Recenze Assassin’s Creed Mirage » Vortex
První Assassin’s Creed vyšel před dlouhými 16 lety. Skoro se tomu ani nechce uvěřit. Za tu dobu série ušla velký kus cesty a Mirage má její historii připomenout a oslavit. V době, kdy se na trh chystá celá řada her z této ságy, připadl tak významný úkol paradoxně menší hře, která se zrodila z nápadu na rozšíření pro Assassin’s Creed Valhalla. Díky tomu je výsledkem kompaktnější titul, po kterém minimálně část původních konzervativních fanoušků volala. A nebo tomu tak alespoň podle Ubisoftu mělo být. Tak povedlo se skutečně Assassin’s Creed Mirage připomenout starší díly a je oním avizovaným návratem ke kořenům? Na tuto otázku se pokusíme najít odpověď v nadcházející recenzi.
Hlavním hrdinou Mirage je Basim, kterého můžete znát už z Valhally. Tady je to ovšem na samém začátku obyčejný mladý zlodějíček, který se protlouká ulicemi Bagdádu v 9. století, jak se dá. Náhoda ho svede s budoucí mentorkou Roshan, která je stejně charismatická jako její herecká představitelka, která jí propůjčila hlas v anglickém dabingu. Vlastně je v tom minimálně na začátku trochu potíž. Protagonista na rozdíl od Roshan není příliš zajímavý. Je to takový tuctový nepopsaný list papíru, který nebudí žádné velké sympatie. A ani premisa vás na zadek neposadí. Po jedné zpackané krádeži vám jde o život a musíte s pomocí Roshan opustit rodné město, kde jste se sotva začali rozkoukávat. Kromě otevřeného světa přibližně o velikosti Paříže v Unity se v tu chvíli vypravíte do pevnosti Alamut, kde se právě dozvíte, co je Bratrstvo a co je Řád. Vycvičíte se v boji a vrátíte zpět do Bagdádu a jeho okolí, abyste poměrně tradičně postupně vypátrali několik padouchů a odstranili je z cesty. Žádná velká inovace.
Naštěstí vám mohu prozradit, že nemastný neslaný začátek se docela slušně rozjede a stopování jednotlivých cílů vás nakonec bude bavit. I tak jsem ale bohužel neměl ještě pár hodin před koncem pocit, že by se autoři pokusili v příběhu hráče nějak překvapit. Naštěstí jsem se mýlil a v samém závěru na vás přeci jen čeká několik zajímavých zvratů, jejichž povahu samozřejmě nemohu ani naznačit. Jen kvůli příběhu byste ale Mirage ani tak asi nehráli a nedosahuje kvalit těch nejzajímavějších dílů. Potkáte pár zajímavých postav, ale také pár zcela zapomenutelných. Pojďme se proto raději podívat na hratelnost, o níž autoři sebevědomě prohlašovali, že zalichotí pamětníkům. Pravda je to samozřejmě tak napůl. Mirage nezapře, že stojí na technologii Valhally a nehraje se tak docela jako úplně první díly, pokud v to snad doufáte. Na druhé straně se ale těmto hrám přiblížil zdaleka nejvíc za několik dlouhých let. A na mnoha místech je znát opravdová a upřímná snaha mechanismy a design ohnout tak, jak to bylo kdysi normou.
Vývojáři ze studia Ubisoft Bordeaux ustoupili od pojetí akčního RPG se vrátili se k akční adventuře s větším důrazem na stealth a lineárnější vyprávění.
Mirage je kratší hra, kterou můžete pokořit za 15 až 20 hodin. Možná jste to už zapomněli, ale dřív šlo o běžný standard u Assassina. Takže vlastně ani nevím, zda o novince mluvit jako o menším dílu. V každém případě omezený rozsah ve srovnání s posledními hrami férově reflektuje nižší cenovka. I tak ale působí vlastně docela plnotučným dojmem. Když se pohybujete světem a noříte se do něj, necítíte se ochuzeni. To jen ve srovnání s Valhallou či Odyssey působí hra menší. Vývojáři ze studia Ubisoft Bordeaux ustoupili od pojetí akčního RPG se vrátili se k akční adventuře s větším důrazem na stealth a lineárnější vyprávění. To vám samozřejmě nebrání některé mise plnit v libovolném pořadí nebo se pouštět do otevřených potyček. Ale většina úkolů až na vedlejší kontrakty a některé službičky pohání hlavní zápletku a hra vám na každém kroku připomíná, že preferuje plížení, tichý postup a plánování. Basim má například před klíčovými vraždami možnost prozkoumat své “hřiště” a objevit různé příležitosti, které mu mohou usnadnit cestu ke kořisti. Pohybovat se tiše ve stínech a vylákat svůj cíl má znovu nesporné kouzlo.
Během svého putování Bagdádem jsem opakovaně mohl zvolit, co a jak udělám. Trochu jsem stopoval, několikrát jsem uplácel a když to bylo nezbytné, převlékl jsem se i za eunucha, abych se dostal na zakázané místo pokud možno bez povšimnutí. Basim umí upgradovat a odemykat si nové schopnosti, vylepšuje svou výbavu i pomůcky, které používá k boji. Obejde se ale bez zbytečného harampádí a na gear hra neklade takový důraz. Výsledkem je, že v inventáři máte jen pár zbraní na výběr a pár kostýmů. Vždy mají nějakou specialitu a lze je dvakrát upgradovat, ale okolo výbavy už se netočí taková pozornost. Neznamená to nicméně, že by třeba souboje fungovaly úplně stejně jako kdysi. Nebo že tu nenajdete dědictví posledních her. Příkladem je návrat dravce, kterým je v Mirage váš opeřený společník jménem Enkidu, jenž vám pomáhá s průzkumem terénu a lokalizováním důležitých lidí. Ale pozor, nepřátelští lučištníci jej snadno zaženou pryč, dokud se jich nezbavíte. Jinak vás ale v misích hra ničím moc nepřekvapí.
A pak je tu ještě jedna novinka – potenciálně dost kontroverzní. Mluvit v souvislosti s touto sérií o realismu je trochu ošemetné, ale Mirage se o něj v zásadě snaží. Jako pěst na oko pak ve výsledku působí schopnost Assassin Focus, která vzbudila obavy mezi některými fanoušky už při svém představení. Jednoduše jde o nadpřirozenou dovednost, která vám umožní zastavit na okamžik čas a na velkou vzdálenost bleskurychle zlikvidovat celou sérii nepřátel, které si nejprve označíte. Hra se to nesnaží ani příliš vysvětlovat, prostě to umíte a basta. Budu upřímný a řeknu, že se to podle mě do Assassina příliš nehodí. Tím spíše, že se jinak Mirage drží docela zpátky a nevymýšlí hlouposti. Působí to spíš jako nějaký cheat, který za vás potenciálně instantně vyřeší nejednu prekérní situaci. I když je schopnost nejprve třeba “nabít”, je tak všemocná a účinná, až to působí nepatřičně. Ale asi záleží jen na vás, zda se ji rozhodnete používat. Hra vás do toho nenutí.
Nejde o jediný nadpřirozený prvek, ale zbytek se týká spíš příběhu. Ten si pohrává i s různými mytologickými odkazy a folklorem, ale činí tak poměrně šikovně. Když už je řeč o místních reáliích, sluší se zdůraznit, že zdejší svět je zajímavý a přesvědčivý. Staví samozřejmě na osvědčených principech, ale iluze živoucího města je zase o kousek reálnější. Osobně se mi líbí zmíněný rozsah mapy i to, kolik času strávíte v Bagdádu a kolik v jeho okolí. Je to příjemný mix a navíc musím říct, že něco do sebe má i jakási obyčejnost prostředí. Sice tu nenarazíte na monumenty na každém kroku, ale zato město vypadá jako skutečné město. A za jeho hradbami se zase rozprostírá alespoň kousek digitální divočiny evokující okolní svět. Ozdobou série je už tradičně její encyklopedická povaha. Tady se autoři vrátili od velkolepé interaktivní učebnice dějepisu v podobě Discovery Tour opět ke klasické databázi, ale zato je nám k dispozici hned při vydání hry. Záznamy sbíráte během hraní na významných místech.
Ačkoli autoři mluví například o vylepšeném parkouru, já mám spíš pocit, že v sérii narážím na stále stejné problémy. Při pohybu městem, překonávání překážek i při zabíjení i v Mirage vidíte chyby, které dávno znáte.
Zatímco v hratelnosti a designu světa mohl tým Ubisoft Bordeaux zjevně experimentovat a svézt se na nostalgické vlně, technologicky stojí hra, jak už bylo řečeno, na Valhalle. Ačkoli tak autoři mluví například o vylepšeném parkouru, já mám spíš pocit, že v sérii narážím na stále stejné problémy. Při pohybu městem, překonávání překážek i při zabíjení i v Mirage vidíte chyby, které dávno znáte. Je mi jasné, že optimalizovat hru je asi nesmírně obtížné, ale nejrůznější anomálie v ovládání, interakcích a animacích jsou už opravdu otravné. Člověk si na ně nikdy tak docela nezvykne, prostě je musí ignorovat. Jako když se umělá inteligence zcela chaoticky snaží vypořádat s nějakou nenadálou situací. Takhle třeba moji spolubojovníci koukali na to, jak sám čelím mohutné přesile, aniž by hnuli prstem, přestože stáli přímo na bojišti. Asi jen čekali na další cutscénu. Je to zřejmě daň za otevřenou hratelnost, ale upřímně jsem myslel, že je to něco, čeho se série dávno zbaví. Hra navíc není graficky nijak ohromující. Esteticky a stylem je velmi lákavá, ale čistě po technické stránce už dnes nikomu zřejmě dech nevyrazí. Hrál jsem na PS5 v režimu výkonu a dočkal se solidního podání, nicméně se domnívám, že v dalším velkém dílu už přijde větší pokrok a je rozhodně na místě.
Dojem z audiovizuálního zpracování naštěstí trochu pozvedne opravdu pěkná hudba a velmi dobrý dabing. O Roshan už byla řeč, ale pěkně se poslouchají i další postavy. A komu by nestačilo pár lokálních frází vmísených do angličtiny, může si celou hru přepnout do arabského dabingu. I díky tomu může výsledek zase působit o kousek hodnotněji. Mirage totiž jinak i přes své kvality nezapře, že vznikal původně coby DLC. Naštěstí to vydavatel podtrhuje i nižší cenou.
