Jak se hraje v KLDR » Vortex

Historie počítačových her je v každé zemi trochu jiná a pohled do zahraničí bývá vzhledem k různým lokálním specifikům a historickým souvislostem nesmírně zajímavý, ať už se podíváme na druhý konec světa nebo k sousedům za kopec. Odlišnosti jsou dané například jazykem nebo trhem, různě se vyvíjí i místní uživatelské komunity a liší se samozřejmě také vkus. Zemí, která v tomto směru vyvolává možná nejvíc otázek, je Korejská lidově demokratická republika. Její několik desetiletí trvající izolace, ekonomická zaostalost a přísný totalitní režim zcela kontrolující veškeré aspekty národní kultury, budí dojem, že běžní Severokorejci nemají na zábavu ani pomyšlení, natož na tu počítačovou.

Naše představy o Severní Koreji jsou pochopitelně zkreslené zdejší přísnou cenzurou a totální izolací země. Informace o hraní jsou jen kusé a těch několik málo krátkých videí na YouTube nám rozhodně neumožňuje udělat si ucelenou představu o zdejších hráčích, jejich zvyklostech a populárních hrách. Ale před několika týdny se na akademickém serveru Game Studies objevil vědecký text, který nám do světa her v Severní Koreji poskytuje jedinečný vhled. Právě ten byl hlavním zdrojem následujícího textu.

Korejští vesmírní vetřelci

Vědci a inženýři v KLDR podle článku pracují s elektronikou a digitálními technologiemi už od počátku 60. let. První počítače a tehdejší technologie se během celé studené války importovaly nejen ze socialistických, ale i z kapitalistických zemí. Jejich hlavním účelem ale bylo ekonomické plánování, vědecký výzkum a nejrůznější využití v průmyslu. Přístup k nim byl omezen a přísně monitorován, takže na zábavu nebyl žádný prostor. První videohra na území Severní Koreje tak podle všeho nebyla počítačová. V roce 1980 jí měl být automat Space Invaders, který se objevil v recepci hotelu v Pchjongjangu. Že se tak stalo pouhé dva roky po vydání hry v Japonsku, je docela překvapivé. Na poměry zaostalé totalitní země to byl docela fofr, ale důvod byl zřejmý – hotel byl určen výhradně pro zahraniční návštěvníky a automat fungoval na stojenové mince. Šlo o vzácnou výjimku a na další herní zařízení si Severní Korea musela počkat celé desetiletí.

Teprve v roce 1990 se politický systém uvolnil do té míry, že umožnil otevřít v zemi celé herny s hracími automaty. Komunistická strana toužila veřejnost vzdělat v používání moderních technologií, aby tak podpořila chatrnou ekonomiku. Mladá generace se měla seznamovat s počítači, aby udržela kontakt se světovými trendy (a aby se zní vychovali šikovní hackeři, chtělo by se dodat). A tak Kim Ir-Sen v roce 1991 v Pchjongjangu slavnostně otevřel první hernu se stovkou hracích automatů. Otevřít tuto i další severokorejské herny umožnil ale také překotný technologický pokrok v Japonsku. Tady byly staré automaty rychle nahrazovány novými hrami běžícími na modernějším hardwaru a na staré nekonkurenceschopné modely padal ve skladech prach. A tak se díky korejské diaspoře v Japonsku dostaly do zábavních parků, obchodů i restaurací v Pchjongjangu.

Angličtina ne, korejština ano!

Už tady byly zaznamenány snahy o cenzuru, přesněji řečeno o lokalizaci. Tu lze hezky demonstrovat příběhem citovaným hned v úvodu článku: Dnešní vládce země Kim Čong-un prý přišel do jakési herny na svou pravidelnou inspekci, načež si na jednom z automatů všiml nálepky s anglickým slovem „NO STEP!“ Následovat měla důrazná přednáška zaměstnancům herny a požadavek na nahrazení jakýchkoliv cizojazyčných nápisů texty v korejštině. Totéž se ale dělo už skoro o třicet let dříve – samotné hry sice korejští soudruzi adaptovat ještě nedokázali, alespoň ale přeložili názvy her a loga na automatech. Jejich imperialistický původ bylo třeba zakrýt a komunikovat v jediném správném jazyce. Tom místním.

V roce 1990 souběžně vznikla dvě vývojová centra: Korejské počítačové centrum a Pchjongjangské informační centrum. Zdejší vývojáři měli za úkol vyvíjet především průmyslové a obchodní aplikace. Na pomoc ekonomice vznikaly nejrůznější automatizační systémy, CAD software nebo kancelářské aplikace. Vývoj her stále nebyl strategickou prioritou, probíhal tu ale výzkum v oblasti umělé inteligence. A od té, jak známo, nebývá ke hrám daleko. Na konci devadesátých let právě díky tomuto programu v Korejském počítačovém centru vznikly dvě původní severokorejské hry. V roce 1997 to byla hra Silver Star Go a v roce 1999 Ryugyŏng Chess. I když bychom mohli nad oběma mávnout rukou jako nad triviálními adaptacemi deskových her, údajně se dočkaly mezinárodních ocenění, a také komerčních verzí vydaných v Jižní Koreji a v Japonsku. Tento deset let starý článek chválí vysokou kvalitu umělé inteligence programu a soudruzi z KLDR se při jeho čtení jistě dmuli pýchou. Pokud si ho tedy nenapsali sami.

Vlastní vývoj? Zaručeně…

V následujících letech se herní vývoj v Severní Koreji zaměřil primárně na zahraniční trhy. Bylo to logické – počítačů v zemi bylo málo a ještě méně tu bylo hráčů. Na lukrativních zahraničních trzích navíc KLDR působila nejen s cílem získat cizí měnu (v Jižní Koreji například ve spolupráci s místními podnikateli provozovala populární online kasino), ale také ve snaze šířit pomocí her svojí ideologii. V roce 2005 tak Pchjongjangské informační centrum vydalo skrze svou singapurskou pobočku mobilní hru Boy General vytvořenou podle populárního komiksu a animovaného seriálu. Chlapec ze středověkého království Kogurjŏ v něm brání Koreu před útočníky z Japonska a Číny.

V roce 2012 se i v českých médiích mylně psalo o hře Pyongyang Racer jako o první videohře vyvinuté v Severní Koreji, což byla reklamní hra vyvořená na propagaci turismu. Zajímavější je vznik webového portálu Uriminzokkiri zaměřeného na politicky angažované flashové hry v korejštině. Ten měla v roce 2013 financovat KLDR a zájemci na něm mohli v jednoduchých hříčkách trefovat plácačkou George Bushe nebo v bojovce dávat po hubě tehdejšímu jihokorejskému prezidentovi. Cílem této „zábavy“ byla právě Jižní Korea.

Tím už se ale dostáváme téměř do současnosti. Tedy do éry, kdy digitální zábavě v celé Asii začaly dominovat mobilní telefony. A říct to můžeme dokonce i o Severní Koreji, kde byl v roce 2013 v „Továrně 11. května“ (to je vlastně v centrálně řízeném hospodářství název výrobce) vyvinut speciální smartphone na bázi Androidu. Tyto telefony byly cenově dostupné a rychle se rozšířily i mezi běžnou severokorejskou populaci. A současně s tím okamžitě vznikla i poptávka po hrách. Nikdo ze čtenářů jistě nečeká, že se v tu chvíli v Severní Koreji rozvinul volný trh a týmy nezávislých tvůrců začaly pro lokální trh chrlit jednu hru za druhou. Veškerá produkce byla a je pod přísnou ideologickou kontrolou a telefony ani neumožňují volnou instalaci software. Na severokorejský telefon nebo tablet se zkrátka dostane jen hra, která je schválená tamním cenzorem.

V obchodech probíhá marketing socialistického střihu – zákazníci si hry vybírají z katalogu a na nové tituly je lákají také plakáty na zdech.

A problém je i s instalací. Veřejný internet v KLDR není dostupný a běžná populace má přístup jen na cenzurovaný intranet. I přístup k němu je ale přes mobilní sítě velmi drahý, a tak se hry často instalují fyzicky. Uživatel musí navštívit jeden ze zvláštních obchodů (článek je nazývá jako „Výměnné místnosti pro informační technologie“), které prodávají a opravují telefony a které také mají licenci na instalaci povolených aplikací. V obchodech probíhá marketing socialistického střihu – zákazníci si hry vybírají z katalogu a na nové tituly je lákají také plakáty na zdech. Na jednom je vidět severokorejský pionýr se sloganem „Naše síla, naše technologie, naše zdroje“.

Nakolik jsou mobilní telefony a potažmo tedy samotné hry dostupné i lidem žijícím na velmi zaostalém venkově, článek bohužel neuvádí, zmiňuje ale, že jsou mobilní centra vedle Pchjongjangu (kde žije převážně privilegovaná kasta) k vidění i v provinčních městech.

Co se hraje v Koreji?

A jaké hry se tedy v Severní Koreji hrají? Původní hry jsou spíše výjimkou a převážně jde o edukativní hry nebo digitální verze jednoduchých deskovek, jako jsou šachy, go nebo dáma. Jinak ale frčí hry velmi podobné nejpopulárnějším západním titulům. To proto, že to nejpopulárnější západní hry také jsou! Oblíbené jsou Farmville, Candy Crush nebo Angry Birds, všechny samozřejmě přeložené, modifikované a přejmenované tak, aby vypadaly jako lokální. Například mobilní hra Fever for Speed se tu jmenuje Race of the Thousand Li Cars a jako autor je uvedeno Pchjongjangské počítačové studio.

O procesu samotného vývoje resp. adaptace západních titulů se nic neví a něco o něm zjistit je pro člověka zvenčí naprosto nemožné – návštěva studií je cizincům zapovězená, oficiální zdroje zahraniční původ svých her nepřiznají. Autor textu alespoň porovnal severokorejské verze s originály a ponořil se do jejich kódu, aby zjistil, jak probíhá ideologická „adaptace“ her. Programátoři tu najdou mnoho zajímavých technických detailů, my se pro účely našeho článků spokojme s konstatováním, že vedle odstranění stop po původních autorech probíhá i kompletní textová lokalizace (proces je vzhledem k odlišnému písmu velmi složitý) a také obsahová cenzura. Odstraněny jsou různé závadné assety jako odhalené rameno, dolarové mince nebo lebka. Příběh je nahrazen místní ideologií, nový je ale třeba i soundtrack, ve kterém je západní hudba vyměněna za slavné severokorejské písničky.

Možná nejpřekvapivější je implementace mikrotransakcí. Monetizační platformy, jako je Google Play, tu samozřejmě nefungují a pořizování in-game obsahu funguje většinou podobným způsobem jako samotné nakupování her. Pokud si chce hráč pořídit nějaký předmět, hra mu vygeneruje kód, se kterým v obchodě za peníze dostane sériový klíč pro odemčení předmětu. Ten je vázán na IMEI, čímž je zajištěno, aby klíč nemohl být použit na více telefonech. Nakupovat lze in-game obsah i „online“, na použití platební karty ale zapomeňte. Nejdříve musíte zajít do obchodu (přesněji do Výměnné místnosti) a poslat si na svůj herní účet peníze. Tušíte správně, za hotovost.

Ideologická kontrola

Ochrana proti pirátství je v tamních verzích her velmi propracovaná a vzbuzuje zajímavé ideologické otázky. Severní Korea na jedné straně nerespektuje mezinárodní autorské právo, když systematicky upravuje a přeprodává západní hry (autor původního textu mimochodem kontaktoval výrobce ukradených her, kteří potvrdili, že o prodeji modifikovaných verzí svých titulů v Severní Koreji nemají ani tušení), na straně druhé ale stejné hry sofistikovanými způsoby chrání před pirátstvím a snaží se maximalizovat své zisky. Je vlastně absurdní, jak je v socialistické ekonomice bez uzardění prodáváno digitální zboží bez reálných výrobních nákladů. Mikrotransakční model v severokorejských hrách včetně paywallů, urychlovačů času a bonusů koupitelných pouze za peníze, je ze své podstaty konzumní. Pouze byly kapitalistické platformy nahrazeny monopolní offline platformou Centrálního řídícího orgánu softwarového průmyslu.

Zatímco průměrný Severokorejec je vděčný za plný žaludek a fungující elektrický proud, Kim Čong-un prý velkou část svého volného času tráví hraním a oblíbil si především World of Tanks.

Na úplný závěr bych rád citovaný článek ze serveru Game Studies doplnil alespoň několika dalšími střípky z jiných zdrojů, například z NK News. Vedle mobilních telefonů a automatů nebo pinballů v hernách lze v Severní Koreji nepochybně narazit i na herní konzole a PC hry (mluví se třeba o popularitě Counter-Striku, byť jen jeho offline verze s AI protivníky). Je ale nemožné ověřit jejich reálné rozšíření v 25milionové severokorejské populaci a lze předpokládat, že jsou stále dostupné jen privilegované elitě žijící v Pchjongjangu. Zatímco průměrný Severokorejec je vděčný za plný žaludek a fungující elektrický proud, Kim Čong-un prý velkou část svého volného času tráví hraním a oblíbil si především World of Tanks. Pokud je to pravda (jde už o několik let starou informaci), jen to znovu potvrzuje tradiční paradox severokorejské autokracie. Zatímco sám Kim dost možná požívá výhod backlogu svého účtu na Steamu, běžná populace musí vzít za vděk starými automaty a ideologickými adaptacemi západních mobilních her. I taková může být videoherní kultura.