The Great War: Western Front

Western Front pochází od vývojářského studia Petroglyph, které nejvíce proslavila podobně laděná strategie ze světa Star Wars, Empire at War. Ta sice vznikla už roku 2006, nicméně modderská komunita (a povážlivá absence nových strategií hemžících se stormtroopery a X‑wingy) ji dosud udržuje při životě a v hráčské paměti. Určitá podobnost mezi těmito hrami se ostatně nezapře.

Stratégem snadno a rychle

Na strategické mapě dostanete na starost titulní západní frontu obsahující část Německa, Francie a Beneluxu rozsekanou na hexy, o které se v bahně přetahují spojenci a centrální mocnosti. To značí Brity, Indy, Australany, Kanaďany, Belgičany, Francouze a zpozdilé Američany na straně jedné, na straně druhé potom… Němce. Ano, Švejka ani Atatürka bohůmžel na západní frontu nepřevelíte, a tak si budete muset vystačit s německou polní šedí.

Na strategické mapě je toto zápolení poměrně jednoduché až primitivní. V podobě jakýchsi pokerových žetonů přesouváte po mapce armádní sbory. Těch je fixní počet a nemohou být přikoupeny ani zničeny, nicméně jakékoliv ztráty v jejich řadách je nutné zacvakat. Ztráty nebudete měřit v počtu padlých (ačkoliv daná čísla uvidíte, abyste se za sebe zastyděli), ale v množství peněz vynaložených na jejich nahrazení.

Peněz je vždy málo, a vznikají proto zajímavá dilemata. Provedete raději ofenzivu na relativně slabou nepřátelskou pozici, nebo počkáte a na daném hexu nejdřív pořídíte polní nemocnici a zásobovací depo, aby vás ona ofenziva následně nepřišla tak draho? Je libo tanky či letadla? Pozor, ať vám ještě zbude na zásoby, abyste se pak nedivili, že vaše děla nemají čím střílet.

Tou nejdůležitější měnou je pak vůle vašeho národa pokračovat v boji. Ta se mění vlivem různých historických eventů, plněním menších polních úkolů (znič pět baterií lehkého dělostřelectva…), především ale opakovaným masakrováním desetitisíců nepřátelských vojclů.

V bahně zákopové války

Když už jsme u toho masakrování, sestupme z evropské perspektivy dolů do zákopů a do zmiňovaných realtimových bitev. Ty jsou ostatně jádrem celé hry. Jejich největším lákadlem je originalita, hra se totiž s gustem chopila tématu a všechno se točí kolem zákopů.

Ty musíte před bitvou ručně navrhnout a postavit, přičemž rozdílný terén různých map vám nedovolí jet podle jednoho vzoru a sami sebe unudit k smrti. Jste omezení množstvím zásob a také limitem jednotek, kterých můžete mít v akci najednou vždy maximálně třicet. Z tohoto omezení jsem byl ze začátku poněkud zklamán, ale po delším hraní musím uznat, že je to dobré řešení nejen proto, aby vám neexplodoval procesor, ale i z hlediska gameplaye.

V obraně totiž není tak těžké své jednotky posedávající v zákopech uhlídat, ale při ofenzivě už člověk často sáhne po zpomalení či zastavení času, pokud chce zkoordinovat dělostřeleckou a leteckou podporu, válečné zločiny v podobě plynových útoků a ještě sebevražednou zteč dvaceti rot pěchoty pachtících se přes zemi nikoho. A teprve až se vám to nepovede a všichni umřou pod palbou kulometů dřív, než strčí špičku bajonetu do nepřátelského zákopu, můžete povolat další nešťastníky ze svých rezerv.

Blitzkrieg se nekoná

Válka na západní frontě je notně statická. Zákopy na stejné mapě jsou permanentní a může se stát, že rýhu v zemi, kterou vykopete v lednu 1915, budete bránit ještě na konci války. Krátery přibývají. Ze zbylých stromů opadá listí, napadne sníh, vesnice je rozstřílena na padrť. Zákopy jsou vyzděny a obklopeny kulomety, to už ale nepřítel přijde s tanky či plynem. Přidáte betonové bunkry. Nepřítel přidá plamenomety.

Na každé mapě vy i protivník držíte po třech až pěti strategických bodech, které je nutné zabrat všechny, pokud se chcete někam posunout. A na to navíc máte kromě omezeného množství vojáků a zásob, za které je přivoláváte, ještě časový limit. Ten byl původně nastaven na 20 minut, nicméně nedávný patch ho mění podle úrovně obtížnosti.

Pokud neuspějete se zabráním celé mapy, v příští bitvě opět začínáte z výchozích pozic. Každý hex navíc má několik hvězd, které značí, kolikrát je třeba ho dobýt, než zůstane definitivně váš. U méně významných oblastí to bývají dvě hvězdy, o takový Verdun se ale už musíte poprat minimálně pětkrát.

Uznávám, že tenhle systém působí trochu jako umělé natahování hratelnosti, nicméně přispívá k pozičnímu charakteru bojů a umožní vám sžít se se svými frontovými pozicemi hlouběji než četbou Remarquea. Cílem (pokud nejste sběratel achievementů) není dojít do Paříže. Cílem je zabíjet Francouze v co největších kvantitách a v co nejlepším poměru cena/výkon.

Pokud už jste na svém hexu výborně zakopaní, máte nemocnice, depa, letiště, mechaniky, přistavené těžké dělostřelectvo a držíte pozice, ze kterých vaše průzkumné zepelíny krásně vidí na nepřátelské jednotky, uvědomíte si, že možná ani frontu posunout nechcete. Lépe nechat Frantíkům dál na hlavy pršet dělostřelecké granáty, měsíc po měsíci, rok po roce.

Nepříliš vyrovnaný technický zážitek

V čem hra Total Warům bohůmžel konkurovat příliš nemůže, je vizuální stránka. Počet mužstva neodpovídá viditelným figurkám 1:1, nejde zdaleka tak blízko zoomovat, textury jen tak tak stačí na rozlišení Francouze od Brita. Lesní elfové ve hvozdech Warhammeru zkrátka vypadají nesrovnatelně lépe než Sturmtruppen na Marně.

Grafika je nicméně funkční a ve správné situaci navozuje filmovou atmosféru leteckého záběru na zoufalé lidské hemžení tam dole, krásné jsou i již zmiňované změny ročních období. Hůř je na tom Western Front po technické stránce. Občas se načte bitva a všechny zákopy jaksi přestanou být interaktivní, to znamená, že do nich nemůžete nasadit žádné vojáky a je čas na CTRL+ALT+F4. Občas si vy i nepřítel vyrazíte naproti skrz spojovací zákop, ve kterém se jednotky zaseknou a místo boje na bajonety zmateně pobíhají, než jedna či druhá strana vyleze ven a nechá se postřílet kulometem.

AI je občas tupější než polní maršál Douglas Haig a agresivně na vás útočí, i když se zrovna má bránit a vy disponujete zdrcující přesilou. Jindy ovšem zase překvapí vynalézavostí, třeba když pružně zareaguje na vaše přesuny mužstva z jednoho křídla na druhé, přidrží vás na místě dělostřeleckou baráží a ofenzivu stočí na nyní nedostatečně chráněnou část fronty. Nepřítel umí všechny triky dostupné vám, tanky a artilerie dobře spolupracují s pěchotou, a pokud při ofenzivě v nepřátelském dostřelu nakupíte příliš mnoho pěšáků pohromadě, čekejte, že na ně okamžitě začne padat TNT.

Vzhledem k nikterak oslnivému vizuálu Western Front nedisponuje ani zrovna plynulým výkonem a hra by navíc potřebovala vybalancovat. Zatímco na standardní obtížnost jsem se nepřátelskými liniemi prořítil jako hurikán a drtivě zvítězil už v roce 1916, na nejtěžší mi přesně totéž udělal jeden nepřátelský tank, který působil méně jako děsivé, ale neohrabané a poruchové monstrum, a více jako nezastavitelný terminátor ohánějící se na policejní stanici miniguny (poznámka pro vaše duševní zdraví – nasaďte bombardéry). Na tom všem už ale pracují patche.

Směle na zteč

Western Front mě úspěšně pohltila na několik dní a ještě se k ní hodlám vrátit, je ale nutné podotknout, že obsah by mohl být bohatší a za jednu hru uvidíte vše, co zde k vidění je. Tomu ovšem odpovídá 35eurová cenovka. Nelze tak než doufat v DLC či pokračování a třeba se do toho Bělehradu se Švejkem nebo ke Gallipoli s Atatürkem ještě podíváme. Válčení je to totiž neokoukané a zábavné.