Games

MotoGP 23 – -apkrig

Kdo někdy zakopl o hry s tématikou motocyklového závodění, bude pravděpodobně znát studio Milestone. To má za sebou skutečně pozoruhodnou řádku titulů s motocyklovou tématikou. Vedle sérií MotoGP a SBK je nejznámější asi Ride, které by s přimhouřením oka šlo nazvat „Gran Turismem světa motorek“, potom motokrosové MXGP, superkrosové Monster Energy Supercross, ale objevily se i „výroční speciály“ jako Ducati – 90th Anniversary nebo Valentino Rossi: The Game. A i když mě pár titulů a ročníků minulo, nemyslím si, že bych o něco přišel. Hry od Milestone jsou si totiž mnohdy až příliš podobné. Platí to i pro MotoGP 23?

Za virtuální řídítka jsem usedal s obavami, které se z větší části naplnily. Na jednu stranu udělala série pár slušných kroků vpřed, na stranu druhou je tu ale spousta věcí, u kterých si říkáte, že by po té době, co Milestone vydává motocyklové závodění v nespočtu podob, mohly být přece jenom vyladěnější.

Máme to krásné, ale moc se nerozhlížejte

V první řadě je nutno říci, že hra vypadá úchvatně. Respektive – úchvatně vypadají motorky a jezdci na nich. Na virtuálních strojích tříd Moto3, Moto2 a MotoGP je s pedantskou přesností vyveden každý šroubek, každý záhyb, a každý prvek barvité grafiky. Karbon vypadá jako karbon, hliník jako hliník a totéž platí pro jezdce, jejichž detailně replikovaným kombinézám věříte každý záhyb.

Krásně vypadá i pohyb jezdce na motorce. Hra rozlišuje několik různých způsobů vysedání do zatáček, od toho relativně konzervativního, kterým jezdil třeba Valentino Rossi, až po ten, při němž Marc Marquez tahá po zemi nejen kolena, ale i lokty. Věrně vypadá i každé přeřazení, brzdění s vystrčením nohy a další náležitosti.

Jenže jakmile začnete koukat za hranici motorek a asfaltových tratí, dostane se vám vizuálního zážitku přinejlepším průměrného – a navíc exponenciálně horšího, čím půjdete od trati dál. Kačírky a bariéry s reklamními bannery sponzorů by ještě šly, ale s tribunami a diváky už je to o dost horší a třeba okolní terén a budovy jsou prostě zjednodušené na kost. Milestone tady zkrátka sází na to, že krásné motorky plně zaujmou veškerou pozornost a že nebudete mít potřebu koukat dál.

Což je ale škoda, protože i když jsem nikdy nebyl úplně estét, musím říct, že třeba hraní s foto režimem, v němž jsem pořizoval většinu screenshotů, mě hrozně bavilo. Vypiplávat si fotky, o nichž skuteční fotografové okolo tratí jen sní, je prostě super, a když se vám podaří při závodu naštelovat dvě takřka fotorealistické motorky do nějaké pohledné figury, strávíte pořizováním perfektního screenshotu klidně desítky minut. Chválím tady i možnost pořídit „akční fotku“, u níž si nastavíte rychlost závěrky, a motorky tak rozhýbete vůči pozadí – upřímně je to nutnost, protože se jedná o jediný způsob, jak to hnusné okolí alespoň rozmazat.

Tak přece nebudu jezdit s asistenty!

Jednou z novinek, kterou se letošní MotoGP pyšní, je systém „aurálních“ asistentů. Název spolu s deklarací, že se jedná o asistenty na základě AI, mě na chvíli dost nadchnul. Že by někdo do závodní hry vymyslel vážně smysluplné a zajímavě odladěné jízdní asistenty, a to při použití jen jednoho fyzikálního modelu?

Bohužel, nic takového se nekoná a pod fešným názvem se skrývají poměrně klasické herní berličky, stvořené proto, aby mohla velké ceny vyhrávat i vaše babička. A to nepřeháním. Hned v první chvíli vás hra nechá různá nastavení herních asistentů osahat, a když zvolíte nejsnadnější režim „Rookie“, můžete hru klidně hrát z vedlejší místnosti, protože počítač prakticky řídí za vás, vy jen přidáváte plyn.

Jako ostřílený matador závodních titulů, který si řadil sám už někdy v době původních her TOCA, jsem samozřejmě pohrdl veškerou asistencí a zvolil mazácký režim Extreme, v němž se o všechno, a to včetně spojky při startu závodu, musíte postarat pěkně sami. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ze začátku nebyl schopen důstojně projet jedinou zatáčku!

Fyzika hry je, mírně řečeno, nezvyklá. Motorka působí divně těžkopádně, přitom ale hrozně vratce, a vést s alespoň zdánlivou přesností svůj stroj, který navíc při každé akceleraci panáčkuje na zadním a na každých brzdách roztančí zadní kolo, bylo daleko složitější, než jsem čekal. Asistenty už jsem sice nezapnul (i když se přiznám, že jsem srabácky aktivoval systém „převíjení času“, abych mohl napravit svoje nejhorší chyby), ale trvalo mi vážně dlouho, než jsem začal jezdit trochu smysluplně.

Asi není třeba zdůrazňovat, že bez gamepadu a jeho analogových páček (masochisti mohou zkusit i gyroskopické ovládání s nakláněním ovladače) se nehnete z místa – chcete-li na PC jezdit bez asistentů, na klávesnici zapomeňte. Stejně tak alespoň ze začátku zapomeňte na pohled z helmy, který je sice mimořádně efektní, ale hrozně špatně se s ním odhadují brzdné body, pokud neznáte jednotlivé tratě jako svoje boty. Na některých okruzích jsem se naopak uchýlil i k tomu, že jsem si aktivoval ukazatele brzdných bodů a apexů. Není to takový amatérismus jako plné zobrazení ideální stopy, pořád to ale na neznámých tratích hodně pomůže, zejména když je základem rychlosti absolutní přesnost.

Jakmile jsem chytnul tempo a získal potřebný cit, začal jsem si hoblování virtuálních kolenních sliderů celkem užívat. Do zatáčky pěkně s citem nabrzdit, poslat motorku do náklonu, případně si jemně doladit stopu přední brzdou, a jakmile trefím apex, zase rovnám a delikátně přidávám plyn.

Z každého perfektně projetého oblouku se dostavuje dobrý pocit uspokojení. Ohromnou roli tu hraje teplota a opotřebení gum, nastavení palubní elektroniky a celkem odladěné je konečně i vnímání rychlosti. Zároveň platí, že překoňované bestie MotoGP vzbuzují přirozený respekt a že budete rádi za prskající dvěstěpadesátky třídy Moto3, na kterých začnete svou kariéru. S ohledem na strmou křivku učení jsou slabší motorky do začátku vítanou možností.

Když už jsme u té kariéry, ta je především o budování vaší osobnosti jako závodníka. Jen co si vyberete virtuálního avatara a vyladíte mu design přilby, začínáte právě v Moto3 s cílem dostat dobrou nabídku od týmů z vyšších tříd. Lepší výsledky generují lepší nabídky, lepší nabídky znamenají lepší motorky. Zároveň je tu systém „sociální sítě“, kde si skrz dopisování s dalšími jezdci a týmy budujete vztahy a postupně taky vylepšujete svůj stroj během sezóny. Celkem pěkně pojatý systém, který ale poněkud zabíjí hlavní a nejpodstatnější neduh celé hry…

Sám proti bandě pitomců

Umělá inteligence počítačem řízených soupeřů je prostě strašná, nemluvě o tom, že hra, která je v principu postavená na závodění tělo na tělo a kapotáž na kapotáž, jako by ani nepočítala s nějakými kolizemi mezi jezdci.

Virtuální soupeři, u nichž si nastavíte před každým závodem jejich procentuální výkony, vás na trati vlastně vůbec neregistrují. Jedou si svoji stopu a procenta, která jste jim nastavili, udávají jen to, jak rychlí v té stopě budou. Pravda, občas udělají nějakou chybu a zejména při mokrých závodech jsem viděl i pár zajímavých skupinových karambolů, ale jinak jsou naprosto neteční. Když jste třeba pomalejší, jen naprosto výjimečně vás na trati normálně předjedou – téměř vždy vás jednoduše nakouří zezadu, protože jste se jim připletli do stopy.

Neočekávejte ani žádné zajímavé závodění – situace, kdy by se třeba dva vedoucí jezdci utrhli od zbytku startovního pole a bili se o přední příčky, zpravidla nenastávají. Většinou tedy ze startovního pole vyjede jeden obří peloton jako na Tour de France, který pak dost podobně i dojede do cíle.

Zklamáním jsou i kolize. Na žďuchance doprovázející bitvy o místa jezdci nijak nereagují. Občas se umí ohlédnout nebo zahrozit rukou v přednastaveném gestu, určitým vrcholem pak je, že se o sebe naoko opřou, jedou-li na rovině těsně vedle sebe. To, že byste někoho při menším kontaktu shodili na zem, se děje téměř výhradně tím způsobem, že ho vyženete ze stopy, do které se prostá AI už není schopná vrátit, a tak prostě spadne. Nebo do sebe vrazíte pořádně, což pak automaticky znamená pád obou.

Ani padání ale nevypadá nijak hezky nebo zajímavě a hlavně nemá na nic vliv. I když většinou přesně víte, proč pád nastal, moment, kdy jezdec opustí motorku, není nijak elegantně zdůrazněn. Prostě na ní najednou nesedí a z celkem pěkně animované postavy je najednou toporný pajdulák válející se po zemi. A to jen na dvě nebo tři sekundy, než se i se svou motorkou restartuje a je připraven jet, jako by se nic nestalo.

Žádný pád, ani ten opravdu ošklivý, totiž ve hře vůbec nic neznamená. Máte-li zapnuté poškození, objeví se na texturách motorky praskliny a odřeniny a motorce se naprosto nelogickými způsoby zhorší vlastnosti (třeba o dost hůř brzdí), ale jinak prostě jedete dál, jako by se nechumelilo.

Nefungují tady ani vlajky nebo penalizace. Průjezd „dlouhého kola“ dostanete, pokud opakovaně vyjedete mimo traťové limity, ale třeba nebezpečnou jízdu nikdo neřeší, takže můžete závod klidně pojmout jako demoliční derby – maximálně vám pak přijde nějaká pasivně agresivní zpráva na messenger o tom, že jste někoho vyslali do kačera a zkazili mu závod. Když někdo upadne, na kratičký moment se rozsvítí varování o žluté vlajce, na které nikdo nereaguje, a maximálně za pár sekund už je zase zelená. Hezky vyřešené přerušení závodu v případě, že v průběhu začne pršet, už dojem z odbytých závodů vylepšit nezvládne.

Když si k tomu všemu přičtete tristní komentátory, kteří mluví strašné pitomosti a umí říci jen pár jmen, nějak hře tu iluzi velké ceny nevěříte. Řešením je pochopitelně multiplayer, v němž hra nabízí online mód i klasický split-screen na jedné obrazovce pro dva hráče, ale z vidiny toho, kterak budu svého virtuálního borce budovat proti počítačovým soupeřům od benjamínka až po mistra světa, mi nic moc nezbylo.

Objevil jsem taky pár bugů, z nichž ten největší, celkem hojně propíraný v recenzích na Steamu, patří náhlým propadům frameratu během hraní. Mně osobně se to stalo jen dvakrát, ale vím, že mnozí hráči hlásili problém přetrvávající, objevující se u každého závodu. 

Víc toho neumíte?

V Milestone by po všech těch letech mohli mít na víc. Takhle dostáváme nádherně vypadající stroje v nezajímavém prostředí, které je v rámci trochu roztodivné fyziky zábava řídit, chcete-li pilovat perfektní stopu a zlepšovat si časy.

Dost ale pokulhává ta zásadní část, a sice závodění. Na vině je jednak celkem zoufalá umělá inteligence, jednak zanedbanost kontaktů mezi jezdci a téměř neexistující pravidla. Na kvalitní motocyklové závodění je to prostě málo. 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *