Recenze F1 23 » Vortex

Loňský ročník série F1 od Codemasters mě příliš nenadchnul. Stále šlo o nadprůměrný titul, o tom není pochyb, ale na hře bylo patrné, že celá série trochu stárne a vývojářům zřejmě došly nápady, jak nabídku i vlastní hraní trochu osvěžit. Aktuální díl F1 23 se o to ale přeci jen snaží a musím uznat, že minimálně ve dvou bodech se mu to opravdu daří. Řeč je o režimu F1 World, který by se mohl stát i do budoucna ústředním módem pro casual hráče, a také o přepracované fyzice, která už možná tolik neodpovídá realitě a dala by se ve finále označit za usnadnění, ale z druhé strany je velmi zábavná a dá vám pocit, že formulový monopost dokážete držet na samé hranici možností.

Dramata z paddocku

Vývojáři z Codemasters už dopředu avizovali, že se hráči mohou po loňské pauze těšit na návrat módu Braking Point. Příběhový režim je něco, co společnost EA zkoušela například v sérii FIFA, a ačkoliv ani v případě F1 21 nešlo o nic převratného, několik hodin ježdění s pěkně vyvedenými cutscénami nebylo nic, co by mě nad rámec některých nedostatků jakkoliv uráželo. Přiznám se navíc, že jsem se poměrně těšil, jak se bude příběh Aidena Jacksona a Devona Butlera vyvíjet dál a překvapivě můžu konstatovat, že jsem s výsledkem – v rámci béčkových mantinelů – docela spokojen.

Předně, příběh vlastně není o Aidenovi, takže se už nemusíte obávat pokračování klišé o nadaném, leč utiskovaném pilotovi, který to nemá snadné a přesto bojuje proti nepřízni osudu. Ve skutečnosti se z Aidena ve druhém Braking Pointu stane pěkná osina v zadku, což ale pro dynamiku příběhu hodnotím pozitivně. Pozornost se nicméně více upírá na Devona Butlera, jeho otce a překvapivě i sestru, která je rovněž nadanou závodnicí dominující sérii F2. Ano, na tomhle místě už scenáristé tahají celou záležitost trochu za vlasy, ale jde o hru a nikdo nepopírá, že tu máme například Jamie Chadwick, která má k jízdě s monopostem F1 poměrně blízko. Tím už asi chápete, že souběhem okolností se Callie, Devonova sestra, dostane k závodění ve formuli 1 a Braking Point vám také umožní ujmout se jejím prostřednictvím řízení. To platí samozřejmě také o Aidenovi a Devonovi, stejně jako o Casperovi Akkermanovi, jenž na sebe v pokračování příběhu vezme roli šéfa stáje.

Osud rodiny Butlerů

Dějová linka předkládá několik pěkných zvratů, které možná nejsou zcela nepředvídatelné, ale zato je cutscény velmi pěkně ilustrují. Kvalita filmečků je na opravdu vysoké úrovni, zejména co se animací obličejů týče, je jich tak akorát, aby se vám nezajedly a zároveň jste se na ně těšili. Vše je ještě okořeněno hrou z Akkermana, který nemůže rozhodovat na trati, ale ze své kanceláře udílí pokyny celému týmu a častokrát v rámci denní agendy volí mezi menším zlem při rozhodování o prioritizaci práce, stejně jako třeba o tom, kdo z pilotů stáje se zúčastní natáčení filmu. Celkově vám Braking Point zabere přibližně 8 hodin, které budou z větší části vyplněné jízdou po vybraných okruzích. Hra vás někdy uvrhne do připraveného scénáře, jindy vás nechá zajet celý zkrácený závod, ale ve finále je vyprávění i vlastní akce na okruzích dobře vyváženo. Hra opět příliš nezohledňuje, pokud se vám například podaří zvítězit, což vnímám jako silný nedostatek stran atmosféry. Zvlášť, když se příběh točí kolem snahy zachránit vlastní stáj – Konnersport Racing – která je jedenáctým týmem na startovním roštu a nemá to zrovna snadné. Pod krkem ji navíc drží Devonův otec, coby největší z investorů, ale díky rodinné lince v příběhu vše hezky plyne a konec zůstává znovu připraven na další pokračování.

Po necelých deseti hodinách jste ale nabídku F1 23 ani zdaleka nevyčerpali, a jak jsem už uvedl výše, jedním ze zajímavých režimů je ještě před vydáním avizovaný F1 World. Vývojáři mluvili o tom, že změní způsob, jakým hrajete další díly téhle série, a částečně jim dávám za pravdu. Musím ale podtrhnout, že F1 World nebude těžištěm pro ty, kdo se chtějí soustředit jen na vlastní jízdu s vozy formule 1 a neřešit nic dalšího. Zcela nepokrytě je F1 World vytvořen pro casual publikum, kterému mohla připadat dosavadní herní nabídka příliš strohá, případně takoví hráči postrádali hlubší motivaci, proč se vracet na rychlejší herní seance. Celý mód je slepencem všech druhů závodů, do nichž vstupujete převážně se svým vlastním monopostem F1. Ten navíc za získané body ze závodů vylepšujete osazováním nových částí a zvyšujete tím celkovou technologickou úroveň. Tu ovlivňuje také personální obsazení u důležitých pozic, případně dílčí kontrakty, k nimž se rovněž dostáváte coby k předmětům získaných ježděním.

Tou nejdůležitější změnou je úprava fyzikálního modelu, kterým vývojáři zasáhli přesný střed mezi arkádovým ježděním a simulací.

O jaký druh závodu půjde, máte jasno, pokud znáte nabídku her F1 – klasické závody, časovky, online závody nebo speciality se sportovními vozy. Ani ty letos nechybí, ale zůstaly na identické úrovni jako loni, chovají se jako krabice od bot a výzvy – například v podobě projíždění porůznu rozesetými brankami na trati – stojí vysloveně proti tomu, abyste z těchto speciálů vyždímali maximum. Sami si ale můžete zvolit několik tříd závodů, supersportům se třeba i vyhnout, a přesto získávat odměny a vylepšovat svůj monopost. Vše je pak podle očekávání spojeno s místní obměnou battle passu a také pro mě trochu zvláštním albem samolepek, které rovněž získáváte v průběhu hraní. Pokud se vám podaří zaplnit konkrétní stránky, dozvíte se víc o současnosti i historii F1 a – znovu – získáte další body či předměty pro vylepšení svého vozu. Opět tím ale podtrhuji, že tohle je primární způsob, jak hráče rychle zabavit – což funguje – a potenciálně z nich vytahat nějaké další peníze skrze mikrotransakce – což na mě osobně pro změnu nefunguje. Chápu důvod, proč něco takového ve hře je, skutečné peníze budete dávat především za XP boosty či VIP sekci Podium Passu, ale hra nutnost utrácet příliš netlačí a celý systém lze nad rámec nutnosti odklikat několik oken po závodech bez problémů ignorovat.

Zkroť mě, pokud to dokážeš

Teď už ale k vlastnímu řízení a závodění, které přichází s několika novinkami. Tou nejdůležitější je už zmíněná úprava fyzikálního modelu, kterým vývojáři zasáhli přesný střed mezi arkádovým ježděním a simulací. Pokud jste v minulých ročnících pozapínali většinu pomocníků, auto zůstávalo na trati jako přikované, pokud jste je pro změnu povypínali, bez velmi precizní práce s plynovým, ale vlastně i brzdovým pedálem, jste se pohybovali vždycky na hraně a hra toho příliš neodpouštěla. Tentokrát zůstávají monoposty velmi živé, při zrychlování mají značnou tendenci se neposedně přetáčet, ale z druhé strany je poměrně jednoduché smyk kompenzovat a jízdu zase srovnat. Hraní na gamepadu i s volantem tak působí mnohem živěji a dynamičtěji, což z mého pohledu přispívá celkovému zážitku, ubírá trochu z možné frustrace a dává vám pocit, že monopostu skutečně vládnete. Zároveň můžete sami zkoušet posouvat limity až tam, kde vás auto poslouchat přestane a hledat setinky nebo desetinky v čase potřebném na zajetí jednoho kola.

Letos také perfektně pocítíte, kdy se mechanický přítlak pneumatik vzdává obrovské síle aerodynamického přítlaku ve vyšších rychlostech, poznáte onen přechod efektivity od jednoho atributu k druhému a budete žasnout, jak skvěle sedí vozidla v rychlých zatáčkách, které lze projíždět na plný plyn. Na rozdíl od neposednosti v nízkých rychlostech můžete monopostu dokonale věřit a užít si i trochu cvakání o trať při maximálkách. Bohužel, stejně přesně trefit střed zážitku se vývojářům nepodařilo s umělou inteligencí, která byla v loňském ročníku přespříliš agresivní, aby se v tom aktuálním pro změnu vzdávala bez boje. Starty, i s vypnutými pomocníky trakce, jsou ze strany ostatních, počítačem řízených monopostů opravdu špatné a většinou získáte cestou k první zatáčce dvě až tři místa. Také předjíždění nepůsobí nijak náročně, když vám soupeř před vámi ochotně uhne na výjezdu, zpomalí a klidně vás nechá ujet. To se ale týká jen vlastních závodů, kde je pocitově zvolená obtížnost hry vyjádřená nastavením AI příliš nízká, ale krátce před závodem, v kvalifikaci, přesně odpovídá vašim možnostem a je ve smyslu jednoho rychlého kvalifikačního kola spravedlivá a správně zvolená. Řeč pak musí padnout také o červených vlajkách, které vývojáři implementovali poprvé, ale ne zcela bez chyby. Když už jsem na přerušení závodu narazil, restart po možnosti vyměnit pneumatiky či opravit drobná poškození proběhl korektně, ale výsledková listina nevzala v potaz, že se závod dojel a klasifikovala jezdce podle toho, jak byli seřazení na trati před přerušením.

Další tradiční vyžití

Zbytek herní nabídky zůstává v podstatě shodný s tím, jak je představil loňský ročník. Kariéra je opět mixem závodění a vylepšování vlastního vozu s rozhodováním, jestli se například v rozběhnuté sezóně dál věnovat aktuálnímu monopostu, nebo se už zaměřit na další. Pořád vás čeká vylepšování ve čtyřech hlavních větvích vývojového stromu, stále budete podstupovat rozbité tréninky, které například v programu závodního tempa či kvalifikačního času nebudou odpovídat tomu, jaký čas skutečně zajedete. A pořád vás čekají generické rozhovory se zástupci médií, které mají dopad na vaší reputaci. Kariéru můžete opět rozehrát v jednom či ve dvojici a do mixu přidat samotné závody vybraných velkých cen nebo se pustit do multiplayeru. I díky tomu, že je hra čerstvě vydaná – a má konečně i crossplay napříč konzolemi a PC – neměl jsem problémy rychle najít uspokojivě obsazenou lobby. Opravdu hodně pak oceňuji systém závodní licence, kterou si udržujete, případně vylepšujete tím, jak čistě v multiplayeru jezdíte. Pokud se vám podaří dostat alespoň do třídy B, zmizí i obvyklý chaos a narazíte na lidi, kteří chtějí skutečně závodit a ne jen šikanovat ostatní. Podobný systém mají i vážněji pojaté hry, typicky například iRacing, a nutno uznat, že se Codies nechali inspirovat správně.

Poslední věcí, nad kterou už několik let kroutím hlavou, je grafické zpracování. Ačkoliv na PC nemám problém hrát ve Full HD rozlišení na maximální možné nastavení grafiky, bez ray tracingu už zkrátka hra nevypadá hezky. Detaily obličejů jezdců jsou přímo ve hře nedostatečné, okolí starých trati jakbysmet (výjimkou je nová dráha v Las Vegas), a ačkoliv modely působí poměrně dobře, chybí jim lesk a pocit „nové generace“. Zapnutí ray tracingu, kterého jsem si užil na PlayStationu 5, ale významně mění barevný nádech celé hry a samozřejmě přidává i nejrůznější efekty, díky kterým vypadá hra o poznání lépe. Stále ale příliš nerozumím radostným výkřikům, jak skvělou práci vývojáři na tomto poli odvedli a loučím se s konstatováním, že hra začíná proti AAA závodní konkurenci ztrácet. Přesto je letošní ročník o poznání zábavnější než ten loňský a vřele ho doporučuji všem, kdo byli u hraní F1 22 podobně přepadlí jako já.