Call of Duty: Warzone 2.0 DMZ

„Jsou dva… Tři! Sakra, to je druhá squada!“

„Granát! Letí granát!“

„Přebíjím! Kryjte mě! …Do háje, říkal jsem, abyste mě kryli! Co děláte?“

„Jsme mrtví, vole.“

Warzone 2.0, battle royale odnož nového Call of Duty: Modern Warfare II, je hodně intenzivní zážitek, o nic méně napínavý než první iterace. Spousta je toho na něm krásná – nepředvídatelnost každé hry, potřeba týmové spolupráce, satisfakce, když se vám pod tlakem povede úspěšně realizovat improvizovaný plán.

Jedna věc ale moc krásná není: Opravdu málokdy vyhrajete, aspoň pokud nejste nějací střílečkoví profíci, co mají perfektně nastudované meta strategie. Naopak, dost často se vám stane, že na zápas déle čekáte, než v něm nakonec pobudete – stačí, když vám za záda na padáku dopadne další skupinka, vy následný pistolkový souboj prohrajete a pak neuspějete ani v gulagu.

Když se vám něco takového stává častěji, když se během pěti her nepropracujete výš než na 40. místo, umí to být dost frustrující. Takovým způsobem, že se z toho člověku chce zapnout nějakou nadějnější hru, kterou nevyhraje jenom pár lidí z mnoha desítek.

Naštěstí se přesně taková hra nachází ve stejném menu jako Warzone. Vítejte v DMZ!

Lootit a zabíjet

Kdo hrál Escape from Tarkov, ten okamžitě pochopí, co se po něm v DMZ chce. Necháte se vysadit na obří mapě s takovým vybavením, které si s sebou přinesete ze základny. Následně prohrabáváte bedny, skříně i padlé nepřátele, abyste si nasyslili co nejvíc cenného lootu (včetně zbraní a nábojů, které můžete okamžitě používat). S čím se následně dokážete evakuovat ve vrtulníku, to si necháváte napříště – ale pokud zemřete, přicházíte úplně o všechno, včetně toho, s čím jste na začátku přišli.

Je to velmi jednoduchý a velmi uspokojivý koncept, zvlášť pokud se na mapě zjevíte vybaveni jen nějakou ubohou pistolkou a během několika desítek minut se z vás stane těžce ozbrojená mašina na zabíjení, které v kapse šustí desítky tisíc dolarů. Jen si pak musíte dávat pozor, aby vás během cesty k helikoptéře záludně neodpráskl nějaký jiný hráč – nebo hůř, bot.

To je totiž právě jádro tohohle konkrétního pudlíka. Na mapě DMZ se sice taky prohání nějaké ty týmy složené ze skutečných, živých hráčů, kteří někde sedí u klávesnice nebo gamepadu, ale valnou většinu protivníků představují počítačem ovládaní pohůnci. Kteří, to je nutno poznamenat, ve větším množství dovedou člověku pořádně zatopit, zvlášť když s sebou přivedou elitní, obrněné varianty.

Smrt, ale se ctí

Každá výprava do DMZ má úplně jiný nádech než Warzone. Riziko selhání je mnohem, mnohem nižší – řekl bych, že tak v polovině her dosáhneme svého cíle a úspěšně se evakuujeme s ukořistěnými předměty a splněnými questy, které tvoří dlouhodobou páteř celého snažení. A i když se všechno pokazí a vy skončíte rozstřílení a zapomenutí někde na rohu ulice, aspoň jste určitě předtím stačili pobít desítky ubohých botů. Což je výrazně lepší pocit, než když skočíte do Warzone, nikoho netrefíte a okamžitě umřete.

Celé to má očividnou stinnou stránku – opojení z vítězství nemůže být tak intoxikační, jako když se v battle royale vypořádáte se zbytkem kolbiště a jednou za pár týdnů se vám skutečně podaří přežít až do konce. Stejně tak je těžké replikovat roztřesené napětí z toho, když je zóna jen pár metrů široká a vy víte, že se někde za kamenem nachází poslední nepřítel.

Proto si myslím, že DMZ je vhodné na občasné vyčištění palety během hraní Warzone, jak když si k suši dáte kousek vynikajícího čerstvého zázvoru. Ale zároveň novému módu musím přiznat, že si s napětím v určitých situacích taky umí potykat.

Jeden z mých nejoblíbenějších momentů v rámci celého Modern Warfare II přišel právě v tomhle „falešném Tarkovu“. Já i kamarád jsme měli v kapse předměty zajišťující splnění jednoho obzvlášť zapeklitého questu, jen jsme je museli odvézt pryč vrtulníkem a neumřít u toho. Doprovázel nás zkušenější kolega, který už měl tenhle konkrétní úkol hotový, a tak mu zas o tolik nešlo.

Časový limit, po kterém začne celou mapu zaplavovat radiace, se pomalu zkracoval, my jsme museli metelit, co nožky stačily, na nejbližší přistávací plochu – no a co se nestalo. Mezi nás a kýžený cíl se snesl vrtulník plný elitních botů chránících jakéhosi generála. Nevím, jestli nám to hra udělala naschvál, nebo jestli se jenom hodně blbě sešla náhoda, ale naše situace se z komfortní překlopila rovnou do zoufalé.

Chvíli jsme se choulili pod palbou obrovské přesily, načež jsme si uvědomili, že schovka za šutrem není nejlepší dlouhodobá strategie a že musíme jít. Jakože teď hned.

Nádech. Výdech. A vyrážíme do svahu.

Trvalo to vlastně třeba jen 15 sekund, ale působilo to jako celá věčnost. Ti parchanti mě svými olověnými včelkami několikrát dostali až na pokraj smrti, to samé kamaráda s cennými předměty v kapse. Nakonec jsme se, chráněni štěstěnou, prostříleli až do přistávajícího vrtulníku, provrtaní jak korek na vinařském večírku, šťastní jako jeho účastníci.

Načež jsme si uvědomili, že náš poslední kamarád leží kousek od vrtulníku a bez naší pomoci se nezvedne. Přičemž venku na nás pořád čekal houfec zloduchů.

Následná debata byla rychlá, ale filozofická.

„Přece tě tam nemůžeme nechat, příteli! Bez tebe bychom se sem nikdy nedostali živí!“

„Hoši… běžte… Síly mě opouštějí, ať se zachrání aspoň někdo!“

„Ne, bojujeme a umíráme jako jeden muž!“

„Sklapni a leť! Já už jsem si v životě svůj úkol splnil, ale vy máte ještě pořád pro co žít! Dostanete spoustu expů a na mě zapomenete!“

„Nikdy. Nikdy nezapomeneme! Ale máš recht, ten quest znova dělat nechcem. Tak čus!“

A letělo se. Bylo to smutné. Ale zatraceně zábavné.

Kompetentní přídavek

DMZ by si určitě zasloužilo pořádně vyladit – hlavně by se mi líbilo, kdybych měl za co utratit vydělané peníze, třeba v nějaké základně, i kdyby mělo jít jen o kosmetická vylepšení. Neříkám, že tu máme nástupce Tarkova a dalších titulů založených na podobném principu, to vůbec ne, pořád je to spíš takové přilepené cosi než vlastní, plnohodnotná hra.

Myslím si ale, že coby občasná náhrada za neustálé skákání z letadla vstříc skoro jisté smrti tenhle mód už teď funguje skvěle. Nevím, jestli se mé pušky někdy budou bát skuteční hráči, ale slibuju vám, že boti ze mě budou mít noční můry!