Persona 5 Tactica – -apkrig

Však vy víte, že u nás v redakci máme sérii Persona rádi. Když se nějaký díl objeví, většinou atakuje nejvyšší hodnocení, pokud ho jako v případě Persona 5 Royal rovnou nezíská. Jak na tom ale bude nejnovější odbočka, Persona 5 Tactica? Podívejte, já vám to samozřejmě najisto říct nemůžu, neovládám personu Nostradama nebo věštkyně v Delfách, ale po gamescomové půlhodině s gamepadem v ruce můžu aspoň vyjádřit velmi silnou naději, že to ani tentokrát nebude jiné.

Persona 5 Tactica je v něčem typická Persona, v něčem vůbec. S původním pátým dílem sdílí svět i postavy (ano, vrací se Phantom Thieves a je moc fajn je zase potkat). Taky nabízí spoustu filmečků, je ukecaná a pořád vám chce něco vyprávět. Naopak s pětkou tak docela nesdílí umělecký styl (je to pořád anime, ale jiné, takové dětštější, roztomilejší, stylizovanější – možná pro to existuje nějaký konkrétní termín, ale já ho každopádně neznám).

No a už vůbec s ní nesdílí žánr. Tactica je totiž čistokrevná tahová strategie, nikoliv příběhové JRPG, a nejvíc ze všeho připomíná takový o spoustu vztahů a dialogů obohacený XCOM. Hýbete svými hrdiny po bojišti na čtvercovém gridu, kryjete se za zídky a barely, střílíte z pistolí a brokovnic, sesíláte ničivá kouzla a sem tam někoho bacíte do hlavy.

Je to pěkná, rychlá, svižná záležitost – tahy ze začátku odsýpají, na gamepadu okamžitě zvládnete provést, cokoliv si zamanete, vůbec jsem neměl pocit, že by mě hra čímkoliv zdržovala. Zdržoval jsem tak akorát já sám, když jsem přemýšlel, jak to zaonačit, abych místo nudného pif paf vytáhl červenou fixu a udělal nepřátelům tlustou čáru přes rozpočet. Třeba tím, že je chytím do pasti, obklíčím a svými postavami na bojišti vytvořím trojúhelník, v němž umře všechno, co neuteče.

To, co se mi zpočátku zdálo skoro oddechové, se hodně rychle proměnilo ve velice komplexní záležitost. Můžete toho totiž dělat tolik – konzervativně se krýt a kuckat kulky na taktéž skryté nepřátele, po berserkovsku vyrazit vpřed a z jejich krytu je vyfackovat, používat kouzelné schopnosti, které se liší u každé postavy, zkoušet manévry, jako je právě obklíčení, nebo využívat třeba toho, že když nějaká postava jedno kolo nezaútočí, příště dostane silný bonus. Jaký? Abyste těch možností neměli málo, tak to má každý hrdina jiné.

Měl bych dodat, že tahový systém není žádné WEGO ani si nedělá hlavu s iniciativou jednotlivých bojovníků. Prostě nejdřív hraje celý váš tým, pak soupeř, přičemž vy mezi svými válečníky můžete kdykoliv přepínat. Což je samozřejmě pro taktickou rozhodovací paralýzu ještě horší, protože v tu chvíli vám bude v hlavě hučet neodbytný hlas: „No ale co kdybys nejdřív zaútočil s Jokerem? Nebylo by to lepší než Skull, který pak může proplesklého panáka dorazit? Ale pak nebude v krytu, takže co kdyby úplně první šla Morgana…?“

Zkrátka a dobře, na to, že Persona 5 Tactica pod rukama působí tak poddajně, na to, že vypadá tak stylově a do uší vám pouští odlehčený soundtrack, umí nutit k až překvapivě intenzivnímu přemýšlení. Ale když už pak plán vymyslíte, provést ho, to je záležitost pár stisků tlačítka a celé to působí prostě příjemně.

Jsou tu, pravda, určité aspekty, nad kterými jsem zvedal obočí – třeba ten, že když obejdete nepřítele schovaného v krytu a napálíte mu salvu do zad, kryt pořád platí. Chápu, je to zjednodušení, schovat se za krabicí prostě a jednoduše aplikuje status „krytý“, ať už po vás kdo chce pálí, odkud chce, ale taky je to jedna z mála věcí, které prostě nepůsobí intuitivně. Tohle by se mělo změnit.

Osobně mě dost zajímá příběh a jak jsem psal, se starými známými postavami jsem se potkal moc rád, ale naprosto pochopím, pokud to budete mít jinak. Příběh je dost bizarní, točí se kolem vysmáté růžové tyranky Marie, která ovládá svou vlastní eskadru příšeroidních napoleonských vojáčků a vozí se v obřím bílém ohřebíkovaném auťáku – a podívejte, předpokládám, že hra stejně jako další díly v sérii bude umět být vážná a přemýšlivá,bude mít co říct, ale ne každému musí sednout způsob, jakým to říká.

Jinak se mi Persona 5 Tactica vlastně přesně trefuje do momentálního vkusu – je postavená na takticky promakaném jádru, ale není neohrabaná a zdlouhavá, nutí mě klepat nohou do rytmu její skvělé hudby a ještě v žádném případě neopomíná příběh. Tohle by mohlo dopadnout výborně – a dozvíme se to už 16. listopadu, kdy vychází plná verze.