Recenze The Quarry » Vortex

Nestává se příliš často, aby od oznámení velké AAA hry do jejího uvedení uplynuly necelé tři měsíce. Velkým společnostem by to například nemuselo dávat smysl z marketingového hlediska. Rovněž uchování takového tajemství je v dnešní době poměrně složité. Přesto se ale dění kolem hry The Quarry od vývojářů ze Supermassive Games přesně takhle odehrálo a už zítra před vámi přistane další interaktivní film v duchu Until Dawn nebo série The Dark Pictures Anthology. Musím uznat, že když britští vývojáři nový projekt v polovině března odhalili, byl jsem mírně skeptický k opětovnému použití toho stejného konceptu. Zejména proto, že ho studio servíruje v poměrně rychlém sledu díky kratším ucelenějším epizodám zmíněné série. Vidina plnohodnotné šťavnaté hry, rozprostírající se na deseti dvanácti hodinách a s téměř desítkou ovladatelných postav, ale mojí zvědavost přeci jen držela uplynulé týdny v pozoru a po odehrání demoverze jsem se těšil, jak tahle noc v lomu záhadného pana Hacketta vlastně dopadne.

Stejný koncept se všemi klady i zápory

Pokud jste hráli některou z předchozích her od Supermassive Games – a ještě lépe, líbila se vám – budete se v The Quarry obratem cítit jako ryba ve vodě. Všechny ostatní ale musím hned na úvod varovat, protože se ve skutečnosti bavíme spíše o interaktivním filmu nežli o hře v pravém slova smyslu, a to je zkrátka fakt, který je nutné přijmout. Nejedná se ani o adventuru, v níž byste až na výjimky řešili zapeklité hádanky nebo hledali ztracené předměty. Jde o konverzační hororové drama, které se nebere příliš vážně a v němž se jakákoliv smysluplná interakce smrskává na dialogové volby nebo quick-time eventy rozeseté v několika podobách do celé hry. To, co činí ze hry zajímavý a zábavný zážitek, je celková atmosféra, postupně se rozvíjející charaktery hlavních hrdinů i systém akce a reakce, kdy dopředu nikdy přesně nevíte, co vaše rozhodnutí způsobí. A nikoliv pouze na daném místě, ale klidně až po několika desítkách minut až hodin.

Stejně jako Until Dawn, také The Quarry se inspiruje tradičními letními teenagerskými vyvražďováky z osmdesátých a devadesátých let. Jde o masivní klišé, zrcadlící se nejen v archetypech jednotlivých hrdinů, ale také v bizarních situacích, které mohou během hraní nastat, určité hloupé bezstarostnosti i tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a samozřejmě vztazích mezi postavami. Děj se nicméně odehrává v současnosti, konkrétně v prostoru letního tábora v Hackettově lomu, odkud odjíždí dětské osazenstvo a mladí instruktoři se pomalu loučí. Nejen s létem, ale i se sebou samými, protože na tábor přijeli z různých koutů Spojených států a jen málokdo má šanci vídat se i během školního roku. Aby se ale vůbec nějaká hra mohla uskutečnit, namísto odjezdu již naloženou dodávkou zpět do civilizace zůstanou vinou hodně hloupých okolností Ryan, Dylan, Nick, Jacob, Emma, Abi a Kaitlyn v prostoru tábora ještě jednu noc. Že bude pro někoho poslední, to dosud netuší, i když proto vy, coby hráč, máte v danou chvíli už poměrně dost indicií.

Je to horor, nebo není?

Připomínám, že The Quarry vás má postrašit, nejsem ale úplně přesvědčený o tom, že bych hru označil za nějak extra děsivý horor. Jde samozřejmě o velmi subjektivní hodnocení a každého může vylekat či zneklidnit něco jiného, během odehraných hodin jsem se ale vysloveně nebál. To, co mě drželo u příběhu, bylo jisté nevědomí, co přesně se v okolí tábora vlastně děje. Už samotný prolog vzbuzuje značná podezření, směřující k některým postavám i ne zrovna snadno vysvětlitelným situacím, a vše se začne příjemně zahušťovat s každou odehranou kapitolou po prologu. Nejsou to přitom jen chroptící monstra, ale také další postavy, které korzují jednotlivými lokacemi a vy dlouhou dobu nevíte, co přesně je jejich záměrem, případně jak je do toho všeho zapletený správce a majitel tábora Chris Hackett. I kolem něj krátce po startu postaví vývojáři zajímavou zápletku, která jen znejisťuje vlastní přemýšlení nad tím, kam příběh spěje a zda může následovat podobný vývoj jako v Until Dawn. Nic vám samozřejmě prozrazovat nebudu – ostatně, ve videu můžete sledovat pouze záběry z úvodních kapitol – ke konci se ale určitě nějakým způsobem propracujete, jen bude záležet na tom, zda se rána dožijí všichni, jen někdo, nebo pro potěchu případného zvráceného já vůbec nikdo.

Ztratit se je takřka nemožné a jediné, co vám v těchto pasážích může činit problémy, jsou statické kamery, do jejichž záběrů nemusíte přijít ze směru, ve kterém právě vaše postava jde.

Momenty, v nichž se rozhoduje o osudu jednotlivých hrdinů, jsou současně i těmi, v nichž budete skutečně něco přímo ovládat. Vývojáři v porovnání s předchozí produkcí příliš neexperimentují, takže většina akcí reaguje například na nutnost přeskočit nějakou překážku, dojde také na elementární střelbu a nechybí zadržování dechu ve chvílích, kdy je nebezpečí velmi blízko a vy se jednoduše nechcete prozradit. Postavy budete na mnoha místech také přímo ovládat, většinou ale pouze procházíte mezi dílčími body, v nichž se spouští animace či rozhovor, případně něco na omezeném prostoru hledáte. Ztratit se je takřka nemožné a jediné, co vám v těchto pasážích může činit problémy, jsou statické kamery, do jejichž záběrů nemusíte přijít ze směru, ve kterém právě vaše postava jde. Pokud v takovou chvíli pohyb na krátkou chvíli zastavíte, postava se přeorientuje v dané scéně a může vyrazit opačným směrem, dá se na to ale zvyknout a jde o systém, který Supermassive používají opakovaně.

Filmovost na prvním místě

Důvodem je snaha o dosažení filmovosti, což se daří snad ještě o fous lépe nežli v Until Dawn. Velmi povedené jsou nájezdy kamer, mísení jednotlivých scén s hudbou, prolínání světel a stínů a v neposlední řadě i herecké výkony, kterým sekunduje skvělé vizuální zpracování celé hry. Obávám se totiž, že nebýt detailních postav a mimiky, The Quarry by se velmi rychle stalo nezáživnou hrou plnou mluvení a vybírání odpovědí, které mohou, ale také nemusí nic zásadního ovlivnit. Naštěstí se ale podařilo grafickou část hry vypracovat k velmi nadprůměrnému výsledku a v kombinaci s animacemi působí drtivá většina scén přirozeně. Výhradu mám k místy možná až příliš expresivním výrazům některých hrdinů, podobné momenty ale nepřichází příliš často a s přihlédnutím k tomu, že tyto efekty jsou konzistentní a týkají se jen konkrétních postav, výrazně mě nerušily a připisuji je k uměleckému záměru autorů.

Důležité pro celkový zážitek jsou ale samozřejmě vlastní dialogy, kde to místy dost skřípe a budete nejspíš kroutit hlavou, ale The Quarry se nesnaží být hutným psychologickým terorem, po kterém budete chtít skočit z okna. Ne, mějme na paměti, že jde o potrhlý příběh bandy mladých lidí, z nichž některým to zrovna příliš nemyslí. Jediné, co mi na naivním vystupování téměř všech postav skutečně vadilo, bylo přehlížení zdánlivě vážných varování, že se něco kolem děje, protože i člověk prosté mysli má pud sebezáchovy a když, krucipísek, vidí stín obřího monstra, nemůže jen mávnout rukou a nikomu o tom neříct. Je ale čistě na vás, jestli takovéhle přešlapy necháte být, nebo za ně hru potrestáte, což jde v The Quarry poměrně snadno. Osud každého z hrdinů máte ve svých rukou, a pokud se rozhodnete schválně kazit quick-time eventy, určitě se odstranění nepohodlného táborníka dočkáte. V opačném případě se musíte zejména v druhé polovině docela snažit, abyste o někoho nepřišli, protože se nelze spolehnout jen na přesné vybírání směru pomocí páčky či myši, ale musíte všechno třeba i nevědomky připravit, abyste tváří v tvář své potenciální smrti uspěli. Někdy jde o předmět, který můžete i nemusíte mít u sebe, jindy vás zase může zachránit pouhá informace. A nebavíme se jen o tom, že si někde něco přečtete nebo odhalíte, řeč je přirozeně i o dalším prvku, který si Supermassive Games půjčují sami od sebe, a tím jsou krátké pohledy do některé z možných budoucností.

Stará paní a muž s puškou

Za tímto účelem musíte v lokacích najít tarotové karty, které vám mezi kapitolami vyloží nepříjemná babizna ve své maringotce. Když kartu nenajdete, dostanete vyhubováno, když ji najdete, můžete se podívat na dvě tři sekundy záběrů, které vám mohou v kritické chvíli pomoci. Nápovědy jsou ale tak vágní a neurčité, že si na ně mnohdy ani nevzpomenete a vše vám dojde až ve chvíli, kdy už může být pozdě. Přesto je tu ještě jeden mechanismus, který se na první pohled tváří lákavě, ale ve skutečnosti jde o čiré zlo. The Quarry přichází s možností vyhnout se smrti tím, že se rozhodnete použití jedno „přetočení děje“, které se zpřístupní později. Problém je v tom, že netušíte, odkdy jste nastoupili na linku vedoucí ke smrti vybrané postavy, a jaké bylo moje překvapení, když mě téměř na konci po využití této funkce vrátila hra o necelé dvě hodiny v ději dozadu. Upřímně jsem si nejdříve neuvědomoval, co to znamená, ale stane se to nejhorší – bez možnosti přeskočit či urychlit jakýkoliv dialog a samozřejmě bez jakékoliv volby kapitol musíte odehrát celou pasáž až do rozhodujícího bodu znovu, což je jednak zvláštní a jednak nesmírně otravné. Když jsem o další dvě hodiny a půl byl téměř na konci, další oblíbenou postavu jsem už nechal pro jistotu zemřít, protože dohrávat tenhle titul na třetí pokus se mi už jednoduše nechtělo.

I na to ale má The Quarry řešení, protože pokud nechcete hrát vůbec, můžete si ze hry udělat skutečný, leč poměrně dlouhý film. O filmovém módu jsme už na Vortexu mluvili a nic se na něm do vydání plné verze nezměnilo. Jde o automatický průchod hrou, která může dopadnout buďto tak, že všichni přežijí, nebo zemřou. Třetí možností je režisérský mód, ve kterém si u každé z postav nastavíte několik základních atributů a spustíte s neznámým výsledkem. A pokud chcete oslavit osmdesátkové slashery jaksepatří, máte k dispozici také režim Gorefest, který dělá přesně to, co očekáváte. Postavy kreativně umírají a hodně při tom krvácí, ano. Musím ovšem přiznat, že když jsem si během rozehrané hry pustil zkusmo filmový režim, začal jsem si všímat až příliš viditelných střihů a problémů s navazováním některých scén, které se mohou vyvíjet několika možnými způsoby a vy či hra si prostě musíte vybrat. V tomto ohledu není The Quarry příliš začištěnou záležitostí a nadále jsem už nedokázal tyhle nedostatky přehlížet. Na některých místech to umí docela poškodit celkové plynutí jednotlivých scén a občas si budete říkat, že daný střih nenavazuje vůbec. Je to škoda, protože snad vyjma jednoho konfliktu grafiky s vědmou v maringotce nevykazovala testovaná PC verze žádné technické nedostatky.

I díky tomu jsem si The Quarry poměrně užil, a až se zbavíme náporu s letními konferencemi, budu se chtít pustit do hraní ještě jednou. Hru lze navíc hrát ve dvou, kdy si každý vybere, jaké postavy chce ovládat a na příslušných místech se chopí gamepadu či klávesnice. Jistě, nejde opět o nic nového, ale právě vklad druhého hráče a jeho vlastní motivace mohou hru nasměrovat k jiným situacím, než do kterých byste se dostali sami, takže i to lze považovat za příjemný bonus. Přesto nelze o The Quarry mluvit jako o něčem vysloveně převratném, vzhledem k existenci několikrát zmiňovaného Until Dawn či Dark Pictures. Musíte být také patřičně naladěni na místy dosti jednoduchý humor a nelogické chování, ale pokud se v tomhle žánru vyžíváte, rozhodně nebudete zklamaní. Nakonec, hra je plná nejrůznějších easter eggů a pomrknutí směrem ke známým hororům, z nichž si navíc hrdinové dělají legraci, a to je minuty před jejich skonem kvůli typickému hloupému rozhodnutí o to legračnější.