Recenze Polda 7 » Vortex

S trochou nadsázky bychom mohli adventurní sérii Polda označit za české kulturní dědictví. Dobrá, uznávám, že to je trochu přehnané, ale rozhodně patří mezi legendy české herní scény a důležitý milník v historii českých her. Koneckonců jaká zdejší herní série se může chlubit už sedmi hrami a dodnes přetrvávající popularitou a přízní hráčů? No, pojďme si to říct na rovinu – Polda je prostě Polda, a to i posedmé. Předpokládám, že každý alespoň trochu tuší, o co se jedná, ale pokud snad náhodou ne – máme zde co do činění s adventurou, jejímž hrdinou je polda, nyní tedy detektiv, Pankrác, jenž se potýká s podivnými i méně podivnými případy, a to pomocí všemožných bláznivých praktik. Během svých pátrání si naplní kapsy nejrůznějším harampádím a potká řadu lidí i bytostí, s nimiž vede jednu debatu za druhou. Tak by se zhruba dal popsat Polda. A ani od sedmého dílu nelze čekat cokoli jiného.

Vzhůru za novým případem

Zatímco v posledních dílech jsme víceméně prozkoumávali svět (a dokonce jiné civilizace), zde se po krátkém výletu do ciziny vracíme na rodnou hroudu. Nejsou to sice Lupany, ale v Čechách zůstaneme, i když i tak narazíme na některá známá a světová jména. Samozřejmě trochu změněná, jak už je pro Poldu zvykem. Příběh, který začíná podivnou hrozbou mimozemské invaze, nás totiž nakonec zavede až na moravský Celebritycon, kde se děje cosi nekalého. Zdá se, že ve všem má prsty temný lord Dort Vedro, do všeho se kromě celebrit zamotají i youtubeři a navíc Pankrác získá novou posilu v podobě parťačky. Společnými silami musí odhalit, co se vlastně děje.

Co říct o příběhu? I tentokrát jde o poldovskou klasiku, ale za mě v dobrém slova smyslu. Magnesia Litera by z toho nebyla, ale nemůžu říct, že by mě děj hry nějak urážel. Příběh se nebere vážně, ostatně co jiného od Poldy čekat (snad až na čtvrtý díl), je plný absurdních situací, dialogů, vtipů a gagů různých kvalit. Polda si bere na paškál téměř vše, ale mám pocit, že to dnes asi už nepůsobí tak jako před dvaceti lety. Buď je to dobou, nebo byly někdejší narážky údernější, ovšem na druhou stranu může být na vině můj odstup a posun vnímání toho, co považuji za vtipné a co už ne. Koneckonců, ani šestý díl mi dnes nepřijde tak skvělý, jak se mi zdál před lety, i když musím uznat, že novinka mi přijde poměrně zručně napsaná a nebudete se u ní nudit. Rozhovory s postavami jsou zajímavé, popisy předmětů většinu času taky, snad jen ti youtubeři mi lehce překáželi, ale i pro ně má hra nakonec své vysvětlení. S humorem je to však složitější.

Dojde na nesrovnalosti, hádky a nedorozumění, přeřeky, šílené nápady a i na trochu fekálního a lehce oplzlého humoru.

Polda 7 není zrovna výkvětem inteligence, ale zároveň jsem neměla pocit, že by mi odumíraly mozkové buňky. Opět nechybí hrátky se slovy, odkazy a narážky na českou i světovou politiku, filmy nebo dokonce hry. Zvláštním případem jsou pak celebrity, které v příběhu hrají větší roli. Na rozdíl od šestky se zde hra nespokojí jen s přeházením písmenek ve jméně, ale dvě z nich navíc podpoří i dabingem, což, pokud si dobře vzpomínám, naposledy udělal druhý díl. Dojde na nesrovnalosti, hádky a nedorozumění, přeřeky, šílené nápady a i na trochu fekálního a lehce oplzlého humoru. Od kterého se tedy tvůrci jaksi distancují a k mé radosti se to ani zdaleka nepřibližuje 7 dnům a 7 nocím. Humor možná nemá hranice, ale můj smysl pro něj přece jen ano. Ne všechny vtipy padly na úrodnou půdu, ale byla jsem během hraní v poměrně dobré náladě a vlastně jsem se většinu času docela dobře bavila. Samozřejmě však došlo na koulení očima a asi na dvě tři složení hlavy do dlaní, nicméně věřím, že co nesedlo mně, může sednout někomu jinému a naopak. V mnohém mi sedmička navíc připomínala dvojku, což mě jen a jen potěšilo, ale nebudu prozrazovat víc, abych vás nepřipravila o překvapení.

Klik sem, klik tam

Na postupném procházení hrou se nic nezměnilo. Ocitnete se ve scéně složené z jedné případně vícero obrazovek a čeká na vás řada interakcí. Něco Pankrác jen okomentuje, jiné věci lze sebrat a vložit do kapsy, která zastupuje klasický inventář. Vrací se také metoda „zkusit vše na všechno“, takže pracovní stůl ze šestého dílu zde nenalezneme. Předměty lze přímo v inventáři skládat dohromady a provádět s nimi interakci ve scéně, a to jak v součinnosti s jinými objekty, tak s postavami. Těch ve hře najdeme přibližně šedesát, některé z nich se jen mihnou, jiné bude Pankrác otravovat většinu hry. Důležité je zmínit, že se téměř všechny vyznačují skvěle provedeným dabingem, ke kterému se pochopitelně ještě vrátím.

Veškerá interakce a kombinování předmětů samozřejmě vede k nejrůznějším hádankám, do kterých vývojáři otiskli předchozí kritiku. Šestce bylo vytýkáno, že je příliš jednoduchá a nepředstavuje žádnou výzvu, a tak sedmička přichází se dvěma úrovněmi obtížnosti. Ta normální znamená, že podobně jako v šestce Pankrác občas napoví a navrhne řešení situace, kromě toho je možné přeskočit minihry a v inventáři se objevuje seznam úkolů. Tohle všechno ale postrádá těžká obtížnost, která – přiznávám – umí opravdu zavařit mozkové závity. Sedmička je rozhodně náročnější a většinou jí to je ku prospěchu a upřímně mě překvapilo, že celá hra působí víceméně logicky. Nebo alespoň v jakýchsi adventurních mezích. Ano, objeví se různé podivné interakce, případně vás hra občas dostane tím, že víte, co po vás chce, ale nevíte, jak přesně toho máte dosáhnout, ale nekonají se žádné šílenosti z jedničky, které zvyšovaly obtížnost hry tím, že jednoduše nedávaly smysl. Objevila se však jedna situace, v níž jsem se ptala sama sebe, zda jde o náhodu či snad odkaz na jedno zákysové místo z jiného staršího dílu. Nebudu ale prozrazovat, i když předpokládám, že se na tomto místě zasekne více lidí. Stejně jako před lety…

Popravdě mě docela překvapilo, že celá hra působí víceméně logicky. Nebo alespoň v jakýchsi adventurních mezích.

I v tomto díle dojde na minihry, a jak už jsem zmínila, k radosti některých hráčů je možno je přeskočit. Zdá se, že tvůrci nápady nepostrádali, a i když jsou některé minihry poměrně šílené, nedá se říct, že by vyloženě nezapadaly. Ne všechny jsou však dobře zpracované. Dočkáme se již známých amerických očí, které mě sice samy o sobě baví, zradou je ale stoprocentní muška jednoho ze soupeřů. Box by mohl být zpracován lépe a minihra s lasery je poněkud zbytečně natahovaná. Sem tam se něco najde i u dalších miniher, ale přece tu nevyzradím všechny!

Vzhled není vše

Pokud se řadíte ke znalcům série, už na první pohled vám bude sedmička připomínat předcházející šestý díl. Respektive ani ne připomínat, dalo by se říct, že je vzhledově úplně stejná. Za výtvarnou stránkou hry opět stojí airbrush ilustrátor Karel Kopic, který dle mého názoru znovu odvedl skvělou práci. Je pravdou, že jeho styl nemusí sednout každému, já osobně však považuji grafiku šestého a tedy i sedmého dílu za nejzdařilejší hned po mé nejoblíbenější dvojce. Navíc jsem ráda, že se vývojáři znovu nepustili do kompletního 3D – čtvrtý díl, který tuto techniku využil, je svým vzhledem ještě poplatný své době, pátý díl však považuji vyloženě za ošklivý a návrat do těchto kolejí by zřejmě nebyl žádoucí. Nevadí ani, že je dějiště sedmičky o něco sevřenější, protože obrazovek rozhodně není málo a všechny do poslední jsou skvěle zpracované.

O něco slabší nežli v předchozím díle se mi však jeví animace, jejichž srovnání je vzhledem ke stejnému stylu rozhodně na místě. Postavy jako takové jsou zpracovány obstojně, nicméně jejich pohyby zůstávají za očekáváním. Pankrácova chůze v prostoru nepůsobí úplně nejlépe – trochu klouže nad zemí – na druhou stranu ale můžete problém vyřešit rychlými přesuny pomocí dvojkliku. Větší starosti mi ale dělají nedokonale zasmyčkované animace například u mluvení, a tak si můžete pravidelně všímat drobných škubnutí, především u rukou, jako by v animaci zkrátka chyběla nějaká fáze, která by pohyb plynule navázala. Rovněž si myslím, že unikátních animací pro interakce či výjimečné situace by mělo být více, už jen proto, že šestý díl mi v tomto ohledu přišel bohatší a živější. Též opět zamrzí občasné horší rozlišení některých postav i objektů, přiblíží-li se více ke kameře.

Novinky se nekonají ani v případě hudby, opět se o ni postaral Vlado Hudec, který to v šestém díle převzal po ztraceném Romanu Džupinkovi. Přichází s novými motivy, které se však nesou v podobném duchu jako v předchozí hře, čili i tentokrát krásně pasují ke grafické stránce i vyprávění. Skladby samy o sobě sice pokryjí téměř hodinu času, ale stejně jako v šestce mám problém s jejich přehráváním. Opět netuším, zda je to bug či záměr, ale nelíbí se mi, kterak se hudba zničehonic utne, případně přestane hrát a nefunguje ve smyčce, dokud se nepřesunete do jiné lokace. Po jednom přehrání však většinou ve scéně setrváte ještě notný čas, jenže už v naprostém tichu. Hudba je povedená, ale takto si ji moc neužijeme. Její výskyt by navíc o něco lépe dokresloval atmosféru a navíc zakryl ne vždy stoprocentní sound design. Některé zvuky totiž ruší svou horší kvalitou, která nás vrací spíše do doby prvních dílů, případně jsou nevhodně useknuty. Stěžovat si ovšem nejde na jejich nedostatek a ve výsledku se nejedná o špatně odvedenou práci.

V českém znění…

Na závěr jsem si ponechala dabing. Ten je zkrátka základním stavebním kamenem celé série a ani u sedmého dílu tomu není jinak, proto věřím, že mi prominete obsáhlost této části. Mrzí mě, že musím vznést pár výtek, ale nemějte strach, celkový dabing je výborný. Ačkoli je hlavní hvězdou Luděk Sobota, vše nestojí a nepadá jen s ním, na rozdíl od šestky funguje celý dabing. Absence Jiřího Lábuse mě samozřejmě zamrzela, neboť tak Polda přišel o posledního dabéra, jenž byl vyjma Soboty se sérií spjat od prvního dílu, a jakoby s ním současně odešla i část jakéhosi původního poldovského ducha. Ovšem i s touto ztrátou se dabing dokáže vyrovnat, stejně jako tomu bylo před 22 lety v případě Petra Nárožného. Navíc zde jsou i nadále stálice v podobě Valérie Zawadské od druhého a Bohdana Tůmy od třetího dílu, které je opět radost poslouchat. Z šestky se navrací Miroslav Táborský, který však působí jakoby v Poldovi daboval odjakživa. Hostujícími hvězdami a nováčky jsou tentokrát Petr Rychlý, Pavel Rímský, Filip Švarc, Zuzana Ďurdinová, Bára Štěpánová, Petr Jablonský, Tomáš Matonoha a youtubeři Flygun, FiFqo a Petr Lexa. Do druhé hlavní role Pankrácovy asistentky pak byla obsazena Ivana Korolová. Polda 7 se tak může pyšnit vůbec největším obsazením v sérii.

Jedná se o zajímavý mix schopných herců a dabérů, v některých případech navíc i s herními zkušenostmi, což na výsledku samozřejmě projevuje a dabing působí lépe nežli v předchozím dílu. Tam podle mě většina nováčků značně vyčnívala, až to bylo trochu rušivé. Tentokrát se nic takového téměř neděje, nepočítáme-li youtubery. Nemyslím to nijak špatně, ale komentování či zkrátka mluvení do mikrofonu není zárukou herectví. Zvláštním případem je pak dabing přispěvatelů – některým to šlo lépe, jiným hůře, ale to rozhodně není žádná výtka. Hra nám samozřejmě servíruje plně profesionální dabing a hlasy fanoušků si lze navolit v odděleném menu zcela dobrovolně, přesto si dovolím zmínit, že některým jejich snahu opět trochu kazí nekvalitní nahrávky. Všichni profesionální dabéři však odvádí skvělou práci a hlavně před Luďkem Sobotou je třeba smeknout, neboť rozsah hry a dialogů je opravdu značný. V jeho hlase je sice občas slyšet únava i věk, ale rozhodně tomu tak není v samotném dabingu. Pořád do toho dává potřebnou energii, kterou Pankrác i celá hra potřebují. Když na scénu vstoupí jeho nová parťačka s hlasem Ivany Korolové, dojde sice na střet dvou značně odlišných hlasových projevů, ale vlastně mi to ani nijak nevadilo, na tuto spolupráci se dá rychle zvyknout.

Všichni profesionální dabéři odvádí skvělou práci a hlavně před Luďkem Sobotou je třeba smeknout, neboť rozsah hry a dialogů je opravdu značný. Pořád do toho dává potřebnou energii, kterou Pankrác i celá hra potřebují.

Vedlejší postavy jsou mezi ostatní dabéry vhodně rozhozeny a je radost s nimi komunikovat. Kromě stálic musím vyzdvihnout zejména Petra Rychlého, který uplatnil své nadání pro hlasové kreace, a Tomáše Matonohu, který pro mě byl z téhož důvodu velkým překvapením. Ne všichni v obsazení touto schopností sice disponují, ale ani v jiných případech to nebylo nikterak rušivé. A co víc, hra mě několikrát dovedla vrátit zpátky v čase, dabingu se to povedlo například tím, že se v jedné roli Petr Rychlý hlasově přiblížil Jiřímu Lábusovi a Petr Jablonský pro změnu Oldřichu Kaiserovi. To však není jediné nostalgické pomrknutí, které na hráče čeká. A když o tom tak přemýšlím, asi jsem nečekala, že mě někdy Polda dokáže dojmout. Stalo se. Na závěr, a ne tak úplně dabingu, musím ale vytknout ještě jednu věc. Tou jsou titulky. Neřeším, že je opět využit neslavný font Comic Sans, to už k Poldovi tak nějak patří, ale jejich znění. Chápu, že se během dabingu může leccos změnit, dabéři si sem tam něco upraví, někde se zavrhne spisovnost, aby to znělo vopravdu vobyčejně, ale někdy jsou ty změny natolik markantní, až zbytečně rozptylují. Za horší však považuji, že ani tentokrát nebyl Polda zproštěn pravopisných chyb. Není jich sice tolik jako kdysi, ale i tak to kazí dojem. Avšak i to asi zkrátka k této sérii patří… Ale mně to trhá oči.

Takto tedy dopadl další Pankrácův návrat. Sedmý díl dělá mnoho věcí lépe než ten šestý a i nadále spoléhá na svou největší přednost, tedy dabing, jenž je opět na vysoké úrovni a vlastně i hru samotnou povyšuje. Příběh a postup v rámci možností dávají smysl, hádanky jsou zábavné a řešení případů vás bude bavit. Tedy samozřejmě za předpokladu, že je pro vás hra vhodná. Pokud víte, že tento typ humor nemáte rádi, případně jste se už v nějaké poldovské hře zklamali, nečekejte, že tomu zde bude jinak. Polda 7 nijak nevybočuje ze zajetých kolejí. Je to klasická point and click adventura v moderním grafickém kabátku, která čas od času pomrkává po své bohaté minulosti a i z ní těží. Máte-li to jako já, tedy že na tento styl i humor přistoupíte, věřím, že si sedmého Poldu užijete.