Recenze MotoGP 22 » Vortex

Muselo by se dít něco hodně zvláštního, aby se člověk po mnoha a mnoha opakováních stejné činnosti něco nenaučil. Někomu to jde rychleji, někomu pomaleji, ale stovky a tisíce hodin věnované jedné věci se nakonec nepochybně zúročí. Vyprávět by o tom mohli vývojáři z Milestone, kteří se závodním titulům věnují už téměř tři dekády a konkrétně motocyklům jen o několik let méně. Jejich série MotoGP, která přirozeně těží z oficiální licence, je pak živoucím důkazem celkového pokroku, a i když přicházely horší i lepší díly, vzestupnou tendenci lze na úrovni kvality vysledovat vcelku bezpečně. A je mi potěšením říct, že MotoGP 22 rozhodně patří k těm lepším dílům, který vás dokonce na některých místech ohromí. Ať už po technické stránce nebo ve smyslu prezentace, která nebývala silnou stránkou studia Milestone a paradoxně tomu měrou vrchovatou přispívá konec jedné legendy.

(Ne)obyčejné pokračování

MotoGP 22 je v základu jen „další ročník“ důvěrně známé série, od které automaticky očekáváte adekvátní zpracování MotoGP a nižších tříd Moto2 nebo Moto3. Je tomu tak už dlouhé roky a ve smyslu tohoto obsahu není v podstatě co řešit. Vývojáři zahrnují všechny aktuální jezdce, včetně Filipa Salače, jejich motocykly, tratě, na kterých se letošní závody jezdí a samozřejmě i všechny stáje, jejichž barvy můžete hájit. MotoGP 22 ale přichází i s řadou skvělých novinek, díky kterým sice nehodlám hru vynášet nekriticky do nebes, ale rozhodně ji i v porovnání s loňským ročníkem musím pochválit.

Začít musím u příběhového, lépe však řečeno dokumentárního režimu NINE Season 2009. Jak už jsem naznačil výše, vzhledem ke konci kariéry legendárního Valentina Rossiho se nabízí ohlédnutí za jeho bohatou kariérou a třeba i těm, kdo šampionát MotoGP nesledují pravidelně, připomenout největší milníky. Říkáte ale, že by na to nestačila jedna hra? Máte možná pravdu, a proto je nutné smeknout před lidmi z Milestonu, kteří se s tím popasovali opravdu mistrně. Režim NINE Season 2009 je totiž velkou rekapitulací tehdejší bláznivé sezóny a co víc, mód rozhodně Valentina Rossho neglorifikuje. Čili pokud jste náhodou nepatřili k jeho fanouškům, rozhodně si přijdete na své a ještě si užijete přibližně hodinový dokument z dílny geniálního autora Marka Neala, který svou produkcí těší milovníky motorsportu i mimo meze her.

Závodní dokument

Často říkám, že sám život píše ty nejnapínavější příběhy, takže není nutné cokoliv měnit nebo upravovat z pozice scenáristy. Toho se drží i Neale a servíruje drama mezi čtveřicí jezdců, kteří si to za notně vyhrocených okolností rozdali v roce 2009 o titul. Valentina Rossiho doplňuje Casey Stoner, Dani Pedrosa a Jorge Lorenzo, za které budete v jednotlivých situacích dílčích závodů hrát a plnit vytyčené úkoly. Skutečnost, že vlastně tolik nezávodíte, se skvěle hodí pro tento konkrétní režim a takový přístup jednoznačně chválím. Část složená ze skutečných záběrů a doplněná Nealovým komentářem plynule navazuje na ovladatelné sekvence, v nichž musíte soupeřům ujet, nebo se naopak přiblížit a snažit se je v přidělených kolech předjet. Režim tak nepostrádá dynamiku, vyzkoušíte si několik motorek a zajezdíte si i na okruhu v Brně, což by jinak při zpracování aktuální sezóny bohužel nešlo.

Letošní fyzikální model je mnohem propracovanější a bohužel neúprosnější nežli ten loňský

Co se týče úkolů, ten hlavní musíte vždy bezpodmínečně splnit. Pokud se vám to nepodaří, je nutné pokus zopakovat, což může být stejně tak otravné, jako naopak zábavné a poučné. Otázkou samozřejmě je, jakou zvolíte obtížnost a kolika asistenty si necháte v závodech pomoct. Je totiž nutné zdůraznit, že MotoGP 22 není snadnou záležitostí, a pokud jste zvyklí například jen na dvoustopá vozidla, bude trvat poměrně dlouho dobu, než se vám hraní dostane pod kůži. Ostatně, tímhle procesem jsem si musel projít i já a shledat, že motorky se prostě ovládají úplně jinak nežli vozy GT nebo monoposty formule 1. Za tímto účelem jsem stahoval i předchozí díl, abych mohl porovnat jízdní model a musím uznat, že i na tomto poli předvedli vývojáři značný kus práce.

Minimum prostoru pro chyby

Pokud se vám bude snažit někdo namluvit, že se „to hraje pořád stejně“, nevěřte mu. Letošní fyzikální model je mnohem propracovanější a bohužel neúprosnější nežli ten loňský. Prostorů pro chyby je naprosté minimum, což sice vyvažuje možnost přetočit si celé dění o několik sekund zpět, typicky před zatáčku, a pokusit se o ní znovu, ale i tak se budete se hrou docela dlouho prát. Tedy za předpokladu, že jste toho motorkám v minulosti mnoho nedali a začínáte v podstatě nanovo. Jenže po několika hodinách hraní, a ne nutně jen v královské třídě, začne do sebe všechno krásně zapadat a obraz hry se výrazně změní. V takových momentech doceníte rozdíly mezi brzděním předního a zadního kola, rozpoznáte odlišnosti mezi jednotlivými mapami motoru a díky adaptivním triggerům budete poměrně přesně vědět, kdy začíná motorka ztrácet přilnavost a blíží se nebezpečný smyk.

Požitek z jízdy není bezchybný, například kolize s ostatními jezdci nemají dle mého dostatečně silný efekt a váš jezdec často ustojí i to, co by ho normálně mělo vyhodit ze sedla. Na druhou stranu, když spadne – a uklouznout i na vrcholu zatáčky není nic neobvyklého – čeká vás podivné zmuchlání nepříliš detailního jezdcova modelu a odhození jeho motocyklu. Jinak řečeno, pády působí stále spíše komicky a když se jich bude dít hned několik za sebou na mokré trati, která jinak vypadá fantasticky, neubráníte se úšklebkům. Podivná je také umělá inteligence protivníků, která je velmi přesná a rychlá v zatáčkách a naopak velmi pomalá na rovinkách. Neznamená to automaticky, ze právě na rovinkách utrhnete vítězství, ale atmosféra závodů tím značně trpí a děje se tak v podstatě při jakékoliv volbě obtížnosti.

Kromě útržků závodů v dokumentárním režimu vás pak samozřejmě čeká obligátní kariéra s volbou délky sezóny. Kromě závodů na trati budete muset řešit kompletní správu týmu a vyvíjet dál svůj motocykl pomocí bodů rozdělovaných do čtyř základních technologických částí. Nejde o tak propracovanou záležitost jako nabízí například F1 od Codemasters, ale výsledky přerozdělování technických bodů opravdu ihned ucítíte na trati a dostanete se tak na ploše kterékoliv kategorie k lepšímu a přesnějšímu zážitku. Pokud chcete vnést do MotoGP trochu vlastní fantazie, můžete si vytvořit vlastního jezdce i stáj, možnosti jsou ale značně omezeny a v kombinaci s tristní prezentací jednotlivých úseků závodního víkendu si vlastně ani svou stáj příliš neužijete. MotoGP 22 dává totiž poměrně rychle pocítit, že ani 240 lidí pracujících v Milestone nestačí na významný posun grafiky, okolí tratí a zvuků.

V něčem je nový ročník výrazně lepší než předchozí, něco posouvá jen nepatrně a značnou část hry zachovává identickou.

Oceňuji ale snahu přiblížit hraní nováčkům, ať už formou rozšířeného tutoriálu nebo tréninkovým módem pro jednotlivé sektory tratí. A líbí se mi také divočejší 3rd person kamera, která je pro mě jedinou hratelnou alternativou, ač jsou pohledy z helmy vážně skvělé a působí velmi realisticky. Nechybí pak samozřejmě ani multiplayer, do kterého vývojáři v porovnání s MotoGP 21 defacto nesáhli, ale přidali alespoň split-screen, ve kterém se můžete klidně pustit do závodů bez jakýchkoliv technických problémů. Podotýkám ale, že jsem testoval verzi pro PS5 a není vyloučeno, že na PS4 k propadům výkonu dojít může. Jediné, co mě na hraní ve více hráčích trochu mrzí – a vidím to jako problém zejména pro vývojáře ve snaze uchovat komunitu co nejaktivnější – je absence cross-play multiplayeru. Hrát můžete s ostatními v rámci jedné rodiny konzolí, ale zapojit do multiplayeru i hráče z druhé konzole a PC by dle mého opravdu neuškodilo.

Celkově tak zůstává MotoGP 22 kdesi na pomezí. V něčem je výrazně lepší než předchozí ročník, něco posouvá jen nepatrně a značnou část hry zachovává identickou. Protože jsem MotoGP 21 nehodnotil a odjezdil jsem jen málo na to, abych tak učinil zpětně, nemohu ani nijak přímo hodnocení porovnat. Jsem si ale jistý, že nováčky hra svou náplní a zpracováním rozhodně nezklame a veteráni naopak docení nuance ve vylepšení jízdního modelu, který je tím zdaleka nejdůležitějším. Kdyby mu příště sekundovala ještě lepší umělá inteligence – byť je dost nespoutaná a dělá „pěkné“ chyby – bylo by to o poznání lepší.