Recenze Hi-Fi Rush » Vortex
Ačkoli Hi-Fi Rush nebylo úplným tajemstvím, jeho náhlé nečekané vydání rozhodně bylo překvapivé. A ještě překvapivější bylo zjištění, co přesně si vývojáři z Tango Gameworks, které máme spojené s hororovým žánrem, pro hráče připravili. Rytmická akce hýřící barvami, humorem a dobrou náladou by ve spojitosti s tímto studiem napadla asi málokoho, ale skok do víru hudby a zcela odlišného žánru se vyvedl na výbornou. Připraveni na koncert? Tak držte rytmus, jdeme na to!
Hrdinou téhle hudební hry je Chai, který sní o životě rockové hvězdy. To se mu nakonec splní, i když za trochu podivných okolností – kytaru zničehonic třímá ve své nové robotické paži, spřáhne se dohromady s robokočkou, spoléhá na nové parťáky a chtě nechtě je nucen se pustit do boje se zlou korporací. Právě té vděčí za nabytí nových schopností a získání životního rytmu, ale zároveň je pro ni a její hlavouny defektem, s nímž je potřeba se vypořádat. Jakožto společnost zabývající se robotikou není příliš překvapivé, kdo vyrazí na obranu jejích zájmů, přičemž těmto robotům zůstala existence Asimovových tří zákonů nepochybně utajena. S hudbou a přáteli jde nicméně všechno hned o něco lépe, a tak se můžeme společně s Chaiem pustit do jedné velké rockové jízdy, která až do posledního prohrábnutí strun nenudí a neztrácí dech ani tempo.
Hi-Fi Rush ovšem nesází jen na rytmus, i když se ho samozřejmě po celou dobu drží. Vedle již zmíněného příběhu zaujme i sympatickými a dobře napsanými postavami, dialogy, slovními přestřelkami a hříčkami a příjemným nenuceným humorem, který provází i všechna možná úskalí. Ve hře nás čeká velké množství střetů s nejrůznějšími typy nepřátel, jež jsou sváděny právě pomocí hudby, kytary a pokud možno ladných pohybů a rytmických úderů, ale stejnou měrou je zastoupeno i prozkoumávání světa a zdolávání jeho nástrah. Úrovně i příběh jsou sice lineární, ale jejich design působí zajímavě a nabízí řadu nejrůznějších zákoutí a odboček nebo hádanek, díky čemuž hra obstojí i jako solidní plošinovka. Po cestě lze najít součástky pro vylepšování sebe sama a získávání nových schopností, proto není vůbec na škodu se trochu více porozhlédnout. Probíhání a prohopsávání pulzujícím světem je zábavné a vyloženě jsem cítila radost z pohybu, který nebyl nijak narušován díky skvěle zpracovanému ovládání a kameře. Navíc to netrvalo dlouho, než jsem se naladila na tamní rytmus a veškeré pohyby s ním sladila i mimo samotný boj.
Zvláštním případem jsou pak souboje s bossy, kteří se vyžívají v okázalých představeních a nespokojí se s jen tak nějakým obyčejným střetem.
Soubojový systém je založen na skládání úderů v rytmu hudby a jeho základem je kombinace lehkého a silného útoku. Dá se s tím vystačit, ale to by byla samozřejmě u takovéto hry škoda, jelikož komba jsou to, co rozproudí pořádnou akci. Některé kombinace jsou jednodušší a vyžadují jen přesné načasování, jiná už dokáží potrápit paměť, prsty i nervy. Pohled na kytarou ohánějícího se Chaie a hroutící se roboty nicméně stojí za to a na těžších obtížnostech se bez podobných kousků pochopitelně neobejdete. Stejně jako hra postupně přichází s novými bojovými sekvencemi, tak do boje povolává i nové typy robotů a na každý platí něco jiného. Jsou mrštní, silní, agresivní, kryjí se za štítem nebo létají. Chai má navíc k dispozici i speciální útoky a může si na pomoc povolat své nepostradatelné parťáky. Zvláštním případem jsou pak souboje s bossy, kteří se vyžívají v okázalých představeních a nespokojí se s jen tak nějakým obyčejným střetem. Každý z nich má připravené nějaké to eso v rukávu a neplatí na ně totéž, co na zástupy obyčejných robotů, což vede k vymýšlení strategie, jak je pokořit, a ještě více ozvláštňuje a podporuje už tak zábavnou akci.
U těchto velkých bojů každopádně dojde na lámání chleba a zjištění, kdo jak moc rytmu propadl a dokázal si jej pro hru osvojit. Co ovšem považuji za jednu z největších předností hry, je její přívětivost. Hi-Fi Rush nemá potřebu hráče trestat za chyby, neboť se jistým způsobem do rytmu trefí vše, naopak však oceňuje právě přesnost. Osobně si myslím, že mám smysl pro rytmus, ale dovedu si představit, že ne pro všechny hráče jsou některé reakce samozřejmostí. Hra je nicméně otevřená i jim a na nižší obtížnosti dovolí každému hrát víceméně ve vlastním tempu, ale to neznamená, že bych ji doporučila hráčům, kteří podobnému typu her vyloženě neholdují. Na druhou stranu pak představuje s těmi vyššími skutečnou výzvu, která bazíruje na přesnosti, obratnosti a vynalézavosti, čímž zároveň motivuje k osvojení složitějších kombinací a zlepšování. Ze své vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že to bolí (a mé prsty odmítají, že by šlo pouze o obrazné tvrzení), ale ten následný dobrý pocit zadostiučinění a euforie za to stojí.
Hi-Fi Rush nemá potřebu hráče trestat za chyby, naopak však oceňuje právě přesnost.
Navíc považuji za důležité dodat, že hra byla k mému velkému překvapení hned po vydání v podstatě bez bugů. I díky tomu nedocházelo k okamžikům, kdy bych měla potřebu hru obviňovat z nekalosti a svést na ni svá selhání. Ne, téměř vždy to bylo jen o mně, většinou pak o tom, že jednoduše nemám zažité rozložení tlačítek na Xboxu. Hra je vyladěná a díky tomu i spravedlivá, i když nemohu popřít, že chvílemi zazlobila snímková frekvence, když se na scéně objevilo větší množství nepřátel, ale většinou se to týkalo krátké vsuvky mezi vlnami než samotného boje. Další mou výtkou je pak související nepřehlednost právě ve větších střetech, navíc pokud jsou přítomni i větší nepřátelé. V takových chvílích se čas od času stal boj lehce nepřehledným kvůli změti robotických těl a útoků ze všech stran, případně to ztěžovalo automatické zaměřování, které se někdy vrhlo na toho nejméně se nabízejícího soupeře. Ale to jsou jen drobné vady na kráse stejně jako pár trochu nešťastně umístěných checkpointů, jež vás v případě neúspěchu donutí některé cutscény zhlédnout opakovaně.
A když už o tom mluvíme, tak krása to skutečně je. Hi-Fi Rush se může chlubit úžasnou audiovizuální stránkou s působivou stylizovanou grafikou plnou komiksových efektů, nápadité animace a skvělých filmečků. Jedná se o jeden z těch kousků, který nestačí vidět jen na obrázcích a je nutné ho vnímat přímo v pohybu, aby mohla být oceněna jeho propracovanost. Přidejme k tomu navíc příjemné uživatelské rozhraní, mnou často postrádanou možnost si nastavit a přizpůsobit obzvláště velké titulky a celkovou přehlednost. Ještě důležitější je ale samozřejmě zvuk a především hudba. S tím, jak celý svět žije v rytmu, na to musí zvukově reagovat i okolí, což dělá více než skvěle. Prostředí i pohyby jsou velice dobře ozvučeny a zvukoví designéři si zdatně vyhráli s nejrůznějšími efekty. Nelze opomenout ani výborný dabing, který je chvílemi záměrně lehce přehrávaný, ale jen do té míry, aby podpořil humorný styl vypravování a nesklouzl do křeče. I díky tomu jednotlivé postavy ještě více zaujmou. A to nejlepší nakonec? Přejděme tedy konečně k tomu hlavnímu, a to k soundtracku.
Hudba skvěle obstála coby mechanismus a zapadá do fungování hry, lokací i cutscén.
Ten kombinuje skladby složené přímo ke hře a jejím úrovním a akci, ale i několik licencovaných písní. Zatímco originální soundtrack složili Šúiči Kobori (série Metal Gear Solid, The Evil Within 2), Reo Uratani (například série Monster Hunter) a Masatoši Janagi (The Evil Within, The Evil Within 2, Ghostwire: Tokyo), zbytek doplňují osmi písněmi interpreti jako Nine Inch Nail nebo The Black Keys, mě osobně však nejvíce zaujala pasáž s Prodigy. Zahlédla jsem reakce, že by licencovaný soundtrack mohl být obsáhlejší, ale mně celkové složení setlistu vyhovovalo a zapůjčené písně jsem vnímala spíše jako příjemný bonus. Hra navíc obsahuje režim pro streamery, který licencovanou hudbu nahradí vlastními verzemi. Původní hudba se pak nese ve stylu rozmanitého indie rocku, nesnaží se být příliš výrazná a už vůbec ne vlezlá, jelikož největší důraz klade právě na rytmus. Přiznávám, že si z jednotlivých skladeb pamatuju více než tóny samotné údery, což ale za mě jen svědčí o tom, jak skvěle hudba obstála coby mechanismus a zapadá do fungování hry, lokací i cutscén. A narámně dobře se poslouchá i samostatně. (A prosila bych ho na vinylu, děkuji…)
Hi-Fi Rush je jako zjevení, v dobrém slova smyslu. Během hraní jsem často přemýšlela o jiných titulech, jejichž esenci jsem průběžně pociťovala, například Sunset Overdrive a Ratchet & Clank, No Straight Roads, Crypt of the NecroDancer nebo Jet Set Radio a Guitar Hero. Hi-Fi Rush je však své, jde vlastní a mimořádně kreativní cestou a spojuje v jeden celek famózní podívanou, poslech i akci. Hlavní hvězdou tohoto koncertu sice jsou hudba a rytmus, nemohou však a hlavně ani nechtějí stát osamoceně, díky čemuž vše jednoduše krásně zapadá do sebe, ladí a především baví. A co může být větším důkazem než to, že mi v hlavě stále zní některé sekvence a mám potřebu je vyklepávat do stolu. Věřím, že pokud máte rádi rytmické hry, dokáže vás Hi-Fi Rush zaujmout, nadchnout a pohltit stejně jako mě.
