Recenze F1 Manager 2023 » Vortex

Téměř na den přesně před rokem jsem recenzoval F1 Manager od vývojářů z Froniter Developoments. Ačkoliv uběhla už poměrně dlouhá doba, pořád si vzpomínám na pocit, který ve mně vyvolalo překvapivé oznámení hry, stejně jako na očekávání, s nímž jsem první díl téhle nyní již dvoudílné série spouštěl. Že se výsledek s mými představami loni zcela neprotnul, rámuje hodnocení 6/10, které ale osobně nevnímám jako vyslovenou pohromu. Naopak, snažil jsem se na prvním ročníku téhle manažerské simulace vidět spíše pozitiva s odkazem na solidní základ, který je nutné na kritických místech vylepšit a zbytek využít pro další rozvoj značky. Vybaveni zkušenostmi, které doplňovaly místy velmi specifické poznámky k titulu ze strany hráčů, pustili se lidé z Froniteru do práce znovu a nutno uznat, že je výsledek o trochu lepší a zábavnější. Stále se však ve hře nachází množství chyb, kvůli kterým jsem si ani napodruhé nemohl hraní plnohodnotně užívat v každém závodu.

A takhle my tu žijeme

Stejně jako v případě loňské hry, také letos je pojetí hry jasně nalinkované. Jste šéf stáje, na svědomí máte její provoz, řešíte personální otázku jednotilvých specialistů, dohlížíte na vývoj vozu a přímo rozhodujete o strategii během závodů. Mimo závodní víkendy například určujete, zda se mají inženýři a mechanici soustředit na vylepšování současného monopostu, nebo se už zaměřovat na následující sezónu, protože o té aktuální už může být z vašeho pohledu rozhodnuto. Do toho se samozřejmě míchají požadavky vedení, které odráží reálný stav věcí ve skutečné formuli 1 a neustálý souboj s rozpočtovým stropem, který jednoduše nesmíte překročit. V kariéře díky tomu vznikají příjemně vypjaté momenty, kdy si zkrátka uvědomujete, že nelze vylepšit všechno, ať už s ohledem na přidělený čas v rámci jedné sezóny, dotaci hodin pro použití aerodynamického tunelu nebo zkrátka jen na peníze.

Faktem ovšem je, že vývoj vozu zvládli lidé z Frontieru skvěle, nabízí hráčům plnohodnotný pohled na technologickou stránku tohoto sportu a do značné míry také uspokojivě rozšiřují obzory. Velmi dobře se totiž ve hře seznámíte s tím, jaké komponenty a části vozu ovlivňují konkrétní vlastnosti, jako je rychlost na rovinkách a v zatáčkách, přítlak, ale také třeba efektivní chlazení motoru, brzd či pneumatik. V kombinaci s tím, jakou z 20 stájí si na samém začátku vyberete, pak postupně pronikáte do všech zákoutí technologického vývoje a po čase pochopíte, co váš vůz potřebuje, a jak toho dosáhnete. Nic přitom není černobílé, takže pokud se budete například soustředit jen na podlahu, abyste dosáhli s vaším vozem vyšších rychlostí, bude vás neustále limitovat design přítlačných křídel či bočnic. Zároveň ladění vozu na co nejvyšší rychlost ovlivňuje přítlak v malých rychlostech, takže možná ztratíte víc v zatáčkách, než kolik získáte na rovinkách, a to je další aspekt, který musíte posuzovat. Je toho samozřejmě mnohem víc, příjemné ale je, že většinu ze zásahů, které provedete ve své centrále, se skutečně projeví na tom, jak se bude monopost chovat na trati, a pokud jste alespoň trochu zapálení do technologie formule 1, tahle část hry se vám bude nepochybně velmi zamlouvat.

Vše podřízeno výkonu, ale…

Protože se bavíme o manažerské simulaci, není překvapením, že hra také do detailu zpracovává personální vztahy nebo spokojenost či rozpoložení pilotů. Novinkou pro aktuální ročník je veličina pilotova sebevědomí, kterou ovlivňuje celá řada faktorů a následně se vše projevuje do výkonu v závodech. Jde o kombinaci dobré znalosti trati, vyhovujícího nastavení vozu, vztahu s konkrétním inženýrem, ale třeba také úspěchu v kvalifikačním kole nebo dosažením nejlepších časů v jednotlivých sektorech. Od toho všeho se odvíjí, s jakou náladou a odhodláním vstupuje pilot do závodu, vše ale bohužel naráží na jeden obrovský designérský problém, který v mém případě velmi negativně zapůsobil na celkový zážitek. Startem závodu se totiž ono sebevědomí pilota neuzamkne, ale nadále se vyvíjí a stále může ovlivňovat průběh. Nejsilnější dopad na morálku jezdce pak má předjíždění, a efekt je tak silný, že můžete jednoduše vyhořet poté, kdy vás předjede několik soupeřů. V kombinaci s tím, že jsem si vybral McLaren, většinou se mi dařilo skvěle zvládnout kvalifikaci, ale po startu závodu jsem měl problém s tempem a jednoduše nestačil na stáje jako Red Bull, Aston Martin nebo Mercedes. Jenže zatímco já jsem s tímhle počítal, na Piastriho s Norrisem několik předjetí zpravidla vykolejilo natolik, že už v závodě na body ani nedosáhli a nebyli schopní zabojovat v momentech, kdy by patrně bojovat nepřestali.

V průběhu sezóny ale máte možnost vylepšit vůz natolik, že k předjetí nebude docházet tak často, ovšem ani v tomhle případě bohužel nemáte vyhráno. Pokud jsem si v loňském roce stěžoval na špatnou simulaci opotřebení pneumatik, napodruhé už nemohu být k podobnému problému tak benevolentní. Ačkoliv existuje určitý logický vzorec, že měkké pneumatiky jsou rychlejší než tvrdé, ve hře to tak jednoznačné není. Nechci vývojáře podezřívat z toho, že by chování pneumatik bylo zcela náhodné, ale bez ohledu na updaty, které v uplynulém měsíci přicházely, si jednotlivé vozy dělají, co se jim zlíbí. Rozhodně nebylo žádnou výjimkou, když Aston Martin na opotřebovaných tvrdých pneumatikách uháněl v uličkách Monte Carla o sekundu rychleji než můj McLaren s čerstvou sadou měkkých pneumatik. Problémem je ale také samotné předjíždění, které jednak nedává příliš smysl a jednak trvá až příliš dlouho. Zůstaneme-li právě u monacké velké ceny, vozy jsou schopné jet takřka vedle sebe i v těch nejtěsnějších zatáčkách, a to po dobu dvou tří kol. Zvláštní je ale také, že rozjetý McLaren s vylepšenou celkovou rychlostí, čerstvými pneumatika a nastavením vyšší agresivity pilota hravě předjede na rovince v Baku Alfa Romeo, která možnostmi i aktuálním stavem můj monopost nepřevyšuje. Náhodných nebo nelogických věcí – které hra nijak nevysvětluje – ale dělají vozy na trati opravdu hodně a postupem druhé sezóny se mi už chyby začaly velmi povážlivě zajídat.

Umělá inteligence ale závody nezvládá dobře, management „zdrojů“ není přesný a většinou o místo přijdete, než že byste ho pro sebe vybojovali.

Jednu z posledních věcí, kterou zmíním, je náročný, ale nutný manuální mikromanagement obou pilotů během velkých cen, kvůli kterému budete zpomalovat už tak dlouhé závody velmi často. Agresivita, přístup k pneumatikám, využívání ERS, tohle všechno musíte ladit takřka každé kolo, což je sice na rozdíl od podivného chování soupeřů logické, ale skoro se zdá, že je toho na pojetí celé práce za volantem coby videohry příliš. Umělá inteligence ale tyto kroky nezvládá dobře, management „zdrojů“ není přesný a většinou o místo přijdete, než že byste ho pro sebe vybojovali. Pak se už člověk asi nemůže divit, že ho rozčílí i taková banalita, jako je nedostatečná reakce na modrou vlajku soupeře, kterého dojíždíte o kolo zpět. Téměř ve všech případech se stane, že vás soupeř zablokuje a zpomalí, s čímž lze samozřejmě počítat i z druhé strany – ve chvílích, kdy to pro vás může být naopak výhoda – ale to neomlouvá vývojáře a jejich nedostatečný přístup.

Něco navíc

Stejně jako v loňském roce se tedy projevuje, že po odehrání přibližně 30 hodin narazíte na strop toho, co vám může hra v kariéře nabídnout. Okouzlení velmi pěkným technickým zpracováním (i když letos se to příliš netýká pilotů), množstvím kamer nebo opakovanými záběry rychle vyprchá a na povrch se čím dál tím častěji budou drápat výše popsané nedostatky. Přiřadit k nim mohu i místy trochu nepřehledné a překvapivě i občas zcela nefunkční rozhraní nebo další nelogické věci spojené například s hlasováním menších týmů o zvýšení rozpočtového stropu. Přesto je tu ale pár věcí navíc, které mohou vaše setrvání u hry prodloužit. Jde o dva nové režimy – Race Replays a Exclusive Scenarios – které mohou posloužit jako odpočinek od čím dál tím víc rozklížené kariéry. V případě „opakovaných“ závodů jde o možnost zajet si znovu některou z letošních velkých cen a pokusit se přepsat její výsledek. Buďto si ji zajedete celou, pěkně od startu s vybraným vozem a pilotem, nebo se necháte uvrhnout do některého z vybraných klíčových momentů, které následně musíte řešit podle zadaných kritérií. Vše má rázem realitou okořeněný náboj a musím uznat, že jsem se u těchto opakovaček ve finále bavil víc než u vlastní hry v módu kariéry.

Vrcholem toho, co bych rád viděl v ještě větší míře, jsou ale ony exkluzivní scénáře, dostupné coby bonus za předobjednávku nebo jako součást dražší edice. Jde o smyšlené, ale velmi zábavné a v mnoha ohledech i strhující momenty, které si buďto prožijete naplno – v plném závodě – nebo jen od konkrétního momentu. Jde například o snahu vyhrát s Alonsem velkou cenu Monaca, s Giovinnazim pro změnu velkou cenu Itálie, ale také nutnost poprat se chladným závodem v Austrálii či deštěm v Bahrajnu nebo zjistit, jak by na tom byla formule 1, kdyby měli všichni stejně výkonné vozy. Protože jde o jednotlivé závody či momenty, plně jsem se soustředil a většinu nedostatků jsem zvládl svými zásahy překonat, ani tady ale není závod zcela prostý chyb a jde ve finále o marnou snahu ovlivnit nějak celkový pohled na hru. Ta je bohužel v mnoha ohledech shodná s loňským dílem, a i když se na první pohled zdá, že vývojáři na poměry sportovních, každoročně vydávaných her učinili dostatek změn, jde po delším hraní jen o mylné zdání. V kontextu s tím, co jsme si mohli zahrát před rokem, tak musím bohužel přistoupit ke stejnému hodnocení, které je ale možné vnímat ještě naléhavěji a o to hůř, protože se od minula v součtu nic nezměnilo. Zpět také musím vzít své přesvědčení, že lidé z Frontieru budou schopní na solidních základech vybudovat kvalitní závodní hru, protože si tím po letošní zkušenosti zkrátka už nejsem tak jistý. Příště by to tedy zřejmě chtělo méně sledovat Netflix a víc samotné závody, jinak si totiž polovičatý přístup ke hře a jejímu fungování neumím dost dobře vysvětlit.