Recenze ovladače DualSense Edge » Vortex

V polovině ledna jste se na Vortexu mohli podívat na obsáhlé video, ve kterém jsme rozbalovali nový ovladač DualSense Edge pro PlayStation 5. Navazovali jsme na prezentaci, která proběhla ještě před koncem loňského roku v českém zastoupení PlayStationu, z níž jsme si ale odnesli pouze první dojmy a čekali jsme, až ovladač dorazí do redakce a budeme s ním moci souvisle hrát a náležitě jej otestovat. Tenhle proces už mám za sebou – s novým DualSensem jsem odehrál Forspoken a vyzkoušel řadu dalších titulů – takže konečně vzniká prostor i na hodnocení jednotlivých aspektů a ovladače jako celku. Zlepší váš výkon ve hrách? Opravdu má tak slabou baterii? A co ta cena? Otázek je mnoho, pojďme na ně postupně odpovědět.

Design, zpracování a úchop

Nový ovladač od Sony připomíná na první pohled standardní ovladač DualSense. Jak už bylo patrné z prvních fotek, případně jak jste mohli sledovat v našich videích, Sony ve smyslu vzhledu mění pouze barevné schéma a přidává víc černé. Dotyková ploška, d-pad a face tlačítka tedy nejsou bílá, jak můžete být zvyklí, což ale ve výsledku není nijak podstatná či šokující změna. Přiznávám, že mi Edge díky tomu přijde barevně zajímavější, sami ale určitě tušíte, že právě barva je tím posledním, co by vás mělo na novém ovladači k PlayStationu 5 zajímat. Vcelku pochopitelně to není ani drobná úprava těla ovladače, patrná na horní křivce i na madlech, která jsou nově trochu rozšířená. Ani moje ruce přerostlého páťáka nepoznaly v podstatě žádný rozdíl a mohl jsem ovladače bez problému či nutnosti měnit úchop libovolně střídat.

Na druhou stranu to ale neznamená, že změny nejsou žádné, samozřejmě vyjma prémiových vlastností, ke kterým se dostanu později. Edge má totiž jinak zpracovanou zadní stranu, také s ohledem na možnost zapojit jednu ze dvou variant zadních tlačítek, resp. páček. Nejde o jednolitou vrstvu plastu, ale několik linií, které se v mém případě potkávají u špiček prsteníčků a kloužou o několik milimetrů na zdrsněnou část. Je to marginální záležitost, navíc každý s o trochu delšími prsty takový problém mít nebude, ale pokud máte menší ruce jako já, pravděpodobně rozdělení madel na dvě části černou linií po celém oblouku ucítíte. Další věcí, která je na ovladači Edge jiná, je tuhost tlačítek. Nevím, zda se jedná o vlastnosti konkrétního kusu nebo ovladače jako takového, ale v porovnání s mým DualSensem vyžaduje stisk trochu víc síly. Jde opět spíše o pocit, navíc vcelku příjemný, který však nijak výrazně nevstupuje do vlastního hraní.

Jednou z posledních věcí, stran které zaznívala kritika už dopředu, je lesklý plast v prostoru analogových páček, se kterým jsem ale paradoxně vůbec žádný problém neměl. Jistě, po hodinách hraní a opakovaném zapínání konzole či mikrofonu jsou v okolí vidět otisky prstů, ale rozhodně nejde o žádný průšvih, který by vám každý pohled na ovladač zprotivil. A naříkat nebudete ani kvůli vyšší hmotnosti, konkrétně o 46 gramů v porovnání se standardním ovladačem DualSense, protože je adekvátně rozložená a jednoduše není bez přímého porovnání poznat.

Triggery, analogy a zadní tlačítka

Teď už ale pojďme k věcem, s nimiž přichází Edge navíc a měly by být hlavní motivací, proč si ovladač koupit. Začnu tím, z čeho jsem byl u vytržení už během krátkého testování loni v prosinci a co jsem si ihned zamiloval při delším hraní. Malé přepínače u obou triggerů mohou zkrátit trajektorii jejich plného stisku o dva stupně, tedy přibližně na polovinu, resp. třetinu. Rozdíly mezi nimi nejsou příliš velké na pohled či měření – je to přibližně 3 milimetry – ale přímo ve hře změnu mezi nimi opravdu poznáte. Mít možnost v podstatě ihned vystřelit v Call of Duty, rychle zamířit v Horizonu nebo ve Forspoken nepromačkávat úder magickým mečem až dolů a značně tak ulevit prstu, je jedním slovem skvělé. Způsobů využití nebo lépe řečeno her, kde se dá zkrácený trigger použít, se určitě najde mnoho, za mě jde ale o jasnou ukázku toho, že poměrně jednoduchým zásahem mohou designéři přímo ovlivnit způsob, jakým hrajeme hry. S trochou cviku se navíc dá přepínač ovládat, aniž byste museli přestat hrát, takže jde všechno upravovat i během akce a ještě to podtrhuje smysluplnost využití.

Protože se Edge často staví na úroveň ovladače Elite pro Xbox, případně jakéhokoliv jiného profesionálního gamepadu, chybět nesmí ani zadní ovládací prvky. Díky magnetickému systému je možné do otvorů na zadní straně zasadit buďto kulatá tlačítka – jak Sony říká, připomínající kameny ke hře Go – nebo prohnuté páčky kopírující madla ovladače. Pominu-li fakt, že se mi díky kulatým tlačítkům ovladač jistěji drží, musím podtrhnout jednu důležitou věc, na kterou se možná trochu zapomíná. Zadní tlačítka nijak nerozšiřují dané ovládací schéma ovladače DualSense, resp. DualSense Edge, a slouží výlučně k tomu, abyste si na ně zduplikovali jiné tlačítko, včetně triggeru nebo dotykové plochy. Využití je samozřejmě velmi široké, od přesunutí libovolného ovládacího prvku, přes zpohodlnění stisku L3/R3 tlačítek, nebo třeba zapojení řazení v závodních hrách.

Zadní tlačítka nijak nerozšiřují dané ovládací schéma ovladače DualSense, resp. DualSense Edge, a slouží výlučně k tomu, abyste si na ně zduplikovali jiné tlačítko

Musím ale potvrdit, že se zkrátka jedná o nový prvek, pro který si musíte vybudovat svalovou paměť, a to může nějakou dobu trvat. U Forspoken jsem zadní tlačítka používal jako šipky na d-padu doleva a doprava pro změnu okruhů magie. Zkoušel jsem samozřejmě hrát i F1 od Codies a řadit pomocí páček, což chtělo trochu zvykání, ale zážitek byl ve výsledku lepší. A experimentoval jsem i s přesunem L2/R2 tlačítek pro rychlejší vyvolávání kruhových nabídek bez nutnosti dávat prsty z triggerů. Všechno funguje, jak Sony a designéři pokročilých ovladačů zamýšleli, jen po dvaceti pěti možná třiceti hodinách nejsem přesvědčen, že obyčejný hráč v rozšíření najde přidanou hodnotu. Co víc, páčky jsou velmi náchylné na nechtěná stisknutí, což je samozřejmě součást vznikající svalové paměti, ale mě to částečně od používání odrazovalo.

Jako pro sebe nejzbytečnější pak vnímám možnost vyměnit si kloboučky analogových páček, a to ne z důvodu, že bych si neuměl představit jejich využití. Prodloužit si páčku o tři čtyři milimetry se může hodit pro přesnější míření nebo jemnější práci s kamerou, ale jako zásadní nedostatek vidím design jejich zpracování. Na rozdíl od standardních páček, které vychází z designu s nímž přišel už DualShock 4, vrací nové houbám podobné kloboučky hraní zpět do éry PS3. Jsou vypouklé, bez drážky, nejistě se mi s nimi cokoliv ovládá a po krátké chvíli mi z nich začnou klouzat prsty. Nerozumím, proč se Sony vydala právě tímto směrem, ale za mě překonaný design zcela sráží jejich plnohodnotné využití.

Magie jménem software

Od hardwaru a samotného ovladače ale pojďme do nastavení, které je samozřejmě nedílnou součástí celého zážitku a v mnohém ho ještě prohlubuje. Jak už bylo patrné z popisu mapování zadních tlačítek, možnost libovolně měnit i ostatní vám samozřejmě menu konzole nabízí. Pozor si ovšem musíte dát na to, že pokud si na systémové úrovni změníte rozložení ovladače, hry to nijak reflektovat nebudou a vy musíte samozřejmě nést v paměti jakékoliv větší změny. Spíš než to ale dojde v rozšířeném nastavení ovladače k úpravě chování analogových páček, které je velmi propracované, variabilní a opět se odráží v tom, jak bude ovladač ve hrách fungovat. Můžete si nastavit nejen mrtvou zónu, čímž lze potenciálně kompenzovat i případný drift analogů, ale také křivku, po které bude pohyb páček snímán. Z plynulé trajektorie tak můžete udělat třeba jen velmi krátkou, simulující v podstatě digitální tlačítko, nebo zrychlit začátek a konec pohybu s ponecháním prostřední části přesnější.

Ačkoliv nejsem fanoušek různých akcelerací a jsem rád, když se pohyb do hry přenáší jedna ku jedné, u míření luku v God of War a Horizonu jsem se rád přiučil novým věcem. Když se z rychlého nepřesného švenku stává pomalejší a přesnější přesun zaměřovače, je hraní o poznání příjemnější. Týká se to i Call of Duty, kde jsem cítil v porovnání se svým tristním výkonem na ovladači instantní zlepšení. Ale z druhé stran jsem zase rychle všechno vracel do základního nastavení u formulí. Zatáčení mám už natolik vžité a zakotvené ve svalové paměti, že zkrátka musí odpovídat pohybům palce, ať se děje, co se děje. Možností, jak ovlivnit chování páček je ale opravdu hodně a jde o skvělou nadstavbu k hardwaru. Ostatně, trajektorii můžete na softwarové úrovni ovlivnit také u triggerů, takže hardwarové zkrácení dráhy lze simulovat i takto. Jenže s tím vyplouvá na povrch i nepříjemná otázka směrem k Sony, proč nelze mít tohle nastavení k dispozici i u standardního ovladače DualSense. Hardwarově by na tom oba gamepady měly být v tomto ohledu shodně, takže je škoda, že rozšířené nastavení zůstává aktivní jen pro majitele ovladače Edge.

Možností, jak ovlivnit chování analogových páček je opravdu hodně a jde o skvělou nadstavbu k ovladači jako takovému.

Posledním přídavkem jsou funkční tlačítka pod analogy, která slouží k rychlé nabídce zejména pro volbu profilů. Těch si můžete vytvořit, kolik jen chcete, pojmenovat si je a připravit k používání, jen tři z nich ale můžete namapovat na zmiňovanou rychlou nabídku. I to ale samozřejmě stačí, protože nepředpokládám, že byste chtěli mít tři různé profily pro jednu hru a změna rychlé nabídky je, no, velmi rychlá, takže při přepínání titulu nezabere ani deset sekund. Po stisku tlačítka Fn lze také měnit hlasitost zvuků, případně jejich vyvážení v porovnání hra/týmový chat, ale samozřejmě jen za předpokladu, že máte připojená sluchátka. Na tomto místě není co vysloveně hodnotit, funkce dělají, co mají a pochvalu můžu udělit za to, jak intuitivně je nabídka zpracovaná. To v obecném měřítku platí pro celé nastavení, které podtrhuje význam ovladače a otevírá další možnosti.

Baterie, servis a 6 tisíc korun

Tím se dostáváme téměř na konec, k výdrži baterie a výměnám uložení analogových páček. O tom prvním se už na internetu diskutuje a musím uznat, že je to trochu nepříjemné. U Forspoken, se kterým jsem na ovladači Edge strávil nejvíc času, mi začala konzole hlásit vybití ovladače po 5 hodinách a 17 minutách s tím, že se ovladač zcela vypnul za dalších 48 minut později. Celkově tak jsme na 6 hodinách a 5 minutách, což mi nepřipadá vůbec špatné. Sluší se samozřejmě doplnit, že kapacita baterie v ovladači Edge činí 1050 mAh, zatímco ve standardním DualSensu 1560 mAh, což je na výdrži samozřejmě znát. Jen pro pořádek, Call of Duty mi během postupného hraní začalo hlásit vybití obyčejného DualSensu po necelých devíti hodinách, ale výsledky se samozřejmě budou lišit hru od hry a lze je navíc chápat jen v kontextu ovladačů k PlayStationu 5. Xbox Elite Controller druhé generace totiž zvládne na jedno nabití fungovat přes 30 hodin, což je ale dáno absencí adaptivních triggerů a haptiky, čili ve výsledku to je vždy něco za něco. Osobně tím ale nejsem nijak zklamaný, což vychází z toho, že buďto najednou nehraju tak dlouho nebo zkrátka nemám problém nabíjet i při hraní.

V tomto ohledu nabízí DualSense Edge dlouhý, téměř 3metrový kabel, takže nemusíte ani hledat alternativní zdroje energie, máte-li to ke konzoli daleko. Kabel navíc můžete doplnit klipsem, který zamknete u ovladače, ale osobně jsem nepřišel na důvod, proč by to někdo chtěl dělat. Kabel mi nikdy při nabíjení bez zamykací krabičky nevypadl, ale možná jen nejsem tak náruživý hráč a nemáchám během hraní rukama ve vzduchu. Těžko se mi pak posuzuje i poslední vylepšení ovladače, kterým je možnost vyměnit celé uložení analogu. Po jednoduchém vycvaknutí plastového krytu a uvolnění kovové páčky jen vysunete celý analog a nahradíte novým za 599 korun. To je příjemnější cena, než jsem si myslel a určitě nabízí další možnost volby pro hráče, kteří se obávají driftu nebo jiného poškození páček. I na tomto poli už ale výrobci učinili značná opatření a je tudíž otázkou, zda se vám vůbec někdy analog rozbije.

DualSense Edge je pro ty hráče, kteří za něj budou ochotni utratit téměř 6000 korun výměnou za upravitelnou dráhu triggerů, zadní tlačítka, menší kapacitu baterie, a skvělý software.

Až na úplný závěr do finálního hodnocení jsem si nechal cenu, protože pro mě představuje největší úskalí a neustále mě při přemýšlení nad ovladačem strašila v hlavě. Došel jsem k závěru, že ji nelze přehlížet nebo přecházet alibistickým konstatováním, nakolik DualSense Edge není pro všechny. Protože pro koho vlastně je? Pro hráče, kteří to s hraním myslí vážně? Co to vůbec znamená, a jak se takoví lidé liší od těch, kdo dosud hráli s obyčejným DualSensem? Nebo snad pro profíky, kteří jdou po každé malé výhodě, kterou mohou získat? Tam bych asi váhal víc, ale vlastně nedokážu odpovědět, jestli právě možnosti Edge využijí. Takže se vracíme k tomu, že bez dalších omluv je DualSense Edge pro ty hráče, kteří za něj budou ochotni utratit téměř 6000 korun výměnou za upravitelnou dráhu triggerů, zadní tlačítka, menší kapacitu baterie, a skvělý software, který by mohl fungovat i ve spojitosti s obyčejným DualSensem, ale nefunguje.

Jistě, jsou tu výměnné analogy, ovšem s otazníkem jakékoliv nutné budoucí náhrady a také alternativní kloboučky, které však pro změnu sráží jejich houbičkový design. A tak i přes moc pěkné provedení, luxusní péči a hezkou krabičku na ovladač s příslušenstvím i okýnkem pro nabíjení, bohužel docházím k závěru, že Edge pro mě za cenu více než tří standardních ovladačů DualSense jednoduše nestojí. Tím přirozeně neříkám, že si ho nemá nikdo koupit, v hodnocených vylepšeních však nevidím takovou hodnotu, kterou právě skrze cenovku Sony do ovladače vložila. Zvlášť, když to konkurence umí – samozřejmě bez skvělé haptiky a adaptivních/upravitelných triggerů – o téměř polovinu levněji.