Recenze Horizon Forbidden West » Vortex

Pokud na vás před pěti lety zapůsobilo kouzlo hry Horizon Zero Dawn od nizozemského studia Guerrilla Games, máte v kalendáři nepochybně zakroužkovaný tento pátek. Právě 18. února totiž vychází druhý díl s podtitulem Forbidden West, kterým jsme mohli projít ve velkorysém předstihu a hned zkraje posledního týdne dlouhého čekání vám přinést recenzi. Už podruhé se budete moci vydat s neohroženou Aloy do světa, který je sice na první pohled cizí, ale stačí se lépe rozhlédnout a pochopíte, že prostředí hry je jedním velkým hřbitovem naší civilizace. To ale není jediná pozoruhodná věc, která vás v přibližně 30hodinovém příběhu čeká – žasnout budete doslova na každém kroku a v ranku akčních adventur s RPG prvky porovnávat jen s těmi nejlepšími.

Na oslavy není čas

Když jsem o Horizonu nedávno mluvil ve vidcastu, zmínil jsem, že ne všechny lidi v mém okolí nová značka od Guerrilly zaujala. A aniž bych vám chtěl podsouvat na tomto místě moje pocity, přišlo mi, že takových lidí bylo všeobecně mnoho. Krásná grafika, kterou se vývojáři blýskli už v roce 2017, stála v pozadí hry, jejíž příběh a svět byly podobně nepřístupné, jak působila sama hlavní hrdinka. Společně s odkrýváním osudu Aloy i světa, ve kterém se ocitla, jsem však změnil názor už u prvního dílu, zdálo se ale, že ne všichni byli ochotni pokračovat a zjistit, že Horizon má velmi propracovaný lore, skvělé postavy, souboje i zvraty, které stálo za to objevit. Druhý díl na to jde trochu jinak, a přitom se ještě vůbec nebavíme o herní náplni či grafice. Společnost Sony se totiž rozhodla opatřit Forbidden West českými titulky a hra přirozeně dělá spoustu věcí pro to, aby ji pochopili i nováčci. Kombinace těchto dvou faktorů proto působí v této souvislosti jako pomyslný reparát, ve kterém Guerrilla Games bodují na plné čáře, když předkládají zajímavou, propracovanou a poměrně silnou záležitost, na kterou zřejmě jen tak nezapomenete.

A když už jsem začal těmi spojnicemi s prvním dílem, je důležité vymezit, že se Forbidden West odehrává jen několik měsíců po známých událostech ze Zero Dawn. Aniž bych chtěl prozrazovat příliš – a to i s ohledem na děj původní hry – ne všechno, o co se hlavní hrdinka Aloy a její přátelé snažili, bylo úspěšně dokončeno. Vlastně by se dalo říct, že vyřešení jednoho problému jen oddálilo řešení problému následujícího, a jak pochopíte na samotném začátku hry, Aloy rozhodně nezahálela a namísto oslav se už bez naší přítomnosti pustila do pátrání. Cílem všech jejích snah je najít Gaiu – teraformační software, prostřednictvím kterého by bylo možné zachránit Zemi od podivné nákazy a vrátit kmenům působícím na části mapy dnešních Spojených států klid a alespoň nějakou jistotu. Záloha zničeného softwaru ale není nikde k nalezení, a proto se Aloy vydává na západ, který se zdá být alespoň v prvních několika hodinách skutečně zapovězený.

Vedou se kolem něj podobné řeči jako svého času o Slunečním království, jen tentokrát už Aloy poháněna vyšším cílem hledí na všechny spatra a problémy ostatních vnímá jako ryze nicotné. Na tomto místě musím scenáristy Guerrilly opravdu pochválit, protože charakter hlavní protagonistky má skutečně hloubku, což dokazují minuty a hodiny velmi povedených dialogů. Dynamika, se kterou přichází Forbidden West, je srovnatelná s filmy, postavy až na výjimky reagují velmi realisticky a z vystupování Aloy je cítit obrovská naléhavost. Neměl jsem problém uvěřit, a to i díky famózní synchronizaci rtů s pronášenými slovy, že záchrana planety je to jediné, na čem záleží, i když děj v průběhu hraní ovlivňují zajímavé zvraty a ne všechny cesty jsou jasně nalinkované. Kouzlo zpracování světa a způsobu, jakým je do něj zasazena hlavní hrdinka, ale spočívá v neustálém balancování mezi tím, že Aloy společně s vámi ví, co se na Zemi stalo, zatímco příslušníci jednotlivých kmenů přisuzují událostem božský charakter a věci si vysvětlují značně spirituálně. Prozření, které tu a tam Aloy nabídne, tak může být radostné, stejně jako bolestivé a díky postupně rostoucí skupině hlavních hrdinů máte možnost zjistit, jak to který z nově naverbovaných členů vlastně má.

Perfektní design světa

Forbidden West díky tomu připomíná například skvělý Mass Effect, protože vám v základně vysoko v horách umožní dostat se jednotlivým členům týmu pod kůži a poznat jeho nebo její příběh. A to nejen prostřednictvím dalších perfektně zpracovaných rozhovorů, ale také skrze doprovodné mise, které velice schopně maskují rozdíl mezi hlavními a vedlejšími úkoly. Pokud byl receptem na úspěch Zaklínače 3 příběh, obalující veškeré vaše počínání, pak jsou v Guerrilla Games velmi pozorní a inspirovali se přesně tím, co příběhové hry očividně potřebují jako sůl. Zapomeňte na výplňové úkoly, které bezobsažně splníte jen proto, aby byly splněné. Nemluvím teď o obyčejných pochůzkách, které hra umí sama vytvářet na základě toho, jaké zdroje pro výrobu či nákup konkrétních věcí potřebujete. Na mysli mám zadané úkoly, které jsou v drtivé většině velmi poutavé, strávíte jejich plněním plnohodnotnou délku času, a ačkoliv neposouvají hlavní linii kupředu, poskytnou vám další pohled na svět, v němž se Forbidden West odehrává a odkryjí osudy lidí, které se Aloy snaží aktivací systému Gaia zachránit.

Jako příklad může posloužit zdánlivě jednoduchý úkol, vypátrat ztracenou ženu v horách a dovést ji zpět do vesnice. Stačí ale pár dialogů a několik objevených stop, abyste zjistili, že žena se zřejmě stala obětí nepříjemného spiknutí. Nálezem jejího těla ale nic nekončí, přirozeně se vydáváte po stopě vraha, kterého sice odhalíte, ale ani z jeho pohledu se celá situace nejeví jako odsouzeníhodná. Jak zareagujete, bývá navíc občas i předmětem vlastní volby, která sice vstupuje do celkového vyznění jen občas, a převážně v příběhových misích, ale i tak jde o velmi příjemné zpestření. Přitom ony vedlejší úkoly nejsou do herního prostředí zasazeny jen tak, aby proběhly, ale většinou se odkazují na to, co se v daném kmeni už nějakou dobu děje, případně na vlivy, které – zjednodušeně řečeno – přišly s Aloy. Není proto těžké zasadit si pohnutky lidí do kontextu, který uzavírá celý kruh a jednoduše dává smysl. To je asi to nejlepší, co lze na konto systému úkolů říct, a zcela pochopitelně se pojí i s hlavní linkou.

Třicet hodin jako nic

Stavba příběhových misí je velmi pestrá, i když většinou opakujete stále ty stejné prvky pořád dokola. Přesun z místa na místo, průzkum, chvilka akrobacie, souboj, dialog a sbírání surovin, abyste měli pořád z čeho vyrábět šípy nebo se čím léčit. Takhle zjednodušeně to vypadá až děsivě, ale podstatné je, že nudě vystavili vývojáři z Guerrilla Games stopku. Vždy totiž záleží, co prozkoumáváte, kde skáčete z plošiny na plošinu nebo s kým mluvíte a tohle jsou proměnné, které se v podstatě neopakují. Navíc díky tomu, že se Horizon pohybuje na pomezí fantasy i sci-fi, není nouze o dramatické změny kulis, které na sebe ale svým vizuálním zpracováním velmi dobře navazují a působí jako celek, nikoliv jako oddělené instance. Přesto ale není všechno ve Forbidden West hodné pochvaly, takže pokud jste se už začínali ptát, v čem je háček, pár věcí bych tu měl.

Pokud tedy mezi hlavní misemi nebudete plnit nic jiného, může vás člověk, s nímž jste právě domluvili, pozdravit tak vehementně, jako kdyby vás neviděl týden

V první řadě to jsou bedny se surovinami rozeseté doslova všude, a to bez ohledu na logiku. Léčivé bobule proto klidně najdete v komplexu, ve kterém očividně nikdo nebyl celá století, a to mi příliš nehraje s přesvědčením, že vývojáři v jiných ohledech podobné zkratky nehledali. Umocňuje to fakt, že v některých lokacích změní podobu léčivé suroviny na houbičky či jiné rostlinky, takže proč jen někde a ne všude? Vadí mi také ignorování skutečnosti, že hráči mohou jít jen po příběhu, takže nejsou adekvátně připravené reakce všech postav. Pokud tedy mezi hlavní misemi nebudete plnit nic jiného, může vás člověk, s nímž jste právě domluvili, pozdravit tak vehementně, jako kdyby vás neviděl týden. A samozřejmě dochází i na problémy způsobené nutnostní zkondenzovat svět – i když na stále velmi obrovskou mapu – při zachování pocitu monstrozity a pompéznosti. Příkladem nepovedených situací tak může být rozhovor s převozníkem, na který navazuje dialog s člověkem, jenž onoho převozníka už celou věčnost neviděl a moc by ho zajímalo, jak se ten starý pardál vlastně má. Tedy, až na to, že dojít od převozníka k tomuhle zvědavci trvalo Aloy po svých asi dvě minuty, takže neexistuje důvod, proč by si k sobě nemohli najít za ty roky cestu a trochu si poklábosit.

Akce převažovat nemusí

Co se týče soubojového systému, vývojáři nijak výrazně neexperimentovali a plně využívají prvky, které představili už v Zero Dawn. Čili například typy zbraní jsou víceméně shodné, a to včetně pastí či elektrických ohradníků. Základní poučka tedy zní, že různé luky vystřelují různé šípy, Aloy si s jejich počtem a umístěním na záda ale ani tentokrát žádnou hlavu nedělá. Týká se to i hřebíkometů, bombiček, praků sesílajících granáty nebo vystřelovačů lan, které ve hře zůstávají a jejich fungování se změnilo jen nepatrně. Obecně by se dalo říci, že máte na váš arzenál víc aktivních slotů a přichází i některé další typy munice, které jsou vhodné pro další typy nepřátel. Právě na tomto poli ale Forbidden West přidává víc strojů, jejichž chování, útoky i zranitelná místa se teprve musíte naučit a je vidět, že už původní vize byla správná. Stačilo tedy jen popustit uzdu fantazie a téměř pokaždé z toho máte neotřelou zábavu v podobě boje, který umí docela potrápit. Pomoci si můžete kotvičkou, která vás může i vymrštit do vzduchu, následně lze použít novinku v podobě kluzáku, a během toho klidně střílet salvy šípů i v kombinaci se speciálními schopnostmi, které si odemykáte v rozšířené nabídce. Při troše cviku tak můžete rozpoutat dokonale efektivní tanec smrti a žasnout, co všechno jde dělat a jakým způsobem lze dosáhnout kýženého výsledku.

Protože ale vývojáři nevedou hráče za ruku a pouze mu prostřednictvím zařízení Focus či komentářem vedlejších postav naznačují, jaký útok je nejúčinnější, můžete nepřítele klidně podle libosti pižlat základním šípem. Je ale samozřejmě vhodné kombinovat vše, co máte po ruce, pomáhat si tichým postupem i útoky ze zálohy a hledat tu správnou taktiku. Vzhledem k tomu, jak bezchybně se hra ovládá a nakolik si můžete pomoci třeba zpomalením času při soustředění, je vážně radost zkoušet nové věci a podstupovat nejrůznější výzvy i s vidinou lootu, bez kterého se při snaze vylepšit vlastní výbavu neobejdete. Dobrému pocitu ze soubojů se stroji nahrává také zpracování umělé inteligence, které se model od modelu liší a někteří pohybliví, neřku-li téměř neviditelní protivníci se mohou stát opravdu nepříjemnou hrozbou. Škoda jen, že se to stejné nedá říct o nepřátelích z řad ostatních lidí – takoví protivníci mají tendenci zasekávat se za překážkami, případně se zastavit na místě, odkud vám už díky vašemu neutuchajícímu dopadu ran nemají šanci uniknout. A i kdyby se něco zvrtlo, pořád tu jsou úskoky, které se stávají nejmocnější zbraní a řešením téměř na všechno, protože se během nich Aloy doslova odhmotní a je nezranitelná. Obtížnost má ale na druhou stranu pět stupňů, takže existuje dostatek možností, jak si něco usnadnit, stejně jako ztížit podle přání, což je podtrženo i velmi konkrétními rozdíly.

Ani předchozí generace nepřijde zkrátka

Protože už pěknou řádku minut sledujete záběry z mého hraní, určitě jste si už stihli udělat představu o tom, jak skvěle Horizon Forbidden West vypadá. Musím nicméně přidat, že vlastnímu hraní se žádné obrázky a videa nevyrovnají a bez ohledu na to, jestli je vaší cílovou platformou PS4, nebo PS5, čeká vás jeden z nejlepších zážitků za poslední dobu. Už první díl vypadal famózně, pokračování ale zejména na PlayStationu 5 nastavuje laťku opravdu hodně vysoko a vytknout lze grafickému zpracování jen hrstku věcí typu doskakování objektů i textur nebo opravdu divokou, místy až trochu rušivou fyziku vlasů hlavní hrdinky. Pokud budete hrát na novější konzoli od Sony, čekají vás dva herní módy, které se od sebe v jednom bodě velmi výrazně odlišují. Jde o očekávanou klasiku – výkon a kvalita – přičemž to nejpodstatnější je framerate. I když si vyberete režim výkonu s 60 fps, rozlišení a množství detailů pocitově neklesají tak dramaticky, abyste je museli vyměňovat za 4K s poloviční frekvenci snímků a ray tracingem. Podle vlastního občasného přepínání z módu do módu – což lze provést za běhu hry bez nutnosti restartu – totiž musím přiznat, že mi hraní ve 30 fps jednoduše nevyhovovalo, a to nejen v soubojích, ale i při běžném přesunu světem nebo v plošinovkových sekvencích.

Co se týče hraní na PS4, tam je samozřejmě k dispozici jen jediný mód, dělající maximum pro to, aby hra udržela stabilních 30 fps. Podle přibližně dvou hodin, které jsem na PS4 Pro odehrál, mi ale nepřišlo, že by rozlišení klesalo nějak výrazně hluboko, i když v přímém porovnání jsou nedostatky patrné. Jenže mnohem víc než rozlišení a nakonec i framerate, odlišují PS5 verzi od hraní na PS4 přidané vizuální efekty, díky kterým působí vše na novější konzoli plastičtěji a o trochu lépe i po stránce barevnosti. I v režimu výkonu lze vidět jiné nasvětlení Aloy, která vystupuje z obrazu nad rámec ostřejších detailů. Změny ve zpracování se ale týkají i podvodních světů nebo efektů výbuchů, které jsou na PS5 bohatší. A to nezmiňuji rychlé načítání a také 3D audio, které je rozhodně velkou výhodou v hutných soubojích, v nichž na vás může přilétnout rána doslova odkudkoliv. A pochopitelně DualSense, který předává skvělou haptickou odezvu – například při jízdě na některém ze strojů – spolu s tuhým pravým triggerem při snaze hacknout terminál či dveře. Dáte-li ovšem stranou objektivní nedostatky, dá se na to vše hledět také opačným pohledem a vývojáře znovu chválit, jak skvěle nakonec vypadá hra i na hardwaru z roku 2016, bereme-li jako referenční PS4 Pro. Počítám do toho i možnost ovládnout létající stroje a přesouvat se nad krajinou, i když je férové dodat, že pohyb není bůhvíjak rychlý a tahle příběhem daná možnost je spíše na efekt, nežli skutečně funkční a revoluční, jak se už několik dní před vydáním šušká na internetu.

Co ještě dodat a nemít pocit, že člověk zapomněl na něco důležitého? To je v případě masivních open-world her vždycky trochu problém. Spokojím se ale v závěru s konstatováním, že Forbidden West je ještě lepší nežli původní hra a předkládá tak propracovanou, smysluplnou a zábavnou jízdu, že z toho budou někteří hráči zaskočeni. Kvůli snaze vyhnout se spoilerům jsem přitom nekomentoval a nehodnotil vše, co lze ve Forbidden West dělat a zažít, pořád by šlo ale jen o chválu dílčích prvků, které mají lidé z Guerrilla Games v malíku. Potvrzuji také, že po dohrání příběhu zůstává svět otevřený a můžete splnit vše, na co jste neměli chuť před dokončením dějové linky. Týká se to samozřejmě i výplňových činností, jako jsou útoky na základny nepřátel, shánění patřičných surovin, souboje v arénách nebo hraní místní deskovky. Pořád ale můžete mít k dispozici také dostatek vedlejších misí, které vám dají další kontext a celkově se může herní doba protáhnout klidně i k 50 hodinám, které nebudou generické. Škoda jen, že momentálně není k dispozici režim New Game+, ale hádám, že ho vývojáři po odbavení prvních patchů do hry dodají a hraní Forbidden West bude ještě zajímavější, než je v téhle základní verzi.