vše působí, jako kdybyste chtěli krájet máslo katanou. Fajn, sólo hraní bych namísto legendárnímu japonskému meči přirovnal jen k noži, protože se tu objevuje šance, že umřete v situacích, kdy se v jednu chvíli objeví hordy upírů i okultistů. Pokud vás ale smrt skutečně zastihne, jen se vám strhne malý obnos peněz z konta, a pak pokračujete přesně tam, kde jste skončili. A žádného znovuzrození již zabitých nepřátel se nebojte…

Téhle umělé inteligence se bát nemusíte

Za nízkou obtížnost mohou také velmi hloupě se chovající nepřátelé. Nekryjí se a běhají přímo před vás, tedy rovnou na porážku, jen v ojedinělých chvílích se dokážou zastavit, podívat se kolem, a teprve pak střílet. Mnohem častěji se ale začnou točit na místě, a pokud je nenecháte, ani nevystřelí nebo neseknou svými drápy. Upíři občas nabídnou problesky něčeho kreativnějšího, jako je třeba, pozor, úhyb do strany, když na ně zamíříte, ale je to ve výsledku jedno, protože i tak je pošlete k zemi na tři rány nebo svou UV zbraní jednoduše zkameníte, což působí až příliš silně. A aby snad okultisté nezůstali pozadu, i oni bývají kreativní, třeba když střílí přes zdi, jde ale samozřejmě jen o další z mnoha chyb.

Co se týče typů nepřátel, jsou si velmi podobné, pouze asi u pěti druhů vampýrů je vidět nějaká odlišnost. Jedni se podobají lidem, druzí jsou spíše přízraky a třetí představují divné vybuchující stvoření, od kterých se chcete držet dál. Jejich útoky jsou ale až na speciální útoky využívané jen zřídka stejné, takže i souboje jsou po několika hodinách otravné a kdykoliv to šlo, jsem raději přebíhal danou oblastí až k cíli bez zastavení. K dispozici je i plížení, snad po vzoru jiných her od Arkane, ale do jeho používání nejste nuceni, i když nepřátelé reagují podle toho, zda uděláte, či neuděláte hluk. A pak tu jsou bossové, kteří rovněž nepředstavují žádnou výzvu a rozumu také příliš nepobrali. Jsou čtyři, z toho u třech stačí zalézt za sloup a střílet. Ve dvou případech zapojíte i běh a na jednu ránu likvidujete objevující se stíny krvesajů, ale to není pohledem taktiky nic světoborného. Upíří lídři jsou prostě odfláknutí, nepřichází ani se špetkou originality, a ještě si jsou ve dvou variantách velice podobní.

Jelikož Redfall spadá do žánru looter shooter, po světě budete nacházet spoustu balastu ke sbírání. Lékárničky, různé zbraně od pistolí po kůlomety (protože střílí dřevěné kůly, haha), náboje, spotřební předměty a věci automaticky měnící se na herní měnu. Tady rozhodně není nouze a stačí se jen dívat kolem sebe. Crafting ale ve hře nenajdete – činit můžete jen kosmetické úpravy – takže tři používané zbraně se často vyměňují podle preferencí, levelu a síly. Nechybí tradiční barevné rozlišení od šedých šméček až po zlaté legendárky a sledovat musíte i úroveň zbraní, která by měla v ideálním případě odpovídat úrovni vaší postavy. Od toho se totiž odvíjí také level nepřátel, a díky shodným úrovním zbraní a postavy udělujete největší možné poškození.

Postavu levelujete plněním misí, za které dostáváte zkušenosti. S každou novou úrovní získáte bod do jednoduchého talentového stromu, který můžete dle vlastní volby využít. Tímto způsobem můžete posílit speciální schopnosti, zvýšit počet nábojů do zbraní nebo množství vyléčeného zdraví lékárničkou, případně své čtyři jedinečné bonusy. Tímto způsobem máte možnost vytvořit si build určený pro sólo, nebo co-op hraní, a jelikož reset talentů stojí jen trochu peněz, není problém vlastnosti a schopnosti postavy často měnit. V tomto případě jsem jednoduchost uvítal, protože zrovna u tohoto typu her není nutné procházet složitými stromy schopností. Hlavní je, že vylepšení jsou v boji ihned poznat, což ale na druhou stranu ještě zlehčuje již tak vcelku snadnou a tudíž i nudnou hratelnost.

Redfall bohužel nenabízí cross-progress postav ani sdílený inventář, takže s každým novým hrdinou začínáte od nuly. Kvůli tomu trpí i kooperativní režim, protože i když společně splníte několik misí, při návratu do režimu pro jednoho hráče je bude mít splněný jen ten, kdo hru zakládal. Dalším problémem je, že když se připojíte k silnějšímu spoluhráči, vaše nižší úroveň zůstává, ale nepřátelé odpovídají svou silou tomu, kdo hru založil, kvůli čemuž se pro změnu stává Redfall nehratelný. Je mi jasné, že autoři chtějí docílit toho, aby uživatelé hráli déle, vyzkoušeli všechny postavy a dostali je na adekvátní úroveň, ale ve výsledku se tenhle záměr přetavuje jen v extrémně nezáživnou a repetitivní herní náplň.

Vše je rozbité

Pokud bych se měl zaměřit na technickou část, ve světě Redfallu není možné ničit prostředí, tedy vyjma rozbíjení oken a dřevěného bednění dveří v určitých budovách. Fatální demolici proto reprezentuje až celkový technický stav, který by zasluhoval vlastní podrobný rozbor. Na tomto místě ale vyjmenuji jen nejzásadnější problémy, protože kdybych měl zmiňovat vše, recenze by byla dvakrát tak dlouhá. Největší potíží je nevyvážená frekvence snímků za sekundu. Hru jsme v partě vyzkoušeli na grafických kartách Nvidia GTX 1060 Ti, RTX 3050 a RTX 3070 Ti při různě nastavených úrovních grafiky, tedy včetně té nejnižší i se zapnutým DLSS, abychom nenašli v podstatě žádný rozdíl. Je super, že na PC má hra dosahovat 60 fps, ale stejně obraz znenadání skáče i k hranici 30 fps, aby se zase dostal zpět na požadovanou dvojnásobnou úroveň. Dále se mi několikrát rozbila probíhající mise, takže ji nešlo dokončit. Postavy hráčů i nepřátel nechodí, ale levitují v obligátní t-pozici. Některá NPC se zobrazí vícekrát. Zasekáváte se v texturách. Ačkoliv je možné vylézt všude, pořád tu jsou místa, kdy to hrdina z nepochopitelných důvodů nedokáže. Rozbíjí se menu, ale třeba i baterka, takže je nelze použít. Stíny objektů a listy stromů problikávají jako splašené… Už máte patrně představu a mohu skončit, výsledkem je ale jedno obrovské zklamání.

Z individuální roviny mi pak nesedí komiksová stylistika postav v kombinaci se snahou vytvořit vážnou hororovou atmosféru. Jistě, třeba u Hello Neighbor to fungovalo, ale nedokážu s naprostou přesností určit, kde má Redfall problém. Může za to ale asi přístup vývojářů ke ztvárnění jednotlivých prvků, jako je krev, mrtvoly, rozbité budovy, zvukové efekty upírů, kteří se právě zakousli do krku své oběti, nebo soundtrack jako z filmu od Hitchcocka. Jednotlivosti by byly fajn, ale dohromady to moc nefunguje a hlavně jsem se během hraní vůbec nebál, takže kýžené napětí se vývojářům vytvořit opravdu nepodařilo.

Zřejmě i proto považuji Redfall za jeden velký omyl, což je stále šíleně zarážející v souvislosti s tím, že se studio Arkane Austin po vydání Prey před šesti lety ukázalo v opravdu dobrém světle. Tímto počinem ale zase někdo zhasnul, celá hra působí nedodělaně a místy se zdá, jakoby kdyby už vývojáře tlačil čas a nemohli se zaměřit na očividné problémy kvůli časovým plánům. Můžeme jen spekulovat, zda lidé z Arkane neměli potřebnou motivaci či nápad nebo zda trpí nedostatečnou sebereflexí, případně na ně prostě nesmyslně tlačilo vedení. Ale vydat tohle, a to ještě za plnou cenu AAA titulu, byl prostě přešlap. Pokud vývojáři chtějí, aby někdo hrál Redfall pravidelně, musí do hry investovat ještě další měsíce času, čímž by se mohlo podařit dotáhnout technický stav, vyvážení obtížnosti nebo umělou inteligenci a vrátit hru alespoň na rovinu průměru. V tuto chvíli se ale Redfallu vyhněte obloukem, i když byste pro dohrání potřebovali jen kolem 15 hodin času. A ten můžete věnovat třeba Dead Islandu 2, který má kooperaci, pohodovější atmosféru, pěknou grafiku i uspokojivý soubojový systém.