A New Era » Vortex

Pokud vám je kolem třiceti a máte rádi strategie, je v podstatě vyloučeno, že byste v mládí nezavadili o portfolio vývojářů z Impressions Games. Zejména Caesar a navazující Pharaoh byly alespoň na mojí základce častým přestávkovým tématem a u obou sérií jsem s různě dlouhými pauzami vydržel v podstatě až do dnešních dní. Hratelnost je dostatečně propracovaná, námět je i v případě třetího do party – Zeuse – stále chytlavý a grafika nadčasová díky svému izometrickému pojetí. Přesto jsem před lety zbystřil, když se začalo mluvit o remaku Pharaoh, a i když jsem nečekal, že na hru budeme čekat od oznámení více než dva roky, dychtivě jsem v polovině února po strategii skočil. Nebudu lhát, hbitost nilského krokodýla vážně postrádám, ale rychlost, se kterou jsem procitl z nostalgického snu, by se s ním zřejmě srovnat dala.

Když dva dělají totéž…

Jestli nepatříte k pravidelným hráčům strategií a váš zájem pohání v první řadě touha vrátit se do dětství a zahrát si starou dobrou klasiku po více než dvaceti letech, budete zřejmě velkoryse přehlížet celou řadu podivných rozhodnutí vývojářů a jejich selhání na mnoha úrovních. A chápal bych to, protože první kroky ve hře nepůsobí jako žádná pohroma a s přihlédnutím k líbivému vizuálnímu stylu, stejně jako pozvolnému rozvíjení herních mechanismů v kampani, se zdá být všechno v mezích očekávání. Problémy ale vyskakují na povrch už po několika hodinách hraní, v tu chvíli mi začaly vadit i věci, s nimiž jsem se do té doby snažil vyrovnat, a ve výsledku ve mně hra rozhodně nezanechala tak dobrý pocit, jako když jsem pyramidy stavěl ve Pharaoh poprvé.

Předně, za remakem Pharaoh: A New Era už samozřejmě nestojí Impressions Games, jejich historie se přestala psát v roce 2004, ovšem ani nikdo z jednotlivců, kdo byl tehdy u kormidla. Vývoj hry má na starost studio Triskell Interactive, které mělo před remakem Pharaoh na kontě pouze dvě hry, navíc z jedné série. Šlo o explorativní 2D izometrickou adventuru Lethis – Daring Discoveries, které předcházela strategie Lethis – Path of Progress. Hádám, že právě díky ní vydavatelé z Dotemu vytipovali tohle studio, protože Path of Progress sdílí mnoho prvků s hrami od Impressions a nové verzi Pharaoh se velmi podobá. Problém ale pro remake tak proslavené hry zřejmě spočíval v tom, že Triskell momentálně tvoří pouze tři lidé, kteří nevyhnutelně museli angažovat v podstatě celý tým externě, aby byli titul takového rozsahu schopní dát dohromady. Po odehrání více než 30 hodin už ale mohu prohlásit, že úkol nezvládli úplně nejlépe, a ačkoliv nechci spekulovat, způsob práce na remaku mohl být pravděpodobně i důvodem, proč se hra rodila tak dlouho a s odklady.

Kámen na kameni

Pharaoh: A New Era v mnohém vychází z původní hry a datadisku Cleopatra. Čeká vás víc než 50 velmi rozmanitých misí nově rozdělených do jednotlivých časových epoch na přehledné mapě kampaně. Jde o hlavní a opravdu výživnou část hry, vzhledem k tomu, že nad rámec ní je k dispozici pouze replay misí s možností sandboxového stavění a hrstka map s nastavenými vítěznými podmínkami. Momentálně však není k dispozici editor, na kterém vývojáři podle nejnovějších zpráv stále pracují, takže položky v menu lákající ke hraní vlastních či stažených scénářů zůstávají nevyužité. To ale není automaticky na škodu, protože, jak už jsem řekl, obsahu je opravdu hodně a než se v kampani dostanete až ke stavbě knihovny v Alexandrii a věcem z datadisku Cleopatra obecně, uběhne spousta času. Nutno také podotknout, že hra umí být v pozdějších misích docela nesmlouvavá, takže výzva v ní opravdu přetrvala i do dnešní doby, která naopak velí věci spíše zlehčovat.

Vývojáři ze hry zcela vypustili rotaci kamery, a i tak se u mnoha budov zkrátka rozhodli neřešit stín.

Co musím jednoznačně pochválit, je věrné převedení drtivé většiny modelů do nové grafiky. Vývojáři nijak neexperimentovali, opatřili původní modely kvalitnějšími texturami a výsledek je přesně takový, jaký byste v rámci nostalgického vzpomínání očekávali. Ačkoliv se to týká třeba i zvířat nebo lidí, nejvíce si toho samozřejmě všimnete na myriádě budov, které můžete ve hře stavět. Jasně podtrhují skutečnost, že Egypt byl krásně barevný, a i kdyby šlo ubrat na saturaci a pokusit se zpracovat titul realističtěji, třeba podobně skvěle jako prezentuje český Nebuchadnezzar, remake Pharaoh zůstává díky tomuto rozhodnutí na pohled rozpoznatelný a věrný originálnímu stylu. Tady ovšem nadšení končí, protože vývojáři ze hry zcela vypustili rotaci kamery, a i tak se u mnoha budov zkrátka rozhodli neřešit stín. Viditelný je pouze u těch budov, jejichž součástí jsou například dlážděné okraje – typicky chrámy zasvěcené jednotlivým bohům – jinak ale úplně chybí a v kombinaci s ostrými texturami to na rozdíl od původní hry působí opravdu zvláštně.

Stíny jsou jen začátek

Věcí, nad kterými jsem kroutil hlavou, je ale mnohem víc a bohužel se už netýkají jen estetického ztvárnění. Ačkoliv bych mohl mluvit o občasných glitchích grafiky, třeba u neviditelných zvířat v trávě nebo zvláštně vykreslených záplavových oblastí, kde je možné stavět farmy, většina nedostatků je technického a designerského rázu. Kromě možnosti otočit pohled alespoň o 90 stupňů, chybí ve hře například minimapa. Právě v takovém případě ale poznáte, jak je důležitá pro celkový přehled nad situací a je mi opravdu záhadou, na co v tomto smyslu vývojáři mysleli. Rozhodně totiž není příjemnější ani efektivnější alternativou pomalé přesouvání po mapě, abyste zjistili, jak si stojí jednotlivé části města. Natož abyste místo rotace kamerou využívali „zploštění“ všech modelů v případě, kdy jednoduše za nějakou budovu nevidíte a přesto tam potřebujete něco postavit.

Ani to ale není tím největším prohřeškem proti uživatelskému komfortu. Bohužel, vývojáři ve snaze zmodernizovat ovládání zcela zapomněli na přehlednost, a i když ani původní hieroglyfické ikonky nebyly úplně návodné, tentokrát jsem opravdu tápal ve tmě. Až do posledních misí se mi položky navigační lišty i budov skrytých pod nimi neustále pletly, až po dlouhých hodinách mi například došlo, co že je to za obrázek u zábavních budov, a kvůli podobnosti ikonek servisních a produkčních budov jsem studnu pořád hledal mezí fíky. To skutečné peklo ovšem přichází až v momentě, kdy už spravujete větší město a skutečně potřebujete sledovat, jak se mu daří. K tomu sice slouží moderní filtry, ale jejich ikonky jsou ještě zmatečnější, použité barvy nejasné a celkové použití nepřívětivé. Když totiž například chcete filtr opustit a dál stavět, uděláte pro Pharaoh logický krok zpět pravým tlačítkem myši, abyste zjistili, že filtr zůstává aktivní. Nezrušíte ho tím, že nabídku opustíte, ale musíte se do nabídky filtrů vrátit zpět, filtr klikem na tlačítko X zrušit, a pak se vrátit ke hraní.

Něco jde, něco už ne

Může se to zdát jako malichernost a něco, na co si člověk zvykne, ale když lidé z Triskellu a dalších jednotek z ostatních studií znovu vymýšleli kolo, skutečně se to na hratelnosti projevuje. Nemluvě pak o chybách, spojených převážně s navigací chodičů nebo připojování budov či monumentů k cestám. Ani nespočítám, kolikrát jsem boural budovu kvůli tomu, že k ní „nevedla cesta“, abych na identickém místě obratem budovu stavěl znovu a „všechno bylo v pořádku“. Že pak jednotliví pracanti ignorují sýpky, které mají doslova před nosem, že prodejci z bazaru nekupují zboží, i když by podle čísel chtěli, nebo že budovy už vlastně nespotřebovávají hrnčířské zboží poté, kdy ho obdrží poprvé, to už je nutné zřejmě brát jako vlastnost, nikoliv chybu. I přes to všechno se ale dá Pharaoh: A New Era hrát a pořád umí vykouzlit skvělé momenty, kdy doslova celé město naplno pracuje, aby milovanému, ale většinou spíše nenáviděnému panovníkovi, postavilo hrobku. Produkční řetězce jsou dostatečně propracované. Mumraj kolem výrobních budov je příjemné sledovat, stejně jako se zabývat mikromanagement potřeb obyvatel, aby nechali růst svá obydlí a žilo se jim ve vašem područí spokojeně. Vývojáři sice těžili z mechanismů, s nimiž přišli už lidé z Impressions Games, ale postavit většinu mechanismů od nuly tak, abych mohl hru v roce 2023 vnímat jako originál, se docela povedlo, jen to ve hře čeká na své plné odhalení.

Postupem hrou totiž přijdou ke slovu další problémy, které jste dosud nemuseli v kampani řešit, a zjistíte, že vývojáři učinili další podivná rozhodnutí. Jasně, souboje v původní hře nebyly nic moc, ostatně sami autoři z Impressions Games zpětně uznali, že jde o nejslabší prvek. Jenže v remaku už boj nemůžete ani ovládat a jediné, co o něm rozhoduje, je množství bojujících jednotek. V malém okně pak vidíte animaci jako z mobilních telefonů, v níž armády pochodují proti sobě, a když už se vám zdá příliš dlouhá, skončí tabulkou o úspěchu, či neúspěchu ozbrojeného střetu. Nic víc. Bohužel, akční část je okleštěná i o schopnost policistů zabíjet divoká zvířata, která by bez likvidace pro změnu zabíjela vaše dělníky, takže mnohokrát zkrátka dojdete do bodu, kdy nemůžete splnit zadaný úkol, protože kámen střežený naštvaným hrochem a krokodýlem jednoduše nevytěžíte. Nechci být příliš jízlivý, ale na tyhle problémy jsem rozhodně nenarazil sám a je mi, opět, záhadou, co přesně hrstka testerů uvedená v závěrečných titulcích vlastně testovala. Naštěstí ale hra umožňuje mechanismus divokých zvířat vypnout, stejně jako nastavit obtížnost od triviálně snadné, přes normální, až po neúměrně těžkou.

Ani Egypt nepostavili za den, nebo takhle nějak

Upřímně, mohl bych pokračovat dalšími a dalšími nelogičnostmi či chybami v designu, ale službu bych už téhle recenzi odvedl pramalou. Hlavním smyslem je poukázat na to, že momentální stav hry si nezaslouží ani velmi sympatických 20 eur z vaší peněženky. Ne proto, že by ve Pharaoh a jeho aktuálním remaku neležel vůbec žádný potenciál nebo že by nebylo zábavné hrát některé mise a vzpomínat u nich, ale jednoduše proto, že vývojáři budou až nyní na žádost hráčů – a ne nutně jen těch z řad veteránů – všechno upravovat a opravovat. Třeba minimapu, editor nebo chyby v hudbě a zvucích už vývojáři přislíbili vyřešit, takže věřím, že až k tomu přidají pathfinding, hodnocení vašich úspěchů, debrífink misí a chybějící cutscény, detailnější popis vítězných podmínek nebo třeba často nefunkční přívozy, bude všechno zase o kus lepší a příjemnější. Nechápejte mě totiž špatně, pod nánosem písku leží hra, která oslavuje původní koncept a v mnoha ohledech funguje tak, jak byste si přáli, ale pokud mám hodnotit Pharaoh: A New Era zejména jako remake, zatím zůstává daleko za mým očekáváním a k průměru se dostává jen díky obrovskému množství map a trvanlivosti celého zážitku.