Postal 4: No Regerts – -apkrig

Psal se duben roku 2003, když světlo světa spatřila hra Postal 2, která se časem stala vysloveně kultovní záležitostí. Když zazní její jméno, snad každému hráči se vybaví drsný, černý a nekorektní humor. Z herních mechanik nejvíce utkvěla v paměti možnost močit na lidi nebo použití kočičího mazlíčka jako tlumič pro útočnou pušku.

Vývojáři ze studia Running With Scissors se o svoje milované dítko pečlivě starali a takřka sedmnáct let do něj přidávali nový obsah. Ale přetočme hodiny do současnosti, kdy nastal čas dát vale legendě a přijít s něčím úplně novým – plnohodnotným čtvrtým dílem.

Ptáte se, kde je konec trojce? Ta byla tak nepovedená, že ji autoři radši vytěsnili z mysli a rychle přikvačili se čtyřkou, která měla za cíl navázat na úspěch druhého dílu. Jenže jak už to tak bývá, když se někdo snaží oživit zesnulého, oživlá zombie leckdy napáchá mnohem více škody než užitku. A to je přesně případ Postal 4: No Regerts.

Stejné dnes znamená horší

Postal Dude je obyčejný týpek, který hledá své místo ve světě. Vypůjčil si župan od filmového Duda alias Big Lebowského a vydal se na svou pouť. Moc se mu nedaří a když přijde i o svůj karavan, vydává se do města Edensin, kde hledá nové pracovní uplatnění. Tak jako ve druhém díle je hra rozdělená do pěti dní, kdy se hlavní postava dostává k nejrůznějším úkolům, které na první pohled působí banálně, ale vždy se něco zvrtne, a náš hrdina se tak dostane do svízelných situací.

Hned tady se dostáváme k prvnímu problému. Running With Scissors se ve světě proslavili hlavně tím, že se nebáli jít v druhém Postalu za hranu korektnosti a přišli s neotřelým drsným humorem, který prostě a jednoduše bavil. Čtyřka naproti tomu hraje strašně na jistotu a ve výsledku působí jako derivát dávno viděného.

Většina misí je prostě jedna velká nuda. Například v prvním dni se dostanete do vězení, kde se snažíte uprchlé vězně dostat zpátky do cel. Na papíře by to mohlo vypadat jako zajímavá a vtipná mise, jenže se nekoná ani zajímavost, ani vtipnost. Jen běháte z místa A na místo B a opisujete kódy k zavření cel. A podobná rutinní nuda je typická pro skoro všechny mise, na které narazíte.

Město duchů

Kromě originálně vypadajících, ale repetitivních úkolů hře podkopává nohy i naprosto otřesná umělá inteligence. Dodnes si vybavuju, jak se pod drsnou slupkou dvojky skrýval na svoji dobu solidní gunplay. Jenže co bylo dobré před skoro dvaceti lety, rozhodně neobstojí dnes. Takřka každý zásah hlavy zapříčiní, že se nebohý protivník prostě a jednoduše otočí zády k vám a stojí. Což je poprvé možná vtipné, podesáté nad tím už jenom kroutíte hlavou.

Pořád máte k dispozici otevřené město, kde se můžete vyblbnout do sytosti. Močení nechybí, kočka jako tlumič taky ne. Můžete sekat hlavy lopatou, flambovat civilisty plamenometem nebo vypustit na nic netušící obyvatele městečka Edensin hejno hladových holubů. Má to však jedno velké „ale“. Opravdu je zábavné provádět divoké kousky ve městě, které je naprosto mrtvé, a to nikoliv kvůli vašim skopičinám?

Celá oblast je prošpikována civilisty, ale ti vlastně jen chodí odnikud nikam bez jakéhokoliv cíle a když jsou svědky střelby, rozutečou se na všechny strany jen proto, aby se za pět vteřin vrátili ke své jednotvárné rutině. Kromě hlavních a pár vedlejších misí se tu nedá dělat vůbec nic. Malou náplastí je elektrický vozík, který vám pomůže rychleji cestovat městem duchů. Na každém rohu sice stojí nějaké auto, to je ale nevyhnutelně pouze prázdnou kulisou.

Načítání delší než hra samotná

Autoři naprosto zavrhli jakýkoliv pokus o pokrok a nejlepším důkazem jsou načítací sekvence. Město je jakýmsi otevřeným světem, ale rozhodně není bez bariér: Celá oblast je prošpikována načítáním, které v žádném případě netrvá pár vteřin: Byl jsem svědkem takřka minutového loadingu při běhu po silnici, kdy se mi postupně před obličejem načítaly kulisy. Opravdu jsem netušil, že něco podobného je ve hře z roku 2022 vůbec možná. Autoři sami sice prohlašují, že toto není ani zdaleka finální verze hry, ale to pro mě není žádná omluva.

Chlapci a děvčata z Running With Scissors určitě v následujících týdnech a měsících budou mít hromady práce s optimalizací, protože nynější stav má velice blízko k totálně nehratelnému šuntu, vedle kterého vypadá první verze Cyberpunku jako nejvyladěnější hra na světě. Když už člověk přežije nudnou hratelnost a otravné načítací obrazovky, není nic lepšího než instantní pád hry, který vás vrátí úplně na začátek dne. A kéž by se mi to stalo pouze jednou. Během celé své novinářské kariéry jsem ještě nebyl tak blízko tomu, abych hru vrátil šéfredaktorovi a recenzi vzdal.

Hra vysloveně cílí na nostalgiky, ale čtvrtý díl není ani v jediné věci lepší než jeho předchůdce. A to je nepřijatelné. Navíc nutno dodat, že i když se hra snaží cílit na jistou komiksovost, graficky je vysloveně odpudivá. A to se týká postav, krajin, aut, zbraní, prostě všeho.

Na závěr vypíchnu tu jedinou, samotinkou pozitivní věc, která mě na hře potěšila, a tou je dabing hlavní postavy, v němž máte na výběr ze tří možností. Postal Dude může dostat hlas Ricka Huntera, který je známý hráčům prvních dvou dílů, nebo Coreyho Cruise, který se zase objevil ve trojce. Třešinkou na dortu je pak možnost zvolit si herce Jona St. Johna, což je sám legendární Duke Nukem. Ale že by to jakkoliv měnilo můj verdikt, který zní: „Proboha živého, ruce pryč!“? To ani náhodou.