Recenze Hogwarts Legacy » Vortex

Po mnoha únicích, „zaručených zprávách“, odkladech, ale také řadě oficiálních videí a informací se skutečný svět konečně střetává s tím kouzelnickým. Už zítra si budou moci hráči s předobjednanou edicí Deluxe zahrát Hogwarts Legacy, kterému se dlouhé roky neříkalo jinak nežli Harry Potter RPG, ačkoliv od tohohle označení má – jak už nepochybně víte – poměrně daleko. Žádný Harry Potter, žádný Brumbál, žádný Voldemort, v téhle hře se hlavním hrdinou či hrdinkou stanete vy sami a pustíte se do rozplétání o nic méně nebezpečného příběhu, jako tomu bylo v knihách od spisovatelky J. K. Rowling nebo jednotlivých filmech. Tenhle výlet bude unikátní a nezapomenete na něj, ani pokud nejste těmi nejzapálenějšími fanoušky.

Si kouzelník, Zdeňku!

Hogwarts Legacy je obrovská hra. Možná ne tak monstrózní, jako poslední díly série Assassin’s Creed, ale co ztrácí v rozloze, doplňuje v interakcích a obrovském množství detailů s mnoha odkazy na známé i méně známé reálie. Pokud jste snili o tom, že vám nějaká hra dá Bradavice k plnému prozkoumávání a využívání, pak je počin vývojářů z Avalanche Software zhmotnění tohoto snu nejblíže. Nechci ale vyvolat pocit, že se všechno odehrává jen v hradě, naopak. Téměř neustále budete vyrážet do Prasinek a přilehlého okolí, které je větší, než si možná uvědomujete. Jednotlivé navazující rozlehlé regiony jsou plné lapků, divokých zvířat, jeskyň, podzemních komplexů, vesnic, Merlinových výzev, utajených dokumentů, zamknutých zámků, dalekohledů, surovin k přípravě lektvarů, truhel s penězi či výbavou a mnoha drobnostmi, které jasně říkají, že jste v kouzelnickém světě. Celkové zpracování prostoru, po kterém se budete s vaším kouzelníkem či kouzelnicí pohybovat, je dechberoucí a rozhodně nevylučuji, že se až do konce hry bude těšit z objevování něčeho, co jste dosud ještě neviděli. Může to být cokoliv z výše jmenovaného nebo jen okamžik, který svým přičiněním zažijete, jako je třeba téměř neslyšný let na gryfovi v noci nad zasněženou krajinou. Jedním slovem nádhera.

Hogwarts Legacy ale není jen souborem miniher a pěkných okamžiků, lepidlem je samozřejmě příběh, ať už ten hlavní nebo vedlejší, který jej doplňuje, rozšiřuje a drobně ovlivňuje. Za poměrně dramatických okolností do něj vstoupíte jako kouzelník-teenager bez předchozích zkušeností. Navíc svůj dopis obdržíte ve věku, když se už studenti chystají na pátý ročník, což nebývá zvykem a na všechny, kdo s touhle informací přijdou v úvodu do styku, to působí zvláštně. Upřímně řečeno, hra vlastně nepřijde s žádným jasným vysvětlením, proč došlo k tak netradičnímu procesnímu kroku, neboť speciální schopnosti, jimiž váš hrdina oplývá, vyjdou najevo až na cestě do Bradavic. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, působí to opravdu divně, ale kdo ví, třeba někdo mnohem chytřejší a prozíravější zkrátka ví o schopnostech spatřit záblesky starověké magie dopředu a vhodným způsobem protagonistu směřuje tam, kde ho potřebuje mít. A nebojte se, neprozrazuji nic, co by vám mělo být třeba až do poloviny hry skryto – moje Ariana Twelvetrees viděla symbol starověké magie doslova pár minut po startu a všechno další se v hlavní dějové lince točilo právě kolem toho.

Příběh na několik knih

Zacházet do dalších detailů by už ale se spoilery hraničit mohlo, takže se spokojím s konstatováním, že existuje mnoho druhů magie a některé by rozhodně neměly spadnout do rukou kouzelníka se zlými úmysly. Celý příběh je v podstatě hra na honěnou, kdy se snažíte být o krok před vaším protivníkem a zjistit všechno, co se o zmíněné prastaré magii zjistit dá. Vaši mentoři z řad profesorů vás vysílají z místa na místo, doplňují některé informace, pomáhají vám a odhalují minulost prostřednictvím vzpomínek, abyste sami mohli prožít některé zajímavé zvraty a pochopili, o co ve skutečnosti jde. Hra nicméně nepředkládá zcela jasně vykresleného antagonistu, ačkoliv se vše odehrává na pozadí vzpoury skřetů, které vede zvláštními schopnostmi disponující Ranrok. Sekunduje mu také kouzelník Victor Rookwood, ovšem jejich úmysly se naplno odkryjí až v závěru a do té doby hra spíše straší možnými následky jejich činů, nežli jimi samotnými. Součástí děje je ale také linka o vyšším dobru, do které můžete částečně vstupovat svými rozhodnutími, rozhodně ji ale nijak výrazně v průběhu nezměníte.

Pokud bych měl něco pochválit, pak to je zpracování misí, a to nejen těch hlavních. Zatímco v úvodních 5-10 hodinách vás Hogwarts Legacy bohužel dost lineárně protáhne většinou předmětů, v nichž se od jednotlivých profesorů naučíte základní i pokročilejší kouzla, v dalších částech jsou mise zaměřené především na průzkum a boj, který podtrhuje fantastický systém kouzlení. Také dialogy jsou ucházející, zejména ve smyslu herectví, ne nutně náplně, ale musím uznat, že vás hra příliš nezahlcuje informacemi a vše je velmi dobře dávkováno. Snad vyjma delších vedlejších linek, do kterých vstupuje několik konkrétních studentů se snahou říct i to, co možná sami nevědí. S milovnicí zvířátek Poppy, temnotou obestřeného Sebastiana nebo ambiciózní Natsai, jež se svou maminkou utekla z Ugandy před lidmi, kteří zabili jejího otce, však zažijete plnohodnotné, několik hodin trvající příběhy. Mají skvělou gradaci a v mnoha případech i vyústění, takže rozhodně nejsou jen do počtu a co víc, jejich odehrání vám zaručí přístup i k velmi zajímavým předmětům nebo kouzlům. Hogwarts Legacy ale nabízí také další vrstvu úkolů, které nejsou tak výpravné, ale nápaditost jim nechybí a právě díky nim budete moci pořádně prozkoumat hrad.

Bradavice včera, Bradavice dnes

Vývojáři rozhodně nepřeháněli, když velikost a propracovanost hradu vykreslovali v superlativech. Prostor, který můžete prozkoumávat, je zdánlivě nekonečný, a ačkoliv škola nepřetéká životem jako v exponovaných chvílích ve filmech o Harrym Potterovi, všude se potulují studenti, něco řeší, kouzlí, překvapivě studují anebo chtějí vaší pomoc. Mikropříběhy, které s nimi prožijete, se většinou odehrávají na ploše hradu a nijak výrazně se neopakují, což je na tom všem ještě úctyhodnější. Jednou hledáte poklad, jindy nějakou ztracenou věc, ani se nenadějete a ocitnete se v kvízu s opravdu těžkými otázkami o kouzelnickém světě nebo ve speciální aréně využíváte všechen svůj důvtip při používání kouzel Accio a Repulso. Je toho opravdu hodně, a protože všechny mise čekají na vaší interakci, můžete dělat chvíli to a chvíli zase něco jiného, aniž byste měli pocit, že vám někde něco uniká. V tomto ohledu je tedy struktura velmi standardní, ale s přihlédnutím k množství všemožných aktivit šlo o správné rozhodnutí.

Takže zatímco nad přesazováním mandragor v hodině bylinkářství se jen pousmějete a čekáte, kdo omdlí jako první, při hodině létání s údivem sledujete, jak páťáci nejsou schopní zvednout koště ze země.

Pokud se ovšem ptáte, jestli musíte pravidelně chodit do hodin a nějakým způsobem se učit, odpověď je ne. Některé hodiny navštívíte prostřednictvím cutscén a drobných interaktivních prvků, slouží ale jen pro navození atmosféry a bohužel také velmi silnému a dle mého zbytečnému pomrknutí na fanoušky Harryho Pottera. Jde především o snahu naroubovat na vyučovací hodiny scény z filmů takřka jedna ku jedné, což někdy zachází až do zcela absurdní roviny. Takže zatímco nad přesazováním mandragor v hodině bylinkářství se jen pousmějete a čekáte, kdo omdlí jako první, při hodině létání s údivem sledujete, jak páťáci nejsou schopní zvednout koště ze země. Vysvětlením je, že to přes léto asi trochu zapomněli, což ale třeba s ohledem na knihy nedává vůbec smysl a působí to rušivě. Takových momentů je ve hře ale víc, i mimo Bradavice, a přišly mi zbytečně křečovité. Ruku v ruce s tím pak jde skutečnost, že se sice příběh odehrává na konci 19. století, ale hra to vlastně nijak neakcentuje. Ona totiž vůbec nemusí, protože i v době Harryho Pottera, tedy v 90. letech 20. století, působil kouzelnický svět, jako kdyby zamrznul ve viktoriánské éře, takže zážitek z roku 1890 působí velmi konzistentně a důvěryhodně. Tedy až na velmi silné prozvukování současných společenských témat, které je sice s ohledem na okolnosti vzniku hry a dění kolem J. K. Rowling pochopitelné, ale v mých očích neméně křečovité jako napodobování scén z filmů.

Jsi sám, pomůžeme ti jen trochu

Vývojáři rovněž museli vyřešit otázku, jak dovolit hráči dělat všechny věci, které si spojujeme s žánrem RPG, aby nedocházelo k přílišnému ohýbání stanovených pravidel, zejména těch školních. V tomto ohledu ale jednotliví profesoři podávají přesvědčivý výkon a s přihlédnutím ke speciálním schopnostem hlavního hrdiny a úkolu, který nese, poskytují dostatek vstřícnosti a volnosti. Nepůsobí to rušivě a nemáte pocit, že byste stáli zcela na jiné koleji než všichni ostatní studenti, takže i tenhle způsob vyřešení poměrně značného problému chválím. Nese to samozřejmě s sebou fakt, že jen málokdy sami od sebe zavítáte do Velké síně, téměř nezáleží na tom, do jaké koleje se necháte zařadit – nebo si sami zařazení určíte, a třeba do společenské místnosti zřejmě chodit nebudete vůbec. Zato do Komnaty nejvyšší potřeby ano, protože ta se stane po celou dobu hry vaší základnou, která slouží nejen pro chvíle oddechu, ale ve výsledku také pro ušetření peněz. Právě zde totiž můžete pěstovat bylinky, které by vás jinak stály v souladu s herní ekonomikou možná až příliš, vaříte zde lektvary nebo upravujete vlastní oblečení a odhalujete vlastnosti neznámých předmětů. Strávit zde můžete opravdu hodně času, zvlášť, když se vám otevře dvorek na chování magických zvířat, což je jen jedna z tisíce činností, které můžete v Hogwarts Legacy dělat.

A opět nejde o nic polovičatého – zvířata musíte vystopovat, ve správnou chvíli použít konkrétní kouzlo, abyste je dostali do magické brašny a následně je transportovat do Komnaty, umístit je do jedné z několika zahrad a třeba jim časem obstarat partnera. Ano, zvířata se mohou pářit, ale musíte si s nimi hrát, česat je, také je krmit a za odměnu z nich získáváte jejich kožešinu nebo peří. Je to vlastně takové magické tamagoči, ovšem pro milovníky Fantastických zvířat něco, co může tvořit značnou část náplně hry. Nebo pokud máte rádi The Sims a chcete si Komnatu pořádně zvelebit, jde to až do neuvěřitelných detailů, jako jsou velikosti obrazů, barvy nábytku, koberců a dalších drobností, navíc se zcela volným systémem přemisťování objektů, a to nejen uvnitř, ale i v exteriérech. Nezdráhám se říct, že by mechanismy napojené na Komnatu nejvyšší potřeby vydaly na samostatnou hru, potřebovali byste k nim ale popisovaný open-world, který zdobí celou hru a nechá vás dlouhé desítky minut jen bloumat krajinou, objevovat staré ruiny, plnit výzvy a v neposlední řadě také bojovat.

Mdloby na tebe!

Asi nelze příliš skrývat, že mě herní nabídka, rozmanitost a velikost hry nadchnula, ani tady ale nekončíme. Už výše jsem naznačil, že hra má fantastický systém kouzel, který je přehledný, velmi dobře se ovládá a s trochou vhodného investování talentů ze sebe můžete za pár hodin udělat nelítostný stroj na zabíjení. Omluvte, že to říkám takhle explicitně, ale tohle není Harry Potter, tohle je má Ariana Twelvetrees, která sice ze začátku mohla působit jako zakřiknutá holčička ne náhodou podobná Gal Gadot, ale poté, kdy si přičuchnula ke kouzlům jako Bombarda, Incindio a, nedejbože, i k něčemu ještě zakázanějšímu, aktivoval jsem mód Darth Vader a užíval si opojnou sílu explozivních kouzel a kleteb. To vše díky rychlé nabídce až čtyř setů po čtyřech kouzlech, které aktivujete příslušnými tlačítky pod pravým palcem po stisku pravého triggeru. Chvíli je potřeba si zvyknout na přehazování setů pomocí d-padu, který jinak bez shiftu v podobě R2 funguje třeba na doplňování zdraví z lektvarů, ale s trochou cviku to lze a když zachováte shodná kouzla v různých setech na stejném místě, ani se už nebudete muset na nápovědu v pravém dolním rohu dívat. Bohužel, kouzel je přes 20, takže se někdy nevyhnete úpravě setů, třeba když víc používáte neútočná kouzla na opravování rozbitých struktur nebo přemisťování předmětů, ani to ale není příliš velká otrava a ovládání funguje skvěle.

Podobně přesvědčivě na tom jsou pak samotné souboje proti lidem, skřetům, nemrtvým zvířatům a vůbec všemu, na koho narazíte. Kouzla mají svůj cooldown, který lze navíc ovlivnit výbavou či jinými talenty, na nepříteli můžete uzamknout zaměřovač, metat po nich předměty, proklít je, aby bojovali na vaší straně, nebo jim v efektních kombech nejdříve vyrazit hůlku či zbraň z ruky, zasáhnout je magickým kanónem, vymrštit je do vzduchu, zasypat sprškou základních útoků, a pak dokončit třeba zapálením. Samozřejmě, vzhledem k příběhu hry, vstupuje do hry také ona prastará magie, která se vám nabíjí za provedená komba a útoky a představuje speciální ultimátní kouzlo, které je mnohdy schopné zlikvidovat protivníka na stejné úrovni, jako jste vy. Podstatné ale je, že souboje jsou nesmírně zábavné, i přes spoustu efektů přehledné a dávají vám na normální obtížnost – třetí ze čtyř – dostatek prostoru na úskok nebo ochranné kouzlo. Pokud to navíc správně načasujete, a ani to není bůhvíjak těžké, můžete kletbu seslanou na vás odklonit na označeného nepřítele, případně přejít do protiútoku a nechat automaticky seslat omračovací kouzlo. Vše je velmi elegantní, a když jde od úzkých, většinou můžete během sekundy naskočit na koště a prostě uletět. Samozřejmě ne v misích, které jsou ohraničené, a když se včas nevrátíte na místo, kde se odehrávají, mise se přeruší, případně nelze na koště či gryfa nebo testrála naskočit vůbec.

Není všechno skřetí zlato, co se třpytí

Pokud bychom se měli bavit dále o obsahu, mohla by recenze začít připomínat příručku. Zmíním proto ještě plně „funkční“ Prasinky, kam můžete libovolně chodit nakupovat, případně plnit další úkoly nebo jen tak popíjet máslový ležák u Tří košťat. Na mapě je ale i celá řada menších osad, kde na vás rovněž čekají úkoly nebo jen truhlice s výbavou či peníze. Můžete se pouštět do náhodných duelantských soubojů, nebo napínat na maximum vaše schopnosti a plnit Merlinovy výzvy, sestávající z řešení logických prostorových hádanek. Abyste se ve hře neztratili, případně nemuseli překonávat opravdu velké vzdálenosti pěšky, máte buďto několikrát zmiňované koště či mounty, ale k dispozici je i systém letaxové sítě, byť nefunguje tak, jak byste očekávali. Nemusíte být u žádné pochodně – krby se tu nevedou – stačí prostě nebýt v boji či misi a na mapě vybrat příslušné místo pro rychlé cestování. I z toho kouká vcelku standardní provedení, ale není na škodu a v pozdějších fázích vám opravdu ušetří spoustu času. Vývojáři ale nebyli vždycky a za všech okolností zcela elegantní a Hogwarts Legacy má nad rámec drobných výtek i větší nedostatky.

Jsou to neduhy spojené s fungováním her s otevřeným světem. Když jste na místě, kde má někdo být a není, protože je jiná denní doba, máte možnost na místě počkat. To však znamená, že si postava lehne na zem a po změně denní doby vstává už u nohou člověka, který na vás čeká. Vaše sbírání ze země provází poznámky typu: „Aha, tak už jsi tady,“ což nepůsobí dobře zejména v kabinetech profesorů… S přihlédnutím k tomu, kolik hra nabízí druhů oblečení, od klobouků a rukavic, přes brýle a šály, až po šaty a hábity, stává se také velmi často, že jednotlivé vrstvy bývají ve vzájemné kolizi. Největší problém je s hábity, které jsou velmi divoké a někdy se dokonce jako zástěra přetočí dopředu. Jsou to jen glitche, podtrhují ale fakt, že vytvořit velký funkční open-world dá opravdu hodně práce. Asi nejmarkantnější je ale v negativním slova smyslu podání velkého otevřeného světa vidět na grafickém zpracováním. Rozhodně nechci tvrdit, že hra vypadá ošklivě nebo nerespektovat, že v jednu chvíli musí běžet řada velmi náročných systémů, ale některé moment opravdu nepůsobí hezky.

Ne úplně přesvědčivě pak na mě působily cutscény, které sice prokazují zájem zpracovat příběh filmově, ale chybí jim lehkost a nápaditost, čímž se opět odkazuji na rutinní přístup vývojářů.

Jsou to obecně vlasy, obličeje nebo trochu vzdálenější objekty a textury, které doskakují, jsou zubaté a stojí v příliš velkém kontrastu s předměty v popředí. Je to také světlo, které je v globálu dynamické, ale tluče se s pevným světlem v interiérech, takže klidně i jeden dialog může být v rámci střihů kamer nasvícen úplně odlišně. Ne úplně přesvědčivě pak na mě působily cutscény, které sice prokazují zájem zpracovat příběh filmově, ale chybí jim lehkost a nápaditost, čímž se opět odkazuji na rutinní přístup vývojářů se snahou hlavně nic nepokazit. To ale není v zásadě nic špatného a třeba v porovnání s nedávnou hrou Forspoken – kde se mimochodem také kouzlí a hrdinka pobíhá po otevřeném světě – může Hogwarts Legacy udělovat lekce z designu. Je toho určitě ještě hodně, co jsem nezmínil a nepochybně dojde na dotazy během streamu, závěrem ale potvrzuji, že i přes mírné obavy, zda vývojáři z Avalanche Software takovýhle úkol zvládnou, dopadlo všechno velmi dobře. Troufám si rovněž říct, že i hráči, kteří nijak neblázní z Harryho Pottera budou nadšení z fungování Hogwarts Legacy i herní nabídky, která vydá na desítky a desítky hodin. Příběh nicméně dokončíte po nějakých 40 hodinách, pokud nebudete vysloveně spěchat, a i to zůstává v přijatelných mezích moderních RPG.