A Little to the Left

V době, kdy světu vládne chaos a hrne na nás jednu tragickou událost za druhou, představují hry skvělou formu tolik potřebného eskapismu. Když si potřebujete vybít vztek a agresi, sáhnete asi spíš po něčem akčnějším, ale když propadáte beznaději a chcete do chaosu vnést nějaký ten řád, proč nevzít zavděk nějakým milým kouskem z bujícího a poněkud neohraničeného žánru odpočinkových her. Do něj se řadí i A Little to the Left – logická oddechovka o třídění a uklízení cílící na tu část mozku každého z nás, která nás občas nutí se sebe samých ptát, jestli náhodou taky nemáme OCD.

Jenomže obsedantně-kompulzivní porucha se navzdory svému mediálnímu obrazu neprojevuje tím, že vašemu zraku lahodí pastelky srovnané podle barvy a obsah ledničky srovnaný etiketami vpřed. Pokud tedy zároveň netrpíte vtíravými myšlenkami, že celá vaše rodina zemře a váš život se zhroutí, když ty pastelky a jogurty správně mít srovnané mít nebudete, pak OCD pravděpodobně nemáte. Což neznamená, že není uspokojivé mít věcičky hezky uspořádané a vnášet do všudypřítomného chaosu řád alespoň v těch ohledech, které můžete ovlivnit.

A Little to the Left od studia Max Inferno své hádanky staví přesně na tomhle principu. Předhodí vám nepořádek, neuklizený šuplík, poličku s knížkami, různě ořezané tužky anebo hrst přírodnin, a vy je musíte zorganizovat. Někdy existuje jediné správné řešení, jindy je možných způsobů řazení hned několik a můžete si vybrat, jestli budete třídit třeba podle barev, anebo podle velikosti.

Občas na první dobrou všechno dává smysl a je prostě jen uspokojivé poskládat si z piksliček plných surovin barevný gradient, jindy je potřeba se na scénu chvíli dívat, přičemž následný Heuréka moment, kdy do sebe všechno zapadne jak víčko na zbrusu novou krabičku na jídlo, je mnohdy ještě uspokojivější.

Celá hra má moc milou, domáckou atmosféru, takže vám čerstvě uklizenou obrazovku někdy přijde rozházet neposedný bílý kocour. Když si nevíte rady, můžete požádat o nápovědu na počmáraném kusu papíru, který si musíte sami vygumovat, abyste se od tvůrců dočkali pošťouchnutí správným směrem a kamínky přestaly být jen kamínky, ale staly se tím souborem objektů, v němž je možné udělat podle smysluplného klíče pořádek a obdržet vytouženou hvězdičku za snahu.

Problémy vyvstávají ve chvíli, kdy řešení valný smysl nedává, případně s vámi nespolupracuje ovládání. Hra totiž většinu času působí, jako by byla koncipovaná primárně pro dotykové displeje, ale přitom vyšla jen na PC a na Switchi. V každé z verzí ovládání drhne u jiných hádanek – na Switchi vás v handheldovém režimu občas donutí používat neohrabanou myš navigovanou páčkami, na PC mi jeden z puzzlů s nakláněním obrazů nešel vyřešit jinak než za použití klávesnice, na kterou jsem jindy za celou dobu nemusela sáhnout. Ideálním kompromisem by tak zřejmě mohl být Steam Deck.

Záseky jsou u logické hry na jednu stranu pochopitelné, na tu druhou mě ale občasné momenty frustrace dost vytrhávaly z jinak veskrze uklidňujícího procesu. A Little to the Left jinak totiž zní a vypadá velmi přívětivě, takže rozhodně není tou hrou, od které chcete odcházet otrávení tím, že na něco nemůžete přijít. A samozřejmě vás k další z víc než sedmdesáti obrazovek nepustí, dokud si neuklidíte na té předchozí.

Nemůžu se tak vyhnout postesknutí třeba ve srovnání s předloňským Unpacking, které má velmi podobnou atmosféru a herní náplň, ale kýžený pocit organizačního zenu ve mně zvládlo vyvolat mnohem snáz. A to jsem se zasekla na tom, že GameCube vypadá jako mini fritéza! Unpacking ale se svým zabydlováním nejrůznějších prostor spíš vypráví koherentní příběh, A Little to the Left není tak ambiciózní a snáz se rozděluje na kratší bloky, čemuž se při zákysu stejně patrně nevyhnete.

Vedle základních puzzlů pak nabízí ještě denní výzvy, které jsou většinou těžší variací na jednu z existujících hádanek a můžou vám poskytnout důvod, proč se do hry vrátit i po dokončení pěti základních kapitol. Když totiž myšlenkovému jazyku tvůrců porozumíte rychle, půjde o poměrně krátký zážitek na pouhých pár hodin.

Pro mě šlo o záležitost povětšinou příjemnou, které pro milou, pastelovou estetiku a konejšivý soundtrack odpustím i občasné lapsy v logice. Asi jako když svým roztomilým kamarádům prominete, že nejsou těmi nejostřejšími pastelkami v penále.