Recenze Cyberpunk: Edgerunners » Vortex
V polovině září byl na Netflixu uveden očekávaný seriál Cyberpunk: Edgerunners. Očekáván kým, ptáte se? Fanoušky hry nepochybně, stejně jako fanoušky anime. Už mnohokrát zaznělo, že výlet do Night City v tomto podání bude věrný původní hře Cyberpunk 2077 od vývojářů z CD Projektu a navíc se o jeho zpracování stará úspěšné studio Trigger s celou řadou dalších seriálů i filmů na kontě. Všechno už dopředu znělo jako velmi opojná kombinace, zvlášť pokud vám učaroval kyberpunk jako takový a samozřejmě i příběh hry nebo prostředí, ve kterém se odehrává. Jedno z nejlepších rozhodnutí ale bylo nekopírovat příběh hry, nýbrž přijít s vlastní dějovou linkou a ukázat Night City zase z trochu jiného úhlu pohledu. Neméně brutálního, špinavého, bezútěšného, ale také romantického a nadějného. Tohle všechno je Cyberpunk: Edgerunners, který se v posledních dnech postaral o opětovné zažehnutí zájmu o původní hru a neměli byste ho minout ani v případě, není-li anime váš šálek kávy.
Jak už bylo uvedeno výše, seriál přichází s vlastním příběhem, který se v podstatě nijak nedotýká divoké jízdy protagonisty Cyberpunku 2077 či jeho spojení s postavou Johnnyho Silverhenda. Sledovat budete osud Davida Martineze, který sice studuje na prestižní akademii korporace Arasaka, ale od prvního pohledu mezi své mnohem zámožnější spolužáky nezapadá. Jde v podstatě o klasický příběh člověka, který nepostrádá intelekt, spíše naopak, a i z toho důvodu nevyznává zrovna konformní způsob života. Problémem jsou ale také peníze, které Davidova matka v potu tváře vydělává hned v několika zaměstnaních, a také typická mladická nerozvážnost. Aby David mohl skutečně otevřít oči a začal vnímat neúprosný svět kolem sebe naplno a zodpovědně, musí se navíc stát tragédie, při níž zemře jeho matka a stane se tak základním hybatelem všeho, co budete na ploše zbývajících devíti dílů sledovat.
Studio Trigger skutečně nešetřilo detaily a ve spolupráci s vývojáři z CD Projektu se postaralo o velmi věrné ztvárnění mnoha známých zákoutí, ulic a obecně míst, které hráči Cyberpunku 2077 dobře znají.
Pokud vám to zní jako solidní tragédie a deprese, pak vězte, že Cyberpunk: Edgerunners skutečně zůtává velmi věrný atmosféře hry i zvoleného žánru. V Night City se s vámi nikdo příliš dlouho mazat nebude, a platí to jak pro jeho trojrozměrnou verzi, tak pro tu placatou z anime. Nutno ovšem říct, že studio Trigger skutečně nešetřilo detaily a ve spolupráci s vývojáři z CD Projektu se postaralo o velmi věrné ztvárnění mnoha známých zákoutí, ulic a obecně míst, které hráči Cyberpunku 2077 dobře znají. Je to jeden z hlavních pozitivních bodů, protože skvělým způsobem spojuje obě díla dohromady a dává hráčům pocit, že se vrací do míst, kudy se sami procházeli. Ztvárnění je tak přesné, že budete poznávat jednotlivé kluby, nadjezdy, přesně je zpracována také nadzemní dráha, podoba velkých náměstí či jinak význačných míst a rozhodně vám Edgerunners nebudou v tomto ohledu připadat cizí. Pokud jste hru nehráli, přijdete sice o závan určité nostalgie, ale stále na vás čeká atmosférou překypující město, které v mých očích neslouží jen jako němá kulisa pro akcí prosycený příběh.
Bacha na kyberpsychouše
Přesto je dění kolem Davida to, co vás bude pravděpodobně pohánět k tomu, abyste po zhlédnutí přibližně 25minutové epizody ihned pokračovali k další a zhlédli tuhle skvělou podívanou klidně na posezení. Jak už totiž bylo zřejmé z trailerů, David rozhodně nezůstane ušetřen augmentacím a hned ta první, kterou si nechá voperovat spíše v důsledku osudu, nežli z vlastního popudu, odstartuje sérii divokých akčních scén i vypjatých okamžiků, kdy Davidovi a jeho parťákům půjde skutečně o život. To, že Cyberpunk: Edgerunners znázorňuje akci, stejně jako některé další explicitní scény, zcela otevřeně, je další z mnoha věcí, které se mi na seriálu líbí a podtrhují, že rozhodně ne všechna kreslená tvorba je automaticky určená pro děti. Připravte se na utrhané končetiny, hlavy odstřelované z krků, několik obnažených těl a nadávky, které pěkně vyniknou i v českém dabingu. Připočtete-li k tomu spoustu opravdu působivých efektů – například Davidovo zrychlení, které mu propůjčují jeho implantáty – a hudbu, která veškeré dění pocitově ještě zrychluje, dostáváte opravdu opojný, leč místy trochu nepřehledný mix, který doslova přehluší úplně všechno.
Není to ale jen samotná akce, nýbrž další postavy a okolnosti, které k popisovaným akčním scénám vedou. Pokud je něco, pro co byste si měli Edgerunners pustit, je to vztah Davida a druhé hlavní postavy Lucy, která neustále připomíná, že bez ohledu na množství chromu v tělech zůstávají lidé ještě stále lidmi a mohou mít své sny. Romantická část příběhu, a nutně tím nemyslím milostnou, je něco, díky čemu zůstává i tenhle přetechnizovaný, násilný a zlý svět stále světem, který umíme žít i my a postupně budované finále po strhujících dvou posledních dílech přichází jako oáza a uvědomění si podobnosti kyberpunkové reality s tou naší. Není to ale jen David a Lucy, jde o celou skupinu pod vedením veterána Mainea, který drží pohromadě všechny „kyberpunky“, jak si její členové říkají. A protože je to tým opravdu různorodý, připravte se na stoicky chladnou Kiwi, stejně jako na šílené sourozence Rebeccu a Pilara nebo na tajemné vystupování zmiňované Lucy. Je jen opravdu velká škoda, že vedlejší postavy nedostaly více prostoru k tomu, aby se mohly naplno rozvinout, zvlášť, když s Davidem prožijí poměrně dlouhou dobu a budou svědky jeho postupného přerodu.
I kyberpunkové jsou jako cibule
V co přesně? To vám určitě nebudu prozrazovat, i tuhle část ale dokázali autoři seriálu vystihnout hned na několika rovinách a rozhodně nenechali hlavního hrdinu „zamrznout“ ve stavu, ve kterém byste jej potkali v každé epizodě. Odpovídá to nicméně i vývoji postav na druhé straně, tedy v řadách nepřátel, kteří po vzoru života v kyberpunkovém světě důvěřují ve skutečnosti jen sobě samým a na ostatních jim opravdu nezáleží. Ani na tomto místě nechci prozradit příliš, jen doplním, že v seriálu samozřejmě dojde na několik zvratů a nemusíte být zrovna kovaní znalci poměrů v Night City, abyste chápali, že zrada může přijít v podstatě odkudkoliv. Přesto i na tyto momenty postavy reagují uvěřitelně a logicky, takže se vytrácí pocit, že by celé dílo vznikalo rychle a jen s vidinou vzájemné podpory hry a anime. Nebýt některých úsporných řešení celého zpracování, které zejména v dialozích, ale také v některých akčních sekvencích vsadila na statické scény, asi bych neměl co vytknout. Možná také absenci některých detailů na úkor opravdu prokresleného světa, ale je poměrně složité určit, co je ještě styl studia Trigger – ostatně, nejsem v tomhle směru bůhvíjaký odborník – a co další z řady úsporných řešení.
Bez zbytečného protahování ale potvrzuji, že Cyberpunk: Edgerunners je velmi nečekaným úspěchem, který se směle řadí po bok dalších povedených herních anime jako je Castlevania nebo Arcane: League of Legends. Díla se mezi sebou nedají příliš porovnat, protože každé přichází s jiným výtvarným stylem, důrazme na odlišné věci a přirozeně, také příběh, zasazení, postavy a míra akce je odlišná, ale klidně si už můžeme začít skládat žebříček těch nejlepších seriálů, které jsou odvozené od videoher. A jak jsem řekl v úvodu, i kdybyste neměli rádi anime, za ty čtyři hodiny vám Edgerunners opravdu stojí.
