Recenze Horizon Call of the Mountain » Vortex
Kdybych si býval sám před koupí PlayStation VR2 vybíral z katalogu první hru, do které se pustím, po Horizon Call of the Mountain bych nejspíš nesáhl. Jelikož nemám k téhle sérii zase tak mimořádný vztah. A byla by to chyba. Novinka studií Guerrilla Games a Firesprite totiž potvrzuje papírový předpoklad stát se během launche výkladní skříní nového zařízení. Ale současně je něčím víc než jen líbivým technologickým demem, které má pouze prezentovat přednosti headsetu a ovladačů Sense.
Upozornění: Při nahrávání vlastních záběrů z PS VR2 dochází ke zkreslení a degradaci obrazu. Snažili jsme se ale maximálně přiblížit originálu.
Vlastně bych ani neměl být překvapený. O šikovnosti studia Guerrilla Games málokdo pochybuje a vývojáři z týmu Firesprite jsou přímo odborníky na podobné pionýrské projekty. Podíleli se už na hrách The Playroom, The Playroom VR a vytvořili VR sci-fi horor The Persistence pro PlayStation 4. Jejich společná novinka by měla zalichotit fanouškům série Horizon a současně má potenciál oslovit i nováčky nebo ty, kteří ji nezařadili mezi své favority, jak dokládá můj příběh. Zachovává totiž DNA značky, ale současně nabízí trochu jinou hratelnost, aniž by se zpronevěřila předloze.
Ze všeho nejdřív musím zdůraznit, že klíčovou roli hraje skutečnost, že jde o exkluzivitu, která byla od počátku ušita na míru PlayStation VR2. Využívá tak všech předností samotného headsetu i jeho ovladačů a skvěle demonstruje, co vše může virtuální realita nabídnout a co v ní můžeme dělat. Nejdůležitějším stavebním kamenem hry je interaktivita. To jak svět reaguje na vaše podněty a jak s ním interagujete za pomoci nových ovladačů Sense, které dalece přesahují možnosti klasického gamepadu nebo PS Move u VR první generace.
Často vám udělají největší radost úplné banality, a to že prostě fungují jako ve skutečnosti.
Ačkoli možná čekáte, že začnu příběhem, hrdinou, akcí nebo šplháním, já se musím nejprve zastavit právě u prostředí. Nabízí totiž spoustu úplně obyčejných, ale o to ve VR působivějších situací. Většinu předmětů lze vzít do rukou, i když k ničemu třeba nejsou. Budete hrát na různé hudební nástroje. Můžete házet sněhové koule, rozbíjet věci, malovat po stěnách. Často vám ale udělají největší radost úplné banality, a to že prostě fungují jako ve skutečnosti. Třeba když vezmete oběma rukama kleště a použijete je. Nebo když těžkou palici snáz ovládáte dvouručně než jednou rukou. Když sestavujete různé nástroje. Zahodíte talířek jako disk a uslyšíte, jak se rozbil o dno propasti pod vámi. Nebo když se jednou rukou nahnete přes okraj vysoké krabice, abyste si ji přitáhli a druhou z ní něco lovíte.
Horizon Call of the Mountain láká na spoustu maličkostí a drobných aktivit. I když zrovna nepřekonáváte nějakou akrobatickou pasáž nebo nebojujete, používáte klíče, páky či pochodně. Probíjíte si cestu kupředu džunglí i ledem. Ve chvíli, kdy vám dochází zdraví, se posilníte jablkem, které si přiložíte k ústům. A pak je tu samozřejmě výroba různých předmětů. Ať už jde o šípy všech možných typů, které si sami složíte, anebo rovnou nové kousky vybavení, které v průběhu celé hry rozšiřuje váš inventář a s ním i možnosti pohybu. Tady mě zaujala třeba realistická práce s nejrůznějšími provazy, kterými svážete některé části.
A tím se konečně dostáváme k samotné náplni. Pokud jste vývoj Horizon Call of the Mountain nesledovali příliš bedlivě, možná vás to překvapí, ale tohle není primárně akční hra. Ve skutečnosti zejména na začátku je soubojů až překvapivě málo. Je to v první řadě “horolezecký simulátor”. Hlavní hrdina Ryas samozřejmě skvěle ovládá luk, později i prak a akce ho nemine. Většinu času s ním ale budete někam šplhat a hledat cestu dál. Je to titul plný akrobatických pasáží, v němž narazíte na drobné hádanky, ale hlavní výzvu představuje samotná cesta. Proto také váš inventář zaplňují hlavně různé cepíny, lana nebo kotvičky. Budete tu ručkovat, slaňovat, skákat, šplhat i se houpat.
Samotná cesta může na některých místech představovat malý environmentální puzzle. Pokud vás takový popis láká, jste tu na správné adrese. Pokud doufáte, že si hlavně zastřílíte z luku, mohli byste být zklamaní. I na mě toho lezení bylo občas až moc, navzdory tomu, že nejde o nějakou hardcore realistickou simulaci. A to přitom akce jako taková, když už na ni dojde, šlape dobře. Souboj často představuje konfrontaci s jediným obřím nepřítelem v roli mid bosse. Z hlediska pohybu jste ale dost omezeni. Boj hráče v podstatě “zamkne” v jakési kruhové aréně a vy se vždy můžete až do jeho skončení pohybovat jen po jejím obvodu doleva a doprava. I přes toto omezení je ale akce chytlavá a potěšilo mě, že v závěru jí bylo více.
Když jsem hrál Horizon Call of the Mountain párkrát jsem si řekl. „Jo, konečně i konzolová hra ve VR vypadá opravdu dobře.“
Podobně jsem časem vnímal větší svobodu pohybu. Rozhodně necestujete otevřeným světem, úrovně jsou víceméně lineární. Ale časem narazíte i na několik vyjímek, které umožňují danou lokaci víc prozkoumat a pustit se různými cestami. Také během samotného lezení a šplhání často vede k cíli více cest, případně někde můžete narazit na vedlejší uličku s nějakým pokladem. Ostatně sbírání různých cenností a vylepšování výbavy je dalším důležitým atributem. Dojde i na plížení a schovávání, ale těchto pasáží je ve hře poskrovnu.
Stejně důležitou úlohu jako interaktivita světa má samozřejmě na celkovém prožitku také grafika. Když jsem hrál Horizon Call of the Mountain párkrát jsem si řekl. “Jo, konečně i konzolová hra ve VR vypadá opravdu dobře.” Se zatajeným dechem jsem sledoval vysoké štíty hor, hluboké vodopády i obří monstra. Nejednou jsem při pohledu dolů do propasti pocítil opravdovou závrať, zatímco jsem visel někde na římse. Nebo se mi zhoupl žaludek, když jsem spadl do hlubiny. Ne nevolností z virtuální reality nebo únavou, ale díky pocitu, že jsem skutečně tam a jde mi o život.
Když po nějakých sedmi hodinách dorazíte na konec, nemáte vlastně problém s tím, že jsou příběhové VR hry kratší.
Na koho by byl zážitek přeci jen příliš intenzivní, může si upravit přístupnost a komfort podle svých potřeb. Autoři mysleli i na ty, kterým VR nedělá dobře. Můžete se pohybovat různými způsoby, u hry sedět i stát. Já ale dával přednost co nejhlubšímu ponoření do virtuality, i když to znamenalo, že jsem si musel častěji dopřát pauzu. Když po nějakých sedmi hodinách dorazíte na konec, nemáte vlastně problém s tím, že jsou příběhové VR hry kratší. Další čas navíc můžete strávit plněním vedlejších aktivit v táboře.
I když jsem hodně chválil a pochvalu si autoři zasluhují třeba také za ozvučení, citlivé zahrnutí Aloy nebo maličkosti, jako je zpomalení času při zvlášť vypjatých momentech, musím i trochu kritizovat nad rámec toho, co už padlo o soubojích. Příběh mě popravdě řečeno moc nenadchnul a během hraní jsem narážel na některé chyby. Například mi usmrcený nepřítel zalehl výbavu, která z něj měla vypadnout, a já se k ní nemohl dostat. V jedné ze spletitějších úrovních, kde máte možnost cestovat na různá místa tam a zpět, hrdina hlásil, že vidí hledanou věc, i když už jsem ji dříve sebral a na místo se jen vrátil jinou cestou. Asi nejotravnější je ale podle mě otírání výhledu. Abyste mi rozuměli. Když vás někteří nepřátelé při souboji zasáhnou, může to doprovázet nějaký dodatečný efekt a postih. Když tak na vás někdo plivne led, zamrzne vám výhled a vy si ho musíte jakoby otřít dlaní. Jenže se mi opakovaně stávalo, že jsem narazil ovladačem do headsetu, protože musíte dát ruku poměrně blízko k obličeji a nemáte přesně představu, kde se nachází vaše ruka a kde končí headset. To mi přijde jako opravdu nešťastné a nepraktické řešení. Zážitek z jinak povedené hry mi to ale určitě nezkazilo.
