Unity of Command II: Desert Rats

Pouštními krysami se v druhé světové válce rozuměli především příslušníci britské 7. obrněné divize. Tuto přezdívku jim zvolil jejich kulišácký první velitel maj. gen. Percy Hobart na počest svého adoptivního domácího mazlíčka tarbíka, tedy pouštní krysy. Němci a Italové o něco méně přívětivě označovali jako krysy především tvrdošíjné obránce Tobrúku, klíčové přístavní pevnosti Kyrenaiky v regionu východní Libye. Pokud se ztotožňujete spíše s obdivovateli písečných hlodavců než s jejich haniteli, Desert Rats, nové rozšíření výborné tahové strategie Unity of Command II bude přesně něco pro vás.

Po třech vydatných dodatcích z východní fronty se tentokrát vydáme na exotická kolbiště pod horkým africkým sluncem coby vrchní velitelé spojeneckých sil. Avšak nejen tam. V několika doplňkových scénářích si odskočíme i do Řecka či na Blízký východ. Zažijeme pád i slávu sil britského Commonwealthu mimo evropský kontinent v rozmezí let 1940-43 během střetu s italskými a německými vojsky. 

Pouštní krysy nabízejí úctyhodný balík více než dvaceti scénářů, které prověří vaše znalosti a schopnosti nasbírané během předchozích tažení. Což ale neznamená, že by DLC nebylo vhodné i pro nováčky ochotné se učit za běhu. Je totiž rychlé, neustále zábavné a nezahltí vás přílišným množstvím vojáčků.

Kyvadlová válka

Na rozdíl od předchozích rozšíření své mozkové buňky v rámci kampaně Desert Rats potrápíte mixem velmi rozličných situací. Budete totiž nejen útočit, ale často i bránit a ustupovat, a to po většinu času s mnohem menším množstvím jednotek, než na jaké jste dosud byli zvyklí. Častokrát proti sobě budou stát uskupení pouhých několika brigád či pluků a na divizní střety dojde až v samém závěru.

V první půli hry bude vaším úkolem především likvidace nabubřelých italských koloniálních pánů po celé délce frontové linie, od Řecka až po Somálsko. Zatímco Řekové si s Italy poradí víceméně sami, ve východní Africe se budete spoléhat především na indické a jihoafrické expediční jednotky, na severu Afriky zas na neústupné protinožce z ANZACu.

Hra je názornou ukázkou toho, jak se sice početnější, ale pasivní a špatně vybavené italské jednotky nedokázaly vypořádat s moderním a adaptabilním vedením války v podání Britů a jejich spojenců. Během Operace Compass, tedy spojeneckého protiútoku u Sidi Barrani, se vám například podaří vytlačit, obklíčit a úplně zničit celou 10. italskou armádu odvážným obchvatem mobilních hrotů skrze poušť, což je radost sledovat. Ve východní Africe se zase nezřídka setkáte s velmi obtížnými logistickými úkoly, kdy se vaše nepříliš početné oddíly budou nejprve muset vypořádat s terénními překážkami a až potom s nepřítelem.

Hornatý a členitý terén Afrického rohu řádně potrápí vaše zásobování a tamější bitvy se často promění v logistické rébusy, jejichž rozlousknutí přináší velice uspokojující pocit. Podobnými terénními peripetiemi si projdete i na severních píscích, kde vás čekají strmá převýšení, útesy a všelijaká návrší znesnadňující pohyb jednotek a zásobování. 

Pokud vám mohu doporučit jedno vylepšení za všechny, určitě hned zkraje volte motorizaci pěších jednotek především pro své východoafrické síly. Tento klíčový bonus vám usnadní život hned v několika scénářích. Zásadní roli maximálního dosahu zásobovacích náklaďáků snad veteránům základní hry není třeba připomínat. 

Nejlepší obranou je ústup

Toto exotické rozšíření je nesmírně dynamické. V momentě, kdy se vám podaří spláchnout italské koloniální ambice ve vnitrozemní Africe do kanálu a málem převálcovat to, co zbylo z Mussoliniho poskoků v Libyi, hra věrná historii přepne do zcela odlišné situace. Zejména na ty méně zběhlé v dějinách konfliktu může takový obrat působit jako nečekaná studená sprcha. Což o to, ta by možná za jiných okolností na rozpálených píscích bodla, ale Rommelova varianta příliš osvěžující není, spíše funguje jako studená čepel vražená do hrudi a pak ještě do zad.

Opět se ukazuje určitá šťavnatost Unity of Command II a její radikální odlišnost od většiny podobných her, kde je progres z předchozích misí určujícím faktorem pro ty nastávající. Zde se projektuje pouze do specifických jednotek, které se daného střetu opravdu zúčastnily. Vzhledem k tomu, že se führer rozhodl ukázat Il Ducemu, jak se dělá pořádný balkánský blitzkrieg, muselo britské velení rychle reagovat, vyslat do Řecka podstatnou část svých severoafrických rezerv, a značně tak oslabit svou pozici v Libyi. 

Ti z vás, kteří dohráli první DLC Blitzkrieg z perspektivy Němců (recenze zde), si jistě vzpomenou, kterak před sebou kopali to nešťastné klubko Řeků a Commonwealthu skrz klipurský a thermopylský průsmyk až do Athén. No a to si dáte pro změnu ještě jednou, akorát teď dostanete nakopáno do zadnice vy. Ústup bojem vás čeká i v Libyi, kde se pokloníte moci Afrikakorpsu, kterýžto vás zažene zpátky k egyptské hranici, s výjimkou obránců obleženého Tobrúku.

Rommelova divoká pouť

Britská ofenzivní síla se naplno probudí až vítězstvím v druhé bitvě u El Alameinu, jejíž brilantní provedení vám dokonce může otevřít bránu ke dvěma volitelným alternativním scénářům, kde pouštní krysy načechrají kožich Pouštní lišce tak, že se rozhodně nezmůže na úhlednou ústupovou pouť přes až k Marethově lini na hranici s Tunisem. Pošoupněte si alternativní historii tak daleko od skutečnosti, jak jenom dokážete!

Vzhledem k tomu, že v novém rozšíření chybí některé významné střety jako bitva o Gazalu či první El Alamein, je nasnadě se domnívat, že se napříště obujeme do Rommelových holínek a možná se v rámci alternativních scénářů pokusíme i o dobytí Malty a Suezu. Pokud by vám tedy po celém tom logistickém strategizování ještě nestačil písek v botách, nezoufejte, materiálu na zpracování mají v 2×2 Games až až.

Další skvost do vitrínky 

Pouštním krysám se toho dá vytknout skutečně málo. Nabízejí možná kratší, ale o to pestřejší scénáře z exotického a ve hrách obecně méně probádaného prostředí. Čekal jsem, pravda, nové skladby od vynikajícího dvorního skladatele Bruna Babiče, jak bývalo zvykem, a stále jsem ještě úplně nepochopil smysl bonusových karet získaných coby odměny za veleúspěšné taktické údery. Ty se často míjí účinkem a byl bych raději, kdyby nebyly tak nahodilé.

Podstatné je ovšem to, že se rozjetý tank zvaný Unity of Command II stále nezadržitelně řítí kupředu, bobtná svěžím a pestrým obsahem a zároveň si udržuje špičkovou kvalitu, přístupnost a návykovost. Benzin téhle sérii rozhodně nedochází a já jen doufám, že s ní budu drandit pouští, poli i lesy ještě spoustu let.