FIFA 22 – -apkrig

Zkrátka a dobře, hrdina se nějakým záhadným způsobem vydrápal z propasti zpátky na sluneční světlo. Letošní FIFA je nejlepší díl za posledních několik let.

S tímto mým názorem se zaručeně řada lidí neztotožní. Patří mezi ně například někteří zástupci vznešeného řemesla esportového, kteří si stěžují, že nová FIFA je až příliš pomalá, přemýšlivá, plná chybujících hráčů, místo aby se po trávě rychlostí Martiny Sáblíkové s raketou v zadnici proháněly rozmazané blesky.

Mně naopak pedál nesešlápnutý až k podlaze vyhovuje. Líbí se mi, že i když nemám nejlepší reflexy a moje staré palce nedokážou reagovat tak daviddegeovsky jako v případě zkušených profíků, spoustu zápasů vyhraju prostě kvůli tomu, že vidím náběh, vymyslím přihrávku, změním taktiku. V minulých ročnících bylo něco takového naprosto nemyslitelné, teď to myslitelné je.

Tohle je můj odrazový můstek pro celou recenzi: Názor, že fotbalové simulace by se měly pokoušet relativně věrně simulovat fotbal. Jestli je pro vás FIFA prostě jen hra a je vám naprosto šumák, nakolik je „realistická“, rozhodně vám to neberu – v takovém případě je ale možné, že pro vás moje argumenty stran samotné hratelnosti nebudou moc relevantní.

Ono to vypadá jako fotbal!

Prvních pár zápasů FIFA 22 pro mě znamenalo vyložený nezvyk. Zkusil jsem provléknout míč mezerou v soupeřově záloze, cizí borec natáhl nohu a míč zblokoval. „Tohle by mi ještě loni přece prošlo!“ ujišťoval jsem zmateně sám sebe. Taky že prošlo. A je skvělé, že tentokrát to neprojde.

Musel jsem si začít dávat mnohem větší pozor, kdy, odkud, komu, kým a kam nahrávám. Těžký pas z nepřipravené pozice na rozběhnutého spoluhráče zvládne možná tak Bruno Fernandes, a to ještě jenom občas. Když to zkusíte s Fredem nebo Scottem McTominayem, soupeř vám za odměnu pošle děkovnou kartičku s věnováním „Zvykni si, pitomče <3“.

Zápasy na rozdíl od minulých let nemají tendenci vykazovat dvouciferné číslo vstřelených branek, protože obranám se daří nebýt naprosto neschopné. Stopeři by, pravda, mohli být na útočnících maličko natapetovanější, protože se mi občas stane, že cizí forvard ve vápně okouní zcela neobsazen, ale aspoň se do obrany stahují defenzivní záložníci, kteří minule… No, kteří minule prostě neexistovali, protože (a byl to vývojáři otevřeně vyřčený argument) padá víc gólů, když záložníci nebrání.

Je skvělé, že dokonce i nepovedený nákop se, přesně jako ve skutečném fotbale, může proměnit v šanci jako žabička v krásného prince. Balón zoufale čutnutý dopředu neznamená automatickou ztrátu, pokud se vám vepředu prohání Saša Kalajdžič nebo nějaký podobný ďábelský hybrid Jana Kollera a Petera Crouche.

Tato proměna hratelnosti znamená jednu zásadní věc: Množina použitelných hráčů se výrazně rozšířila. Už nejde jenom o rychlost a šikovnost – ta je sice na křídlech a hrotu pořád ještě zatraceně důležitá, ale vašeho superrychlého útočníka, kterému se plete míč pod nohy, stejně v řadě případů dokáže doběhnout obránce.

Najednou je tak naprosto relevantní zařadit do svojí jedenáctky třeba tvůrce hry, jejichž jedinou předností je dobrá technika (tepajícím sexy vousatým srdcem mého Ultimate Teamu je míčový kouzelník Ruben Neves), nebo právě vysoké útočníky, co se položí do hlaviček a nastřílejí góly z centrů – které jsou zničehonic taky skutečně mocnou zbraní, pokud si je pěkně připravíte a necháte je na specialistovi typu Kierana Trippiera.

Ve vápně se vůbec dějí velmi zajímavé věci. Markeťáky propagovaná technologie HyperMotion spolu s vylepšenou umělou inteligencí a dynamickými animacemi tvoří nádherně chaotické situace – míč se odráží od kolen a lýtek, hráči se po něm vrhají v epické holomajzně, vstříc vysokým míčům často ladně plachtí několik hráčů najednou a nezřídka to všechno skončí na jedné hromadě. Realisticky vypadající hromadě, abychom tento typ hromad odlišili od nekonečně memovatelných zhůvěřilostí minulých ročníků.

Vypadá to krásně, akorát bez Italů

FIFA 22 rozhodně vypadá next-genově, aspoň tedy na PlayStationu 5 – o stavu na PS4 a Xboxu One mluvit nemůžu a bohužel to samé platí i o verzi pro PC, která trestuhodně zůstala zaseklá v minulé generaci. Na nové konzoli od Sony je to ale prvotřídní zážitek pro uši i pro oči.

Budete se samozřejmě kochat animacemi, které jsem už zmiňoval, jen občas mezi vším tím kocháním vyvalíte oči, když váš nebo soupeřův brankář provede nějakou naprosto nesmyslnou bláznivinu. Na tom by se ještě dalo zapracovat. Zbytek ovšem šlape.

Zápasy zní i vypadají jako fotbal v televizi, a to i díky nové kameře (přišla s ní tedy už next-genová verze minulého ročníku). Je velká otázka, jestli zefektivňuje hraní a rozhodně by se dalo argumentovat, že ta stará, méně dynamická, méně povědomě televizní, je výrazně přehlednější, ale nárůst estetického potěšení na sobě díky novému úhlu pohledu rozhodně pozoruju.

FIFA se, jako obvykle, může chlubit všemi možnými realisticky vypadajícími obličeji (ten svůj má už i chudák opomíjený Mason Greenwood), dresy, znaky a stadiony, i když část jihoevropských hráčů oprávněně vykřikne: „Perchè la Serie A fa cosi cagare? Bastardi!“ Právě italská liga to totiž co do licencí schytala poměrně ostře – ve hře nenajdete oficiální Juventus (místo něj se po hřišti prohání borci z Piemonte Calcio), AS Řím (Roma FC), Lazio (Latium) ani Atalantu (Bergamo Calcio). Ti všichni uprchli ke konkurenčnímu eFootballu… a teď toho dost možná litují.

Jedinou další věcí, kterou bych vytkl zápasové prezentaci, je komentář. Derek Rae a Stewart Robson nejsou špatní, rozhodně je poslouchám mnohem radši než katastrofální duo Peter Drury & Jim Beglin z PES, ale oproti Martinu Tylerovi a Alanu Smithovi, stálicím minulých ročníků, jim chybí nejen nastřádaný obsah, takže se jejich komentář často opakuje, ale i charisma a kreativní slovní projev. Komentář ve FIFA 22 je prostě tak trochu nudný.

Nespravedlivé kartičky o něco férověji

Jestli je FIFA v něčem konzistentně excelentní, je to rozhodně neuvěřitelná šíře možností, jak se v ní zabavit. Můžete hrát kariéru pro jednoho hráče v roli fotbalisty i trenéra, můžete hrát nejrůznější online módy včetně nesmírně populárního Ultimate Teamu, stejně jako minule tu je i pouliční režim Volta včetně futsalu, a kdybyste si chtěli prostě zablbnout, zůstávají i nejrůznější podivné přátelské módy, jako třeba že gól zpoza vápna se počítá za dva nebo že platí branky jenom ze vzduchu.

Pojďme se ze všeho nejdřív podívat na letošní Ultimate Team, ústřední součást každého nového ročníku, protože ho chtějí hrát úplně všichni a protože tam utrácejí skutečné peníze v rámci mikrotransakcí. To by bylo, aby si ho vývojáři nepiplali jako prvorozeného syna.

V Ultimate Teamu si skládáte kartičky přibližně jako v Solitaire, akorát že úplně jinak. Otvíráte balíčky, z nich padají náhodní fotbalisté, vy z nich děláte koherentní tým, což je někdy těžké, protože Francouz z italské ligy si rád zahraje s jiným Francouzem odkudkoliv, zvládne i jakoukoliv národnost z italské ligy, ale běda vám, jestli vedle něj zkusíte postavit třeba Němce ze Španělska. To se pak i z Messiho stane Ali Dia.

Plněním úkolů, hraním zápasů nebo řešením speciálních hádankových výzev, v nichž musíte postavit mužstvo podle konkrétních parametrů, pak získáváte nové a nové hráče, nové a nové balíčky, nové a nové mince. A je to zábava. Ultimate Team vás nechá hrát proti živým soupeřům, taky ale klidně můžete porážet počítačem řízené kluby a užívat si za to pěkné odměny.

A co je nejlepší: Letos je celý zážitek obzvlášť variabilní. Jasně, v hlavním online módu Division Rivals budete hrát se svým vymazleným zlatým týmem, ale spousta úkolů, za které dostanete slušné odměny a zkušenosti do místního battle passu, vás nutí postavit třeba tým ze slabších, stříbrných hráčů nebo po vás chce, abyste vstřelili tolik a tolik gólů s hráčem konkrétní národnosti. To znamená, že se pořád musíte přizpůsobovat, často měnit sestavu, projíždět přestupový trh a vyčmuchávat tam levné hráče, kteří by se vám zrovna hodili na splnění výzvy.

Tohle FIFA prostě umí. Zahltí vás spoustou obsahu, odměňuje vás za všechno, co děláte – i kdybyste třeba prohráli deset zápasů po sobě, stejně na vás budou čekat nějaké ty nové balíčky s novými hráči. Člověk by skoro zapomněl, že celý systém, na kterém hra stojí, nebezpečně zavání konceptem „pay-to-win“, v tomto případě spíš „pay-to-compete“.

Co to znamená? Zkrátka, pokud do hry nechcete dál investovat a kupovat si balíčky či hráče za skutečné peníze, bude vám trvat zatraceně dlouho, než vytvoříte takový tým, který bude kompetitivní i ve vyšších divizích. Dokonce i v deváté, desáté lize dochází k frustrujícím situacím, kdy vás hra spáruje s takovým soupeřem, jehož jedenáctku, přecpanější hvězdami než noční nebe na poušti, prostě nemáte žádnou realistickou šanci porazit.

Potřebujete tedy trpělivost, umění prohrávat, případně trochu toho štěstí, jaké jsem měl já, když mi z jednoho balíčku vypadl elitní gólman Gianluigi Donnarumma a já ho obratem prodal za sto tisíc mincí. To se ale stane skutečně málokdy, takže úvodní krůčky v Ultimate Teamu můžou být pichlavě trnité a nedivil bych se, kdyby se noví hráči onlinových zápasů proti živým lidem zpočátku báli, jako se ptáci bojí Simoneho Zazy.

Vývojáři z EA Sports ovšem podnikají aspoň nějaké vstřícné kroky k tomu, aby jejich virtuální kasino působilo férovějším dojmem. Na nátlak úřadů před pár lety přidali procentuální vyjádření toho, jak dobré hráče v daném balíčku můžete získat (u těch nejlepších to většinou pořád jsou depresivní cifry jako <0,1 %) a právě Donnarummu jsem získal díky novému prvku – můžete se jednou za den podívat, co je v balíčku, ještě než za něj zaplatíte. Jestli se vám obsah líbí, odevzdáte mince a dostanete kartičky. Jestli ne, o nic jste nepřišli. A to mi připadá relativně přívětivé.

Jeden hráč, mnoho bugů

No a pak tu máme starou dobrou singleplayerovou kariéru. Kdybych měl přirovnat oba hlavní módy ke státům Centrálních mocností v první světové válce, řekl bych, že Ultimate Team je Německo, moderní, mocné, technologicky vyspělé a připravené pokořit všechno, co mu stojí v cestě, i když leckomu není zrovna sympatické svou bezcitností a expanzivností. Kariéra je Rakousko-Uhersko, starý dosluhující veterán, který nikomu moc nevadí, protože je všem vlastně tak trochu ukradený.

Tak trochu ukradený je většině hráčské populace a bohužel i tvůrcům. Jediným zásadním zlepšovákem letošního ročníku je možnost vytvořit si vlastní klub, což je docela pěkné, ale editační možnosti se ani náhodou nevyrovnají těm, na které jsou zvyklí hráči konkurenčního PES. Vyberete si z předpřipravených vizuálních variant, přizpůsobíte nějaké detaily, dostanete tým náhodně vygenerovaných fotbalistů a můžete si jít hrát.

Ano, je fajn, že taková možnost existuje. Ne, nevynahradí to, že kariéru opět trápí bugy a podivná designová rozhodnutí. Posledně jsem se například mohl pominout z absolutně nesmyslné implementace tréninku, který je otravný, zbytečný, nedává žádnou logiku ve vztahu ke skutečnému fotbalu a celý systém bych nejradši okamžitě zrušil – a máme ho tady zase.

To samé platí o drobnostech, jako jsou absurdně hubené ručičky mladých hráčů z akademie, ke kterým se tentokrát přidali noví favoriti – mladíci jsou schopní vám z týmu náhodně zmizet a vy ani nemůžete zavolat policii, aby vyhlásila celostátní pátrání, a hráč se statistikami záložníka nebo útočníka se často vygeneruje na brankářské pozici, kde je zcela neschopný a vy ho ani nemůžete přecvičit na žádný jiný post.

Na druhou stranu je pravda, že kariéra opět, zvlášť v porovnání s konkurencí v podobě minulého ročníku PES, těží z obrovského množství licencí – nejen těch týmových, ale i soutěžních, takže si opravdu užijete svůj první postup do Ligy mistrů a nádhernou hymnu, která se prostě nepřeskakuje, i když vás třeba tlačí čas. Můžete hrát ve spoustě skutečných lig, nakoupit spoustu skutečných hráčů – dá se tady zkrátka s očima přivřenýma nad některými chybami strávit spousta napínavých i radostných hodin.

Navíc se najde i nějaký vyloženě aplausový materiál, například umělá inteligence, která je chytřejší, nepředvídatelnější a, jednoduše řečeno, lepší. V minulém ročníku jsem si mazal na chleba legendární obtížnost, letos jsem musel přejít na světovou třídu a hraju s ní docela vyrovnané zápasy.

Dost se mi taky líbí nové statistiky, které svou mírou detailnosti připomínají Football Manager. Neříkám, že vám všechny možné heatmapy a procentuální vyjádření úspěšnosti přihrávek skutečně pomůžou přijít na to, proč prohráváte, ale minimálně na hodnotu očekávaných gólů neboli xG se vždycky podívám rád, abych se ujistil, že vlastně hraju dobře, jen jsem horší palič než císař Nero.

Mimochodem, jen abyste do hry nešli plní falešných nadějí, česká liga samozřejmě opět není součástí balíčku. Za tři české týmy, Slavii, Spartu a Viktorku Plzeň, si můžete zahrát tak akorát v přátelácích (případně si některý z nich vložit do cizí ligy a pokořit třeba Rusko nebo Polsko).

Příjemné je ovšem aspoň to, že v porovnání s dávnými díly někdy kolem roku 2010 nejsou české kluby vůbec špatné. V Ultimate Teamu z nich klidně poskládáte solidní jedenáctku, protože hráči jako Kolář (78), Holeš (77), Stanciu (78), Provod (77), Hložek (76) nebo Kalvach (76) by se úplně klidně uchytili ve středotabulkovém týmu Premier League.

Překvapivě přijatelný monopol

Kariéra se tedy opět obzvlášť uspokojivé péče nedočkala, Ultimate Team je stejný zabiják času jako vždy, akorát tentokrát nabízí o něco větší variabilitu, než pamatuju z předchozích ročníků, a je taky o něco férovější. Volta je opět tu, naopak chybí příběhový režim ve stylu Cesty Alexe Huntera.

To všechno ale svým významem bledne v porovnání se žhnoucím sluncem, kterým je upravená hratelnost a next-genový audiovizuál (na PS5 mimochodem včetně slušného využití geniálního ovladače DualSense). Zvlášť ono dění na hřišti, přemýšlivější, taktičtější, realističtější, je pro mě obrovským a příjemným překvapením, protože se mi zdálo, že trend míří naopak k ještě větší arkádovitosti.

Zjevně jsem se mýlil, aspoň prozatím – nikdo mi nezaručí, že příští patch všechno nepřizpůsobí na míru oněm nespokojeným streamerům a esporťákům, nebo že se stará špatná hratelnost nevrátí v příštím ročníku coby obrovská novinka, za kterou si zaplatíme dva tisíce korun.

Momentálně jsem ale spokojený. A ačkoliv mě děsí monopolní budoucnost bez jakékoliv konkurence (pokud nepřekvapí UFL), jsem rád aspoň za to, že k subjektivnímu zmrtvýchvstání série FIFA došlo zrovna v roce, kdy eFootball svým naprosto zpackaným launchem vykopal obří díru ve středovém kruhu a pohřbil se v ní zaživa.