Polda 7 – -apkrig

Detektiv Pankrác je znovu v akci. Lebedí si v obýváku u televize a složitě vymýšlí, jak si přihrát do ruky pivo, aniž by vstal. Z křesla nahazuje rybářský prut a lapí trofej. Bravo! Pak vstane a jde si pro otvírák… Tak to je Polda. V akci už posedmé a s ním typicky česká adventura. Nová a přece tradiční. Místy dobrá, místy méně.

Tradičně, ale v novém

Pankrác a jeho osvědčený dabér Luděk Sobota cílí zejména na hráče, kteří pamatují specifickou herní sérii s kořeny v devadesátých letech. Své kabáty detektiv ani jeho alter ego rozhodně nepřevlékli.

Ve hře nás opět vítá ručně kreslená grafika, která podbarvuje typickou point and click adventuru – vezmi předmět, zkombinuj s jiným a pokračuj do další obrazovky. Prostě klasika. Čas se v novém dobrodružství ale úplně nezastavil a to je taky dobrá zpráva.

Jakkoliv archaicky působí nový Polda po technické stránce nebo v herních mechanikách, uživatelské rozhraní ctí ducha moderní doby. Co lze na scéně vymyslet a realizovat, to naznačí grafická nápověda. Málokdy zakysnete, zábava má zelenou. Ovládání postavy a inventáře je také intuitivní, vše obstaráme myší. A konečně scénář je taky aktuální, aspoň trochu.

Do Anglie na fotbal

V novém díle, který vychází osm let po šestce a bezmála čtvrtstoletí po premiéře, řeší Pankrác kauzu v přibližně současných kulisách. Soudě alespoň dle úvodního výstupu Ronalda Trumpety, prezidenta Spojených států amerických – berme v úvahu jak typický humor Poldy, tak časovou prodlevu při vývoji hry.

Trumpeta slibuje na televizní obrazovce, tedy předtím, než ji Pankrác šroubovákem zkratuje, že vyrobí druhý otvor v zadnici mimozemšťanů, kteří přistáli v anglickém Wembley. Nepátrejme, jaké má Ronald zájmy na trávě fotbalového svatostánku daleko přes Atlantik. Důležité je, že se Polda rozhodne vypátrat, co jsou návštěvníci zač a proč světu – světe, div se – vyhrožují totální likvidací.

Politici se v Poldovi 7 dívají na katastrofu s větší vážností než v satirickém trháku K zemi hleď! Paralely se však najdou. Polda má vypátrat tajemství cizokrajné technologie, která by se lidstvu mohla hodit. A samozřejmě to má i něco hodit! Detektiv si asi koupí nový prut, doživotní zásobu piva a televizi.

Lexikon humoru

„Co to děláte s tím ptákem? Vy si s ním snad hrajete nebo co…?“ Ano, o specifický humor nebude při vyšetřování případu nouze. Tohle Polda řekne obtloustlému Korejci, který v náručí hladí holuba. Opět nepátrejte po podrobnostech, je to prostě jen ukázka typicky praštěné situace, ze kterých je hra prakticky celá složena. A korunována je osobitým projevem Luďka Soboty.

Na Sobotův dabing jsem se těšil pokaždé, když jsem se den po dni k Poldovi 7 vracel. Mistr se přehnaně nepitvoří, zaujal polohu někde na rozcestí mezi svojí typickou komediálností a Okresním přeborem. Navíc mu je skvěle rozumět, holt profesionální práce. Snad by jen mohl mluvit kapánek rychleji.  

Cesta je cíl

Povedené situace dokáže Sobota vtipnou replikou ozdobit, slabší alespoň úplně neshodí. Vtípků a hlášek, které se povedou, je každopádně víc než trapasů. A totéž platí o jednotlivých úkolech, které si zakládají na typické absurditě.

Pro kampaň Poldy je charakteristické, že v ní vlastně vůbec nejde o hlavní děj, tedy o (banální) vyšetřování útoku z vesmíru. Prim hrají komické souvislosti, které pátrání doprovázejí.

Jádrem hry jsou jednotlivé skeče rozprostřené do adventurních obrazovek, o kterých byste ani neřekli, že spolu mohou souviset. Ale souvisejí, a to je právě na Poldovi to nejzajímavější. Po sérii naprosto nereálných a směšných situací dá detektiv nakonec kampani šťastnou pointu.

Asociace jsou ve scénáři rozvolněné jako tanečnice hula hop. Často ani nebudete vědět, proč něco děláte a co se z toho vyklube. Většinou se ale při tom budete bavit. V Poldovi je totiž cesta zároveň cíl.

Při vyšetřování strčí Pankrác několikrát hlavu do popelnice, nafoukne žábu z ventilku pneumatiky, oblékne se do dámského prádla nebo dá dohromady páreček zamilovaných důchodců – opilého bezdomovce a postarší domovnici. Ano, i tohle se řeší při invazi mimozemšťanů.

Humor a příjemná atmosféra ale neskryjí, že Polda 7 je nízkonákladová hra. Kompromisy se podepsaly zejména na vedlejších postavách, které když splní svoji aktivní úlohu v ději, uvíznou v opakujících se replikách a pohybech.

Na mnoha místech hra působí strnule, v horším případě nejapně. Málem jsem zešílel z aerobiku v parku, při kterém se dámy dobrou půlhodinu povzbuzují stále stejnými hláškami a vykonávají tytéž pohyby na dokola se opakující hudbu.

Nic nového pod sluncem

Do adventurního žánru Polda 7 nepřináší nic nového ani výjimečného. O nějakém větvení příběhu nebo možnosti dílčího rozhodování nemůže být ani řeči. Na druhou stranu lineární scénář aspoň nemůže vykolejit.

Polda 7 je zkrátka tradičně koncipovaná adventura. Tak akorát náročná i dlouhá a s adekvátní porcí zážitků pro jednoho hráče, který, pokud si na hraní najde čas, chce si u něj především odpočinout. A takového hráče Polda 7 potěší.

Není to nostalgie, co hře přináší body navíc. Je to spíše její pozoruhodná izolovanost od moderních trendů, což přináší (svým způsobem) blahodárné účinky. Přimhouříme-li oko nad některými koncepčními bolestmi, dalo by se říci, že Polda důstojně stárne spolu s publikem, které o něj stojí.