Recenze Wild Hearts » Vortex

Osamělý lovec putuje krajinou, jíž se prohánějí kemono – stvůry splývající s přírodou, přesto proměňující její ráz. Jejich řáděním se ale mění i životy lidí, kteří obývají svět Azuma. Na lov velkých a zemi pustošících kemono se vydalo již mnoho lovců, avšak neuspěli. Netřímali ovšem ve svých rukách starodávnou magii karakuri, jež je schopna srovnat síly s lovenou, ovšem značně větší a nebezpečnější kořistí. Bude přírodě navrácena ztracená rovnováha, nebo se jí kemono zmocní navždy?

Wild Hearts je zajímavou a vskutku odvážnou odpovědí na velice oblíbenou a zavedenou sérii Monster Hunter. Dobrou zprávou každopádně je, že i na poli loveckých her lze stále dělat věci jinak, i když samotný základ samozřejmě zůstává. Ostatně co jiného očekávat než lov? Postupně se z nejrůznějších důvodů vydáváte lovit některá monstra v určitém časovém limitu, ale dostanete i možnost se seznámit s okolím, které se během lovu může stát vaším staveništěm. Právě stavba v podobě karakuri je tím nejvýraznějším odklonem od svého vzoru a stejně tak nejdůležitějším prvkem hry, který dokáže boje proměnit a získat v nich výhodu. Karakuri se zhmotní v podstatě z ničeho, ale k jejich stavbě přece jen je potřeba materiál, kterého je naštěstí všude kolem dostatek. Základním karakuri jsou bedny nebo odrazové plošiny, díky nimž se lze snáze pohybovat napříč světem, zatímco v boji poslouží pro získání například výškové převahy nad nepřáteli nebo pro rychlý únik. To ovšem není vše, jelikož je lze rozšiřovat a kombinovat, čímž se z nich stane například zábrana, která dokáže zastavit nebo zpomalit blížící se stvůru, nebo naopak obrovská palice, která si vezme útok na starost. Magie karakuri je nicméně ještě bohatší, a tak může střety obohatit o oheň či vás vynést do vzduchu a nabídnout další pomocníky pro boj. V tom pomůžou i podivná stvoření tsukumo, jež lze nalézt všude možně po světě a díky jejich vylepšování dokáží rovněž lehce zasáhnout a například upoutat pozornost.

Pak jsou zde ještě dračí karakuri, jež mají posloužit delší dobu. Díky těm si můžete po světě budovat lanovky, vlastní tábory a stanoviště s malou kovárnou, hlídkovací věží a dalším a tím si zajistit, že do každého boje vyrazíte maximálně připraveni na konkrétní kemono. Na každé totiž platí něco jiného – mají odlišné slabiny, jinou strategii boje, jinak využívají různorodá prostředí, a tak stojí za to si dobře rozmyslet, čím se vybavit a čím posilnit. Nutno říct, že každé monstrum působí skutečně unikátně, a to z hlediska výtvarného designu i boje a potřebné taktiky. Ze začátku může být obtížné se sžít se soubojovým systémem i fungováním karakuri a jejich stavbou přímo během boje, ale první tuhé střety a seznámení se s vícero protivníky později začne nést ovoce. Svět jako takový je sice otevřený, ale každý boj se v podstatě odehrává v arénách. Ovšem ne vždy musí mít převahu právě kemono. Navíc máte možnost si po jeho nalezení oblast prohlédnout a připravit se na to, co přijde, ale rozhodně nesetrváte pouze na jednom místě. V průběhu boje se vaši protivníci dají několikrát na útěk, přičemž to občas může být přes pěkný kus mapy, abyste po několika opakováních nakonec přece jen skončili na původním místě. Musím přiznat, že to v některých případech působilo už opravdu přehnaně natahovaně a opakovaný lov některých kemono se tím stal skutečně ubíjejícím.

To bohužel není má jediná výtka k soubojům. Hra často působí jakoby postrádala kolizní systém, kvůli čemuž jsou střety často nespravedlivé. Během udolávání nepřítele mnohdy skončíte přímo uvnitř jeho těla, on vás naopak dokáže prohodit stromy nebo budovami, případně na vás skrze ně dosáhnout. Mohutnější kemono jsou opravdu schopná svou ničivou silou proměňovat okolí, ale týká se to jen některých prvků v herním světě, například srážením některých stromů a rozbíjením předmětů rozesetých kolem, ale zároveň jsou schopné procházet těmi, jež se ani nehnou, a to včetně skal. Využívání prostředí ku vlastnímu prospěchu může být tím pádem dosti ošemetné a nedá se na něj vždy spolehnout. I hráč se tímto způsobem může snadno dostat tam, kam nemá, a stejně tak se mi zdá, že by asi nemělo být možné jen tak bez větší námahy vyskákat nad celou mapu po korunách stromů. Kromě toho souboje poměrně často narušuje i kamera, která je činí nepřehlednými kvůli podivnému poskakování a změně úhlů. Nejvíce se to pak projevuje ve chvílích, kdy jste nuceni ke hledání slabin a jejich využívání (podobně jako v Shadow of the Colossus), které jsou vyloženě utrpením. Tyto problémy bohužel sráží jinak pozitivní dojmy ze zajímavého a i notně zábavného soubojového systému, jenž baví právě díky karakuri. Celkově se nemohu zbavit dojmu, že boj postrádá potřebnou ladnost a především eleganci, které by hru dokázaly povýšit a naplnit neskrývané ambice vývojářů.

Měla jsem možnost i několikrát vyzkoušet společný boj v kooperaci s jedním nebo dvěma dalšími hráči. Tehdy mi hra přišla ještě zábavnější díky kombinování různých zbraní, přístupů i karakuri, jimiž jsme se mohli navzájem podporovat. Na mysl mi díky tomu přišlo i Death Stranding, jelikož zde onu nepovinnou sociální interakci vnímám podobně. Bohužel jsem si tím však zároveň potvrdila, že jsou některé boje možná až přehnaně dlouhé a nepřehledné, a navíc mě mrzí, že jsem této možnosti nemohla využívat v posledních dnech recenzování více, jelikož hra měla problémy s připojením k serveru. Věřím však, že to je zrovna něco, co bude s vydáním v pořádku. Stejně tak doufám, že se vyřeší nemalé technické problémy na PC. Wild Hearts se potýkají s drastickými propady snímků, po jedné z aktualizací se rapidně zhoršil výkon hry, zvětšila zátěž na CPU a nakonec jsem musela přistoupit ke snížení grafického nastavení. Hra na první pohled působí pěkně, ale silnější devizou je spíše samotný design než výsledná vizuální stránka, kromě toho má občas problém s vykreslováním textur a v některých chvílích vypadá jako podstatně starší titul. Navzdory tomu stále dokáže překvapit a lahodit oku svými scenériemi a kupříkladu na postavy se nedívá vůbec špatně, i když ty společně s příběhem hrají ve Wild Hearts druhé housle, ale jako propojení mezi jednotlivými loveckými výpravami bohatě postačí.

Většina byla prozatím věnována boji, který je ostatně tím nejdůležitějším, ale přesuňme se i k dalším prvkům, navíc s veskrze pozitivními dojmy. Anglický dabing je obstojný, ale postavy samotné mi příliš k srdci nepřirostly, což mu ovšem nedávám za vinu. Tato hra zkrátka není příliš o nich, nýbrž o přírodě, lovu a respektu k němu. Během brázdění světa a plnění svého poslání vás nicméně bude provázet úchvatná hudba, které se skvěle daří rozehrávat poklidné pasáže plné objevování, i nervy drásající tuhý souboj. Oproti tomu zvukový design a samotné ruchy bych označila spíše za standardní. Nejsou špatné, ani jsem se nesetkala s tím, že by na některých místech chyběly, ale postrádala jsem větší variaci. Na druhou stranu nemohu popřít, že zvuky jednotlivých monster byly nápadité. A když už o nich mluvíme, vraťme se k jejich designu. Na kemono je krásně vidět jejich vztah k přírodě, z níž buď vycházejí, nebo jsou jí naopak pohlcovány. Jsou pokryta trávou, přírodními plody, ohněm, ledem… Není toho zrovna málo. Inspirace feudálním Japonskem se pak krásně promítla v lokacích a rozhodně je na co koukat, což navíc podporuje i celková barevnost hry. Animací není málo a působí solidním dojmem na obou stranách konfliktu, přičemž některá kemono jsou v tomto ohledu obzvlášť vynalézavá. Bavilo mě postupné osvojení fungování karakuri nebo boj s deštníkem, potěšila propracovaná tvorba postavy (i když jsem pak většinu času strávila v nejrůznějších podivných zbrojích) a užívala jsem si hlazení menších neškodných kemono.

Ne všechna kemono je totiž nutné zabít. Ve světě Azuma toho žije mnohem více než ona obří oheň plivající a naježená agresivní stvoření. Ta úplně nejmenší lze sbírat podobně jako materiál a potravu, k těm větším se lze připlížit a buď je pohladit, nebo usmrtit. Doteď si vyčítám, že se mi párkrát popletla tlačítka… Ovšem když i tyto tvory vyrušíte, ani jejich rozmrzení každopádně neuniknete. Mým oblíbencem je rozhodně obří zajíc ověšený bobulemi ve stylu koulí na vánočním stromečku, dále pak podivná mušlovitá želva. Krásné jsou koneckonců jistým způsobem i ony děsivé stvůry, jimž je potřeba se postavit. Nenechte se zmást květinami, tohle setkání rozhodně něžné nebude.

Wild Hearts v každém případě nezapomíná, že lov by měl být i o respektu, a tak každý úspěch doprovází i krátká poklona padlému stvoření. Rovněž je nutné pamatovat na to, že příroda je mocná, ale že ji dokážeme jakožto lidé ovlivňovat stejně jako kemono. Ta po sobě zanechávají rozpraskanou půdu, trosky nebo kusy skal, my v tomto případě naše vlastní vynálezy. To vše po našem střetu dál zůstává v dříve nedotčené krajině. Bylo zajímavé nad tím ve volném čase mezi lovy alespoň na chvíli popřemýšlet. A jindy jsem pro změnu přemýšlela nad tím, jak moc by hra byla lepší, kdyby některé věci dělala pečlivěji. V základu jde však stále o zdařilý titul, který by nemělo být takový problém vyladit, aby dokázal náležitě obstát.