Recenze Need for Speed Unbound » Vortex

Závodní série Need for Speed oslavila v roce 2019 své 25. výročí. Od dílu s podtitulem Heat, který v té době vycházel, jsem proto osobně čekal mnohem víc, než s čím nakonec lidé z týmu Ghost Games přišli. Při zpětném ohlédnutí ale musím znovu uznat, že všechno bylo lepší než opravdu nepovedený Payback. Po mírně nadprůměrných známkách ale vedení Electronic Arts zřejmě cítilo, že je žádoucí učinit ještě radikálnější krok a rozhodli se pro vrácení značky do rukou lidí z Criterionu. Slavné britské studio předchází pověst odborníků na závodní hry, zvlášť když mají v portfoliu skvělé kousky jako Burnout nebo Need for Speed: Most Wanted či novou inkarnaci Hot Pursuit. Jak už jsem ale před lety psal, jednalo se ze strany EA jen o symbolický krok. Příliš se už totiž nemluvilo o tom, že spolu se sérií Need for Speed odchází z Ghost Games do Criterionu také většina vývojářského týmu a co je ještě důležitější, vše se už dělo poté, kdy studio opustila slavná jména, která se v minulosti podepsala pod největšími úspěchy. A pokud jste právě z tohoto důvodu byli stran dalšího dílu skeptičtí, je mou smutnou povinností potvrdit, že obavy byly na místě.

Need for Speed Unbound, jak se novinka jmenuje, nevznikalo snadno. Vývojáři z Criterion Games totiž museli pomoci s ne zrovna hladce se rýsujícím Battlefieldem 2042 a svůj vlastní projekt tak poslali na odstavnou kolej. Pokud tento kontext pomineme, může vzniknout falešné přesvědčení, že měli vývojáři o rok více času udělat z Unbound originální a kvalitní díl, tak tomu ale nebylo a na hře se podle dostupných informací skutečně přes rok nepracovalo. I to dnes ale může sloužit jako částečné vysvětlení, proč je Unbound tak podobný předchozímu dílu a proč působí jako nervózní přešlápnutí ve chvíli, kdy vás už z dlouhého, leč z nějakého důvodu nutného stání na jednom místě trochu bolí nohy. Jinak řečeno, pokud se vám líbil Heat, pravděpodobně se vám bez větších výhrad bude zamlouvat také aktuální díl, pokud ne, budete mít problém. Sám jsem to pocítil krátce poté, kdy jsem se do hraní pustil, musím ale hned na začátku potvrdit, že špatný úvodní dojem se po pár hodinách zlepší a s postupným odemykáním či kupováním nových vozů a jejich následnou úpravou se můžete v některých případech dostat k poměrně příjemnému jízdnímu zážitku.

Závodní hry s příběhem…

Tím ale trochu předbíhám, takže se vraťme na start. Need for Speed Unbound začíná způsobem, o kterém jsou v tom nejpozitivnějším slova smyslu přesvědčení manažeři arkádových závodních her. A o to méně hráči, kteří pak výsledný titul hrají. Ano, příběhem. Také Unbound nabízí dějovou linku, která není oproštěna od řady klišé a v jedné větě by se dalo mluvit o tom, že se po dobu čtyř týdnů snažíte získat zpět svoje ukradené auto. Dějové předěly, které přichází po koncích velkých závodů ve zmíněných čtyřech týdnech, jsou však nápadité jen ve smyslu vizuálního zpracování, ve kterém lidé z Criterionu sáhli po kreslených postavách pohybujících se mezi realisticky ztvárněnými vozy. Férově ale musím uznat, že příběhové předěly s animacemi před závody a po nich jsou ta jediná místa, kdy nějak výrazněji na kreslené postavy narazíte a nakonec to není takový problém, jak se mi ještě několik dní před vydáním z trailerů zdálo.

Ve chvílích, kdy přejíždíte po městě Lakeshore a jeho okolí, se totiž hlasatelé v rádiu i přátelé na telefonu snaží navodit pocit, že závoděním bojujete proti systému.

Nezáleží proto ani příliš na tom, jak si postavu ve zjednodušeném editoru vytvoříte, případně do jakého oblečení ji obléknete. Že je zastoupena řada známých značek, případně že si můžete zvolit muže i ženu, asi nemusím příliš zdůrazňovat, na hru to má ale jen pramalý dopad a je ve výsledku úplně jedno, kdo za vás ve hře kroutí volantem nebo vypouští bezobsažné silácké hlášky. V jednom mě ale příběh zaujal, byť nemohu připustit, že pozitivně. Ve chvílích, kdy přejíždíte po městě Lakeshore a jeho okolí, se totiž hlasatelé v rádiu i přátelé na telefonu snaží navodit pocit, že závoděním bojujete proti systému. Tedy přesněji řečeno proti korupci na radnici, útlaku menšin, všeobecné diskriminaci, rovnoprávnosti žen a nakonec i ekologii, což působí přinejmenším úsměvně. Křečovitá snaha poukazovat na aktuální společenské problémy působí jako pěst na oko, a i když ji asi nebudete kvůli všemu tomu ježdění příliš vnímat, vše vyznívá jako prázdná agitka, aby si někdo mohl odškrtnout seznam věcí, které v moderní progresivní hře oslovující převážně mladé lidi musí být.

Máš na to jen čtyři týdny

Po přibližně hodinovém prologu, ve kterém vám lstivá Jasmine vyfoukne váš z vraku postavený závodní speciál, se před vám otevírá jedna z hlavních novinek. Jde o celkovou strukturu závodů, rozdělených do čtyř týdnů. V nich musíte vždy nashromáždit dostatek peněz, abyste se mohli zapsat do kvalifikačního závodu, případně vyhrát či upravit vaše vozy tak, aby odpovídaly stanovené třídě očekávaných moto klání. Podobně jako třeba Bůh tak máte šest dní na to vybudovat svůj závodní svět, ale namísto nedělního odpočinku skočit do závodu s vidinou, že si vás Jasmine všimne a konečně uzná, že si vaše auto nárokuje neprávem. Jako lstivá liška – ač možná trošku přeháním – to ale jako na potvoru nedokáže během prvních tří týdnů a každému už musí být jasné, že ten nejdůležitější souboj přijde až v samém závěru, podotýkám přibližně po 15 hodinách hraní a s vozovým parkem, jehož nejslabší vůz dalece přesahuje výkon původního ukradeného vozu. Ale chápu, emocionální rovina je nevyčíslitelná, takže jaképak copak.

Tím ale veškerá omáčka končí a přichází ke slovu vlastní ježdění po poměrně rozsáhlé mapě, jejíž velikost však až na jedinou věc pozbývá valného smyslu. Vývojáři z Criterionu se totiž rozhodli, že závody nebudete nacházet všude po mapě, ale vstoupíte do nich skrze srazy, které se odehrávají na hrstce stejných míst po celou dobu hry. Najednou tak nemáte příliš silný impuls k prozkoumávání nových míst, protože závody, byť se rozbíhají do všech směrů, začínají ve stále stejných výchozích bodech. Jistě, bez otevřeného světa by jednak design u hráčů asi neprošel a také byste nemohli rozbíjet billboardy nebo trumfovat vlastní rychlost v měřených úsecích, ale upřímně, koncentrace startů závodů do vybraných míst mi nepřijde jako ta nejlepší možnost. Přesto si ale užijete vše, co byste očekávali, od dlouhých vytrvalostních závodů, přes krátká okruhová klání v ulicích, až po drifty nebo speciální mód, který divoké smyky mixuje s prorážením překážek. Na to vše pak potřebujete vhodná vozidla, ať už se bavíme o jejich třídě nebo následné specializaci, k níž se dostanete díky tuningu.

Divoké úpravy i přesné ladění

Pokud máte vylepšování vozidel rádi, přijdete si v Unbound na své. Systém v mnohém kopíruje Need for Speed Heat, takže si můžete upravit jednotlivé součástky v několika kategoriích a sledovat na ukazatelích, co přesně se mění. Dále pak můžete pečlivěji nastavovat třeba přítlak nebo tuhost tlumičů, čímž upravujete jízdní vlastnosti a stáčíte použitelnost vozidla ke konkrétním disciplínám. Tomu odpovídá také třeba volba pneumatik nebo dílčích vylepšení, jako jsou vyztužené rámy nárazníků, aby vše odpovídalo vašim představám. Need for Speed Unbound přichází s více než 120 vozy, ale celý park je – opět – hodně podobný předchozímu dílu a nijak výrazně nevybočuje z nabídky arkádových závodů. Jasně, dojde i na šílenosti jako snížený Defender nebo zcela překitovaná auta, v nichž byste originál nepoznali, ale můžete klidně zůstat při zemi a hru odjezdit v jednom dvou vozech.

Vedle výkonnostního tuningu je pak k dispozici pochopitelně i tuning vizuální, čímž narážíme na jednu z několika kontroverzí, která se s Unbound pojí. Ano, jde o animované prvky, jako je kouř za pneumatikami nebo nejrůznější efekty při použití nitra či skocích, které dotváří celkovou mladistvou atmosféru titulu. Že bych tyhle prvky miloval, se určitě říct nedá – osobně bych se bez nich obešel úplně, ale vypnout zcela nejdou – jen musím, podobně jako u stylizace postav, připustit, že mi po několika hodinách hraní tak nějak přestaly vadit. Lépe řečeno v nich nevidím takový problém, abych na ně musel příliš poukazovat, protože v rychlostech, v jakých se pohybujete, je nějaké blikání vašeho či soupeřova auta něco, čeho si možná ani nestihnete tolik všímat. A ne nutně proto, že by Unbound vytvářel bůhvíjaký pocit rychlost, tady spíše naopak, ale jednoduše proto, že provoz ve městě bývá poměrně hustý a policie značně neodbytná.

Ale strážníku!

Tím se dostáváme k jednomu z největších problémů NFS Unbound a něčemu, čím si opět připomínáme Heat. Aniž byste si na rozdíl od předchozí hry sami vybírali, každý den je rozdělen na den a noc a každé opětovné zajetí do garáže posune čas kupředu. Stále ovšem platí, že přes den je aktivita policistů nižší a v noci stačí jen málo k tomu, aby vás zpozorovali a vydali se vás pronásledovat. Struktura každé noci je proto jasně daná a jediné, co ji ovlivní, je vaše ochota riskovat. Pokud si totiž vyberete některý z lukrativních závodů, z nichž můžete získat zajímavý obnos peněz, musíte automaticky počítat s tím, že na konci obdržíte také body Heat. Ano, ten stejný titulárně pojmenovaný ukazatel z předchozího dílu, který automaticky rozhoduje o tom, jak silná bude odezva policistů. A garantuji vám, že v honičkách s nimi minimálně do poloviny hry budete trávit mnohem delší čas, než kolik ho strávíte v závodech. Potyčky s policií jsou opravdu hodně dlouhé a poměrně náročné, protože strážnici vystupují nad fyzikální zákony a jen tak je nesetřesete.

Receptem je vlastnit rychlé auto nebo takové, které díky nastavení neztrácí příliš rychlosti v zatáčkách, k tomu se ale propracujete až později a do té doby vám budou policisté dělat ze zážitku peklo. Jasně, je skvělé jednou za čas vyburcovat celý sbor, včetně vrtulníků nebo jednotek tvořících zátarasy, ale dělat tohle v podstatě každou noc a opakovaně, hraničí s obrovskou frustrací. Na druhou stranu, policisté jsou sice rychlí a zázračně zrychlují spolu s vámi, i když mačkáte nitro na maximum, ale na druhou stranu nejsou příliš chytří. Někam za vámi vůbec nepojedou – typicky místa vzdálená od jakýchkoliv silnic, případně budou dělat zátarasy na místech, kudy vůbec nejedete. Proto se to vždycky dá nějak udělat a policistům ujet, ovšem ať jsem dělal, co jsem dělal, nepřišlo mi to jako příliš velká zábava. Vlastně úplně naopak.

To jsou moje prachy!

Tím se dostáváme k závodům, které potyčky s policisty v mnohém připomínají. Ačkoliv do vás soupeři tak úzkostně nebourají, pohybují se vůči vám na gumovém laně a často zrychlují a zrychlují, aniž by se od jejich výfuků významně blýskalo, čímž je indikované zrychlení pomocí nitra. To ale, pravda, není nutné využívat vždycky, protože Unbound nabízí ještě jednu funkci zrychlení, která se nabíjí třeba díky driftům nebo jízdě ve vzduchovém pytli za protivníkem. Pokud zrychlení využijete, doslova vás vykopne kupředu a může se stát povedenou součástí vaší driftovací metody, pokud však nezareagujete dostatečně rychle, ukazatel se zase začne vybíjet a musíte hledat jinou příležitost. Jinak se ale nedá říct, že by umělá inteligence byla bůhvíjak prohnaná a jediné, co skutečně zvyšuje obtížnost, je vlastní nastavení v menu. Samozřejmě o průběhu závodů rozhoduje i jistá náhoda, třeba pokud netrefíte bránu nebo naopak trefíte nějaké auto v provozu, ale díky restartům máte i na vyšší stupně obtížnosti možnosti, jak složit reparát a téměř vždy dovedete svůj vůz do zdárného cíle. Závody jsou totiž odstupňovány podle třídy a není tak možné narazit na někoho příliš silného, resp. začít závodit s příliš slabým autem proti nesmyslné konkurenci.

Pořád se ale budete prát s tím, že auto zastavuje příliš rychle bez výrazné setrvačnosti a doslova překroutíte svůj pohled na to, kam si myslíte, že by auto asi jelo v porovnání s tím, co ve hře doopravdy udělá.

Jenže aby to všechno byla zábava, musí se vám auta dobře ovládat, což Unbound splňuje dle mého jen napůl. Že se jedná o arkádu, je zřejmé a není potřeba začít vymezovat Need for Speed vůči ostatním závodním hrám. Tahle arkáda ale v případě mnoha vozů z celé nabídky postrádá pocit hmotnosti a skutečné ovladatelnosti, byť se vše dá trochu vylepšit díky popisovanému tuningu, ale třeba i skrze nastavení způsobu, jakým auto vstupuje do driftu. Pořád se ale budete prát s tím, že auto zastavuje příliš rychle bez výrazné setrvačnosti a doslova překroutíte svůj pohled na to, kam si myslíte, že by auto asi jelo v porovnání s tím, co ve hře udělá. Velmi často se mi tak stávalo, že jsem místo ladného objetí domu zarazil svou Mazdu o jeho roh a sledoval, kterak všichni mizí v dáli. Mnohdy také jen čelně šťouchnete do auta před vámi a hra vše vyhodnotí jako likvidační srážku, po které ale přijde jen ona likvidační animace a jedete zase dál. Auto se sice opotřebovává a můžete ho zcela rozbít, pokud budete ignorovat čerpací stanice, do té chvíle ale musíte udělat tak pět šest „totálek“, po kterých už konečně auto zemře. I tohle použití efektu absolutního rozbití vozu a přeškrtnutých smajlíků tak nedává příliš smysl a jen podtrhuje celkový dojem ze hry.

Ten bohužel výrazně neposiluje ani vizuální stránka, která je sice obstojná ve smyslu podání vozidel, ale zcela selhává ve zpracování světa. Kulisy jsou rozmazané, mnohdy nejsou nikterak bohaté na detaily, což se týká zejména domů a paneláků, vegetace působí na některých místech až směšně a stejně jako v Heatu vás nezastaví pomalu ani stromy nebo kovová svodidla. Ony vás vlastně téměř ani nezpomalí, což je čiré bláznovství a jednoduše to nepůsobí dobře. Naštěstí ale hra poměrně dobře zní a můžete si sami i vytunit zvuk výfuku. Hudba je pak standardní, směsice hip hopu a elektroniky, do které ale příjemným způsobem proplouvají i skladby mimo americkou produkci, včetně dvou polských songů, které jsem si skutečně oblíbil. Jsou to ale jen střípky a záchvěvy, díky kterým bych byl ochotný připustit, že jsem se bavil nebo že se mi hra líbí a spíše ve mně převládá pocit, že nikdo nechtěl příliš riskovat. Výsledkem je ale nemastná hra, která se po dlouhou dobu nepříjemně ovládá a nebýt propracovaných vozů, asi bych se uchýlil k průměrné známce. Dá se však říct, že oproti Heatu přeci jen přichází s několik drobnostmi navíc a v součtu dosahuje podle mého stejných kvalit. Mírně nadprůměrných, ale jinak nic extra.