Recenze A Plague Tale: Requiem » Vortex

Když v roce 2019 vstupovala na trh historická akční adventura A Plague Tale: Innocence, měla to svým způsobem snazší. Do té doby nepříliš známé francouzské studio Asobo sice muselo o svých kvalitách hráče teprve přesvědčit, ale o to příjemnější překvapení se ze hry nakonec vyklubalo. Po prvním dílu a obrovském úspěchu Microsoft Flight Simulatoru už o francouzských vývojářích nikdo nepochybuje. O to větší očekávání ale fanoušci teď do novinky vkládají. A Plague Tale: Requiem už do obchodů míří v roli jednoho z favoritů letošní sezóny a jeho autoři dělají všechno proto, aby dokázali, že jednička nebyla jen náhodným ojedinělým úspěchem.

Sourozenci Amicia a Hugo pokračují ve své strastiplné pouti Francií 14. století. Pokračování přímo navazuje na události prvního dílu a pokud jste jej nehráli, budete pravděpodobně zpočátku v příběhu trochu tápat. Ostatně zmatení můžete být i v případě, že jste si předchozí díl od vydání nepřipomněli. Novinka totiž nenabízí žádné shrnutí dřívějších událostí, což je trochu škoda. Ve světě hry uplynulo jen pár měsíců a ústřední dvojice prchla z rodné Akvitánie na jih do Provence. Tuhle lekci zeměpisu nezmiňuji jen tak pro nic za nic. Autoři se kvůli zdůraznění celého kontrastu záměrně rozhodli udělat hru barevnější. Nové kulisy mají velmi odlišnou atmosféru a místy máte pocit, jako byste se octli v úplně jiném světě, což se ještě zdůrazní ve chvíli, kdy naši hrdinové začnou pátrat po tajuplném středomořském ostrově, který by měl ukrývat lék na Hugovu chorobu.

Přístav, tržiště nebo festival hrají barvami, ale o to bolestnější a dramatičtější je probuzení do děsivé reality, která nakonec sourozence přeci jen dostihne v další kapitole nápaditého příběhu.

Během vašeho putování tak narazíte na spoustu idylických míst, velké rozkvetlé louky, romantické bystřiny i mnohé antické památky, do nichž se opírá horké slunce. Přístav, tržiště nebo festival hrají barvami, ale o to bolestnější a dramatičtější je probuzení do děsivé reality, která nakonec sourozence přeci jen dostihne v další kapitole nápaditého příběhu. Jakmile se ozve kletba a krysy se vrátí, nebe se zatáhne, spustí se prudký liják a města podléhají zkáze. Smrt a zhouba následuje Amicii a Huga neúnavně na každém kroku. A je to emocionální jízda plná věrohodných citů díky skvěle napsanému scénáři a povedeném anglickému i francouzskému dabingu. Jak si asi dokážete představit, vyprávění navíc podporuje velmi líbivá grafika.

Při pohledu na A Plague Tale: Requiem jsem si několikrát pomyslel, jak je úžasné, co už dnes vývojáři dokážou a jak realisticky mohou videohry vypadat. Pravda, o co blíže skutečnosti jsou, o to citlivější na druhé straně jsme na různé chyby. Novince se nevyhnulo prolínají objektů zejména v situacích, kdy jsou sourozenci v těsném kontaktu a i když hra není vysloveně rychlá, chyběl mi místy na PS5 svižnější framerate. Jinak ovšem právě technická stránka zasluhuje další pochvalu. A Plague Tale: Requiem nabízí pravděpodobně nejlepší využití haptické zpětné vazby a adaptivních triggerů na poli third party her. Haptika skvěle simuluje pohyb v prostředí a varuje vás i před krysami. Tlumočí vám další vjemy a prohlubuje celý zážitek.

Jenže nic z toho by nestačilo, pokud by nešlo o povedenou hru. Zpočátku jsem byl trochu na pochybách. Nepochopte mě špatně, pokračování se mi líbilo od první chvíle, hraje se příjemně, ale prvních pár hodin mi přišlo, že sází trochu moc na jistotu. Amicia si rychle znovu osvojí známé finty a pak procházíte poměrně lineárním prostředím, které obvykle tvoří série lokací s výzvami a hádankami. Kochal jsem se prostředím, ale relativně přímočaře pokračoval dál s tím, že obvykle každá situace měla jen jedno správné řešení, které už jste v nějaké podobě zažili minule. Zdálo se mi, že gameplay je možná až moc stejná. Jenže pak se tempo změní a do téhle konstanty vstoupí několik vítaných proměnných.

Amicia mnohem častěji střídá různorodé společníky, jimž může dávat různé pokyny, které se svou povahou dost liší. Nechci ale záměrně zabíhat do podrobností. Naštěstí vás parťáci svou nešikovností neodhalí, i když by k tomu za normálních okolností občas asi došlo. Hlavní hrdinka i hráč se také začnou učit skutečně nové věci. Amicia ovládne nové alchymistické dovednosti a vedle zapalování a uhasínání ohňů dokáže novými způsoby odlákat pozornost krys nebo ještě silněji rozhořet plamen. A to nejen s pomocí praku nebo prostým hodem, ale také s využitím kuše nebo prázdné nádoby. Alchymistický efekt pak může být různý. Amicia už je zkušenější bojovnice a dokáže se lépe ubránit útokům nepřátel. Jejich přímý útok nemusí znamenat automaticky smrt.

Přibližně v polovině se charakter hry trochu promění co do tempa, zasazení, atmosféry i hratelnosti.

Hlavní hrdinka své schopnosti navíc průběžně zlepšuje. Nejenže může vylepšovat vlastní výbavu, ale podle toho, jakým způsobem hrajete, jí automaticky rostou příslušné atributy a získává nové dovednosti. Když se tak budete hlavně plížit, hra vám půjde na ruku a otevře vám nové příslušné efektivní pomůcky. Když naopak dáváte přednost konfrontaci, zlepší se vaše ofenziva. Amicia v tom ostatně není sama a ruku k dílu častěji přidá také Hugo. Znovu se bohužel podobně jako v recenzi jedničky ocitám na tenkém ledě potenciálních spoilerů, ale tentokrát už musím být konkrétní a říct, že se samozřejmě navazuje na zvláštní schopnost mladšího ze sourozenců, která byla představena v závěru jedničky. Hugo dokáže navázat spojení s krysami a osvojí si jakýsi šestý smysl, který mu pomůže odhalit pozici nepřátel. Krysy ale umí ovládat i přímo a tady je nutné říct, že to funguje už mnohem lépe než na konci prvního dílu.

A pak je tu ještě jedna důležitá věc. Přibližně v polovině se charakter hry trochu promění co do tempa, zasazení, atmosféry i hratelnosti. Dosud koridorové lineární úrovně vystřídá i otevřenější prostředí. To vše v kombinaci s popsanými novinkami v hratelnosti a dovednostech přináší mnohem víc možností a větší pestrost. V hratelnosti jako celku, ale také při řešení jednotlivých environmentálních hádanek i soubojů. Jinými slovy, najednou jsem měl pocit, že je hra mnohem pestřejší a dává mi víc možností, jak jednotlivé situace řešit.

K výčtu pozitiv musím určitě připojit i to, že i když s krysami občas stále můžete narazit na nějaké bugy, vypadají opět o něco reálněji než dřív a jejich množství je prostě ohromující. Podobně zasluhuje pochvalu česká lokalizace formou titulků. Místy jsem měl sice pocit, že při překladu mohl trochu chybět kontext toho, co se na obrazovce skutečně v dané chvíli děje, ale podstatné je, že je to bonus, díky němuž si silně příběhovou hru užijí i ti, kdo by se jí třeba jinak ke své škodě vyhnuli.

To vše dohromady znamená, že i navzdory některým výtkám máme před sebou další povedenou historickou hru, která sice kráčí ve šlépějích svého předchůdce, jinak ale nemá mnoho konkurentů. Dvojku už fanoušci vyhlíželi coby jeden z potenciálních trháků letošní sezóny, měli od ní vysoká očekávání, je ale pěkné zjistit, že si zachovala něco z pozitiv a vlastností, které jsou typické pro menší produkci, z níž původně značka vzešla.