Recenze Final Fantasy XVI » Vortex

Final Fantasy obvykle stepovala na hranicích fantastiky a sci-fi. Japonští vývojáři ze Square Enixu v tomhle ohledu nejsou bigotní a pokud je to hezké vizuálně, tak to k sobě patří, ať to dává smysl, nebo ne. Ovšem tentokrát šli v rámci série fest do fantasy, a to přímo do takového toho dřevního, skoro až evropského. Mocenské boje, zrady ve vlastní rodině, vyhlazování, rasismus a podobné kratochvíle k odpolednímu čaji. Prostě Hra o trůny. Samozřejmě, ani tady to s tím fantasy nebude dogmatické, takže se nemusíte bát, že byste přišli o souboje s obřími roboty, ale rozhodně je tohle asi to nejklasičtější fantasy, které je v řadě, co má fantasy už v názvu, dneska k mání.

Pěkně od začátku

Především, vůbec nevadí, že jste nehráli předchozích 15 her s tímhle jménem (ani všechny možné remaky a strategické či akční odskoky). Každá z her přináší zcela samostatný příběh, odehrávající se ve zcela nových světech. Některé byly ryzí sci-fi, některé se tvářily spíše jako fantasy, některé měly podobu zavánějící kyberpunkem, některé před ten punk házely slovo „steam“… Vlastně těch styčných bodů bylo docela málo. Obvykle spíš na úrovni easter eggů. Nějaké magické bytosti (především oblíbená náhražka koní – chocobové) a pak jména postav (v každé variantě FF narazíte například na nějakého Cida). Takže ano, provázanost tu je, ale spíš kosmetická. A upřímně, ti z vás, kdo žádný předchozí díl nehráli, budou spíš ve výhodě. Nepřichází totiž s přehnanými očekáváními a víc si užijí lineární akčnost plnou monumentálních bitek.

Hrdinou je prvorozený syn vladaře Clive Rosfield. V jiném příběhu by mu to zajistilo pohodlný život, ale tady slouží jen jako ochránce svého mladšího bratra Joshuy, který je z rodu ten důležitější. Je totiž nadaný moci, která mu umožňuje vyvolávat obří monstrum, živoucí atomová bomba, která zajišťuje, že si na království nikdo jen tak netroufne. Jenže samozřejmě dojde ke zvratům, problémům, zradám a tragédiím, a Clive nakonec skončí označkovaný tetováním v armádě nepřátelského státu. A tím jeho problémy jenom začínají. Nechci toho ale příliš prozrazovat, hra postupně rozvíjí celkem komplexní příběh mixovaný s japonskou telenovelou. Některé postavy jsou fajn, hlavní hrdina je sympaťák, ale přiznám se, že na ženské japonské hrdinky vrhající posmutnělé pohledy začínám být trochu alergický. Samozřejmě, postavy stále přibývají a i váš tým košatí, byť ho nemůžete dirigovat a každý (až na vašeho psa, což je myslím nejzásadnější přírůstek do týmu) si dělá, co chce.

Mít do čeho píchnout

Pokud jsou mezi vámi pamětníci, kteří ještě nepodlehli lákavému volání sirény sklerózy, nejspíš si vybaví, že původní hry byly spíše strategickou záležitostí. Měli jste skupinku, rozdávali jste jí pokyny a bojovali s monstry mnohokrát silnějšími, než jste byli vy. Několik jich mlátilo a minimálně jeden se snažil ostatní udržet při životě a doufal, že mu nedojde mana. Postupem začaly převažovat akční scény, ale pořád jste měli parťáky a mohli je programovat, aby v příhodné chvíli vrhali léčivá kouzla či aby se v případě nebezpečí stáhli z boje a chránili se. Tady na to ale zapomeńte. Ve Final Fantasy XVI bojujete sami za sebe a jediný, kdo vás tady poslouchá, je vás věrný pes. A ten zase nemá takové možnosti. Kousnout nebo trhat. Boje jsou tady převážně na vás, ale klid, hra vám vychází tak vstříc, že vás k cíli v podstatě nese. Pokud si dáte lehčí obtížnost, dostanete do výbavy předměty, které s vaší postavou automaticky uskakují, udělují rány nebo vás léčí. Můžete jen tisknout jedno tlačítko, nebo si během soubojů skočit na kafe a vrátit se, až bude hotovo. Ale i na těžší obtížnost se zrovna nezpotíte.

Souboje jsou vážně především o zběsilém mačkání tlačítek s občasnými úskoky stranou, ale celkově působí velmi esteticky.

K vítězství vám stačí jen kombinovat jedno tlačítko na údery, jedno na vrhání kouzel, jedno na uskakování a občas spustit nějaký ten silnější útok. Samozřejmě, hra vás ocení, když v pravou chvíli odrazíte úder a oplatíte soupeři laskavost bodnutím do ledvin, ale zase tak nezbytné to není. Léčivých přípravků máte tolik, že byste si mohli otevřít vlastní lékárnu, a pokud nešťastnou náhodou zemřete, všechna léčiva se automaticky doplní. Máte k dispozici samozřejmě i vylepšování útoků, je to koneckonců rámcově pořád RPG, ale zase tak fascinující to není. Hlavně proto, že jsou souboje vážně především o zběsilém mačkání tlačítek s občasnými úskoky stranou. Celkově jsou potyčky spíš estetickým zážitkem než výzvou, ale estetické to opravdu celé je ažaž. Bytosti, které potkáte, vypadají vážně famózně. A jejich i vaše bojové fígly zaplní celou obrazovku efekty, výbuchy, ohnivými čárami a jiným lidovým uměním. Plus nezapomeňte, že je to japonská hra, takže souboje jsou, mírně řečeno, specifické.

Co tím myslím, zná každý, kdo četl nějakou mangu či viděl anime. Dva bojovníci do sebe dlouho řežou traverzami až nakonec kladný hrdina srazí padoucha do bahna velkoměsta. Zlosyn vykašlává krev a nějaké ty vnitřnosti, ale blaženě se usmívá: „Konečně jsem narazil na pořádného soupeře, konečně se můžu přestat krotit!“ Rozhoří se modrofialovým plamenem, vyroste do výšky padesáti metrů a souboj vypukne na novo. Tentokrát to dopadá hůř pro hrdinu, než si taky řekne, že by mohl mizeru přestat šetřit a jít do souboje naplno. Už se rubou dvě obří monstra a ne, nemyslete si, že to tímhle končí. Oba protivníci mají ještě pár triků v záloze. V takové manze to vystačí tak na dvě tři knihy, a i tady vážně nečekejte krátké souboje na jednou kolo. I v této hře budou bojovníci měnit své formy do čím dál epičtějších a úžasnějších podob a souboje, které původně ničily jen vizáže postav, budou brzo spalovat celé okolí a měnit ho v trosky a poušť. To vážně stojí za vidění.
Jen pozor, jak bývá u téhle řady zvykem, všechno se před vámi rozbaluje postupně. Jako byste si koupili luxusní vůz, ale prvních pár hodin jste ho museli jen tlačit a teprve pak, za zásluhy, vám do něj namontovali motor. A po dalších dvaceti hodinách vám přidali možnost přeřadit na vyšší rychlost než jen na jedničku. To může ty méně trpělivé odradit, naštěstí profíci už vědí, že se vyplatí počkat, a to vám současně doporučuji i já.

Cesta dlouhá, zarubaná

A došlo ještě k další změně. Původní díly byly částečně otevřeným světem. Mohli jste sice většinou jen pobíhat po mapě, ale i to se počítalo. Rozhodně jste měli pocit volnosti a šanci zkoumat okolní vesmír, tady na to – opět – zapomeňte. Máte jen záchytné body, mezi kterými se pohybujete a které vám servírují sice nádherně vypadající, ale pořád jenom dost úzké koridory. Ani nemá extra důvod je zkoumat, málokdy najdete nějaký poklad, který by za to stál. V době, kdy se všichni snaží vytvářet co největší světy, místa, kde vám trvá tři dny, než jen dojdete z obýváku do kuchyně, je tohle trochu dotek starých časů… A sám nedokážu říct, jestli je tohle chmátnutí pozitivní, nebo negativní. Osobně mě chození po špagátku od jednoho monstra k druhému zase tak nebavilo, zvláště markantní je to pak v podzemních prostorách, kde se doopravdy jen přesouváte z jedné arény do druhé, aniž byste mohli dělat cokoliv jiného.

Lineární je i vývoj vaší postavy. Nepočítejte s tím, že byste se mohli vydat se svou vlastní cestou a udělat si ze své postavy filosofa, který protivníky udeptává úvahami o smyslu bití (přece jen je to bojový filosof). Ne, po každém skoku o úroveň vzhůru se vám postava sama vylepší a vy můžete jen investovat nějaké body zkušenosti do zvýšení účinnosti kouzel. A samozřejmě, vyměňovat zbraně za lepší a účinnější. Po nějaké době sice získáte přístup k silnějším schopnostem, ale nijak extra to hru neovlivní. Pozitivum Final Fantasy XVI je však celkem přiměřená délka – dotažení hry od startu do konce je přibližně na čtyřicet hodin, a hádám, že ve skutečnosti tak šest, kdybyste přeskakovali filmečky. Rozhodně si ke hře přineste velký kýbl popcornu, protože na každém kroku narazíte na dlouhé nehratelné pasáže, vyprávějící vám minulé události či jen vykreslující duševní pochody hrdinů. Co se týče velkoleposti, je to ohromující, co se týče postav a emocí, chvílemi spíš bolestivé.

Máte tu spoustu věcí na čtení, mnoho informací, tu zásadních, tu okrasných a samozřejmě, dost vedlejších questů. Obvykle na úrovni „dones támhle pánovi pivo“ nebo „přines mi ten krám, co mi spadl z věže“. Teprve časem narazíte i na nějaké zajímavější, pořád takhle přitroublé, ale aspoň dokreslující svět a události v něm. Jen škoda, že nemáte mnoho možností volby, žádné rozhodování, jestli se postavíte na stranu dobra, nebo, no, vlastně taky dobra. Jen pro lidi, kteří mají trochu jiný názor na otroctví a hodnotu lidského života, samozřejmě. Základní příběh je ale jinak vcelku fajn, netočí se jen kolem válek nebo intrik, ale soustředí se i na vnitřní boje, pocity viny, vyděděnosti – prostě, Japonci se psychologie nebojí. Samozřejmě, bavíme se o psychologii na asijský způsob, takže rada na všechno je „zatni zuby a přidej“. Ale když jim to funguje, soudit je nebudu… Tím se nicméně dostáváme k tomu asi nejlepšímu, co Final Fantasy XVI nabízí. Grafickému zpracování. Tady se zdá, že hra vymačkává možnosti PS5 jako Arnold nahnilý citron. Lokace jsou fakt krásné (i když malé) a odhlédnete-li od trochu strnulé animace obličejů postav, což ale zase k FF tak trochu patří, je čím se kochat. Od přírody, přes zvěř a monstra, kostýmy, až po bojové efekty. A hudba během velkých soubojů hřmí přesně tak, jak to má být.

Podtrženo a sečteno

Final Fantasy XVI je rozhodně velká hra, epická, rozmáchlá a vytuněná. Pro všechny milovníky velkých fantasy sérií, mangy, anime a Final Fantasy je to jasná volba. Máte po ruce všechno, co potřebujete: trpící hrdiny, barvité padouchy se silnými motivacemi, monumentální bojové scény, různorodá prostředí a osud světa ve svých rukou. Do toho se hra nebojí ani vážnějších témat a má i spád a hned zpočátku vás dokáže nalákat akcí i dějem. Plus je tu i pár parádiček, jako je třeba systém vysvětlivek. Když se s někým bavíte a on použije termín, který vám nic neříká, stačí odkliknout do záznamů a tam se vám přímo k tomu ukáží krátké a úderné vysvětlivky. Ale samozřejmě, můžete se do těch poznámek ponořit pěkně hloubkově a zjišťovat víc o historii a lidech té které říše a o ambicích a schopnostech jejich vladařů.

A teď se dostávám trochu do problémů, protože i když objektivně musím přiznat hře nejvyšší kvality, neodkážu umlčet tu část mého já, která hrála FF snad už někdy od šestky a která měla mnohem radši ty strategické díly než tuhle přímočarou akci. A také už je možná trochu překrmená japonským patosem. Je pravdou, že pokud bych si měl vybrat nějaké modernější japonské RPG, daleko raději sáhnu po některém z dílů Yakuzy. Taky je to bojovka, ale přece jen v ní máte více možností, plus mixuje emocionální příběh s dětinským humorem a bizarními nápady. FF 16 už ale naproti tomu směřuje do vod klasického fantasy plného klišé, které se bere až moc vážně. Ale to vážně berte spíš jako frflání pamětníka. Pokud hledáte hezké, přímočaré, ne moc těžké akční fantasy s nádhernou grafikou a rozmáchlým příběhem – vaše hledání je u konce.

Našli jste Final Fantasy XVI.