Hellcard – -apkrig

Respektive, studio Thing Trunk si nějakou dobu myslelo, že i se svým dalším projektem setrvá přímo v Book of Demons. Chystaný karetní roguelike Hellcard byl totiž úplně původně zamýšlený pouze jako nový herní režim zmíněné diablovky, ale tvůrcům pod rukama narostl do takových rozměrů, že už zkrátka začalo dávat smysl vymanit ho z klaustrofobických zdí Book of Demons a dopřát mu svobodu v podobě samostatného vydání.

A tak se ještě v prvním čtvrtletí letošního roku dočkáme v pořadí druhé hry studia z programu Return 2 Games, v jehož rámci má postupně vyjít sedm her vzdávajících hold klasikám z 90. let. Hellcard je tedy výjimkou v tomto procesu, produktem navíc, ale studio už pilně pracuje na zamýšlené druhé hře tohoto programu nazvané Book of Aliens.

Stejné kobky, jiné tempo

Zatímco Book of Demons je akční rubačka plná lootu, Hellcard je tahová strategie plná lootu. A ano, je to další z mnoha zástupců žánru, jehož kořeny byste hledali ve hře Slay the Spire. Ale než mi znuděně uteče, vydržte! Hellcard totiž nabízí opět něco trochu jiného a po čertech zábavného.

Na úvod se přiznám, že jsem ještě nevyzkoušel jedno z lákadel – možnost hrát v kooperaci. Na hru jsem měl chuť primárně v sólové variantě a na koop si posvítím až v případné recenzi po vydání hry, kdy v ní bude přece jen mnohem víc hráčů pro potřeby matchmakingu.

Můžu vás ale aspoň ujistit, že Hellcard na kooperaci nestojí a jedná se o plnohodnotný zážitek pro jednoho hráče, který je právě díky „chybějícím“ spoluhráčům zajímavý a vymyká se konkurenci. Ale o tom až o něco později.

V základu se skutečně jedná o další karetní hru, v níž navštěvujete jednu arénu za druhou a snažíte se co nejlépe odehrát každý jednotlivý tah – abyste rozdali co největší počet zranění a zároveň sami utržili co nejmíň. Naštěstí vždy víte, co přesně mají nepřátelé v plánu, díky čemuž se před vámi rozbaluje příjemně náročná strategie, v níž se o jedinou náhodu stará váš postupně rozšiřovaný balíček karet.

Hellcard se ale od své konkurence liší bojištěm, které tak trochu dává vzpomenout na žánr tower defense. Vy, tedy vybraný hrdina z partičky známé z Book of Demons (válečník, mág, rogue), stojíte uprostřed potemnělé místnosti, zatímco se na vás ze všech stran valí hordy nepřátel. Někteří z nich na vás budou útočit, jiní se proti vašim útokům hodlají obrnit a další se mají v plánu přesouvat.

Aréna je rozdělená do dvou prstenců, z nichž jeden je vám blíž a druhý je od vás dál. A s tím si krásně pohrávají jednotlivé efekty. Někteří nepřátelé útočí pouze na blízko, tedy z vnitřního kruhu, takže jako svou jedinou akci v tahu se musejí pohnout z vnějšího do vnitřního kruhu a na jejich útok dojde až v dalším kole. To vám dá čas s nimi něco udělat.

Když ale hrajete za lučištnici, vaše útoky jsou mnohem účinnější na dálku, takže když do vaší blízkosti naběhne rozzuřený kozel, nebudete z toho nadšení. Ale stačí, aby vám na ruku přišla karta Kopnutí s nulovou cenovkou, kozla odsunete do vnějšího kruhu a už ho můžete bombardovat šípy a nemít špatný pocit, že mrháte jejich potenciálem.

Jinak tu klasicky balancujete s cenou karet a dostupnou manou a tím, kolik si můžete dovolit útoků, aby vám zbylo také něco na svou vlastní obranu. Nechybí ani možnost získávat artefakty poskytující pasivní bonusy napříč celým během skrz podzemí ve snaze dostat se až na jeho konec, přičemž náporu nepřátel podlehnete někde ve čtvrtině, pak v polovině, pak kousek před koncem, než se vám konečně podaří porazit finálního bosse.

Sám, ale přesto ve třech

To by byl základ Hellcard, který je sám o sobě solidní, ale jak už jsem psal výše, solitérní zážitek je pořádně zajímavý i díky absenci kooperujících hráčů. Za vyčištěné patro dungeonu dostanete několikero odměn, standardně speciální měnu pro obchodníky, novou kartu do balíku a občas něco trochu zajímavějšího. Třeba parťáka.

První patro musíte vždy absolvovat sólo, ale po jeho zdolání dostanete možnost přibrat do party dalšího dobrodruha a po dalším patře ještě jednoho do maxima tří. Tím se celá kruhová aréna rozdělí na rovnoměrně velké výseče, každou pro jednoho z hrdinů.

Od té doby se všechna monstra v jedné výseči zaměřují jen na toho jednoho hrdinu. Pro hrdiny ale toto omezení neplatí, takže když na vás zrovna nikdo neútočí, můžete veškerou svou snahu věnovat pomoci kolegovi, který je pod těžkým útokem. Najde se ale pár nepřátel, kteří neváhají změnit výseč a jdou obtěžovat někoho jiného… A když jeden z vás zemře, všichni nepřátelé z jeho výseče nebudou jen hloupě zírat na nový stav věcí, ale přesunou se neúnavně k volnému hrdinovi a hned budete mít zaděláno na pořádný problém.

Co je na tom všem nejlepší, je částečná kontrola nad novými parťáky. Zatímco vy vidíte celou svou ruku plnou karet, vaši parťáci vám vždy ukazují jen dvě ze svých karet, které mají v ruce. Díky tomu nejste v singleplayeru zahlcení třemi plnohodnotnými rukami, ale u každého ze dvou společníků máte vždy na výběr jen ze dvou karet.

I tak se vám zavaří mozek při snaze napáchat co největší škody na hlavách nepřátel při využití všech možností všech vašich hrdinů. Ti jsou navíc poměrně odlišní. Jednak už základní rozdělení určuje váš a jejich bojový styl (válečník je spíš na blízko, lučištnice logicky na dálku, mág je tak nějak všeobecný, ale slabý). Ale společníci mohou být i různě kvalitní (běžní, vzácní, legendární…) a mohou se do vaší party přidat už s nějakými artefakty.

Jejich synergie je pro vítězství klíčová, zároveň se ale o ně nemusíte příliš bát. Jejich balíčky nijak nevylepšujete, takže když jim životy povážlivě klesnou a vám dojdou zdroje na jejich léčení, nebojte se skočit po možnosti poslat je do důchodu a najmout na jejich místo nového hrdinu, který se někdy ukáže coby odměna za vyčištěný dungeon.

S plánováním nejdál dojdeš

S těmito parťáky se pojí ještě jedna příjemná zajímavost Hellcard – skládání jednotlivých arén. Na spletitý strom cestiček, po kterých se můžete vydat, jste v žánru karetních roguelike her jistě zvyklí a najdete ho i tady. Je ale jen jeden, jedna přímá cesta do podzemí s tím, že si vždy můžete zvolit mezi dvěma typy nepřátel a dvěma typy odměn. Cestička se tvoří náhodně a někdy v jejím průběhu narazíte na několik nevyhnutelných bossů.

Vtip je v tom, že každý z hrdinů má před sebou svou vlastní cestu a za vaše dva parťáky je volba ze dvou možností prováděná náhodně, přičemž máte k dispozici omezené množství zdroje umožňujícího zvolit vašemu parťákovi druhou možnost.

Trojice cest vám ve výsledku vytvoří další celou arénu, v níž budou dohromady tři typy nepřátelé (pokud se tedy nerozhodnete pro stejné možnosti, a herní plán vám tak nezaplaví například jen a pouze kultisté), po jejichž poražení na vás bude čekat trojice odměn. Nad podobou arény tedy máte určitou kontrolu.

Dopředu například víte, že budete bojovat s bandou kostlivých lučištníků (což při hře za válečníka opravdu nechcete), sukubami a bossem (na každého z hrdinů číhá boss na jiném patře dungeonu a klidně se může stát, že budete čelit dvěma bossům najednou), za jejichž poražení dostanete příležitost u kováře vylepšit některou z karet, vyléčit se a pídit se třeba po artefaktech.

Je to skvělý systém gamifikující jinak obyčejnou pasáž těchto her. Tady je výběr další arény, respektive její tvorba, propracovaným prvkem nutícím k pořádnému zamyšlení, protože má velký smysl řešit, s jakou skladbou nepřátel bude mít vaše parta nejmenší obtíže a jaké typy odměn se vám budou hodit nejvíc.

Kandidát na indie překvapení roku?

Každý rok mě mile překvapí nějaká méně známá hra od malého týmu. Loni jich bylo opravdu dost a moc doufám, že mě i letos nejeden vývojář překvapí vymazleným projektem.

Hellcard sice nemůže být letošním překvapením, protože mě na plné čáře oslnil už v závěru roku loňského. Ale teprve letos dostaneme jeho plnou verzi, nad níž bude možné vynést číselný soud. A něco mi říká, že se zařadí k tomu nejlepšímu, co si v roce 2023 zahraju. Obzvlášť pokud bude zmíněný koop stejně tak dobrý nebo ještě lepší než velmi solidní sólo režim, s nímž jsem strávil už slušnou řádku hodin. A budou nadále přibývat.