Pokémon Legends: Arceus – -apkrig

Pokémon Legends: Arceus jsem ale sledoval zpovzdálí a velmi opatrně, protože tak to u nových titulů, které tak úplně nezapadají do klasického konceptu důvěrně známého všem fanouškům značky, funguje nejlépe: Žádná očekávání, minimum informací s předstihem, a tím pádem čirou náhodou čistý štít pro recenzování. A řeknu vám, že to, co jsem dostal naservírováno, mě velice překvapilo.

Víš, to bylo tak…

Scenáristé mají často pocit, že pokud se nezvládnou posunout s dějem vpřed nebo dále zpracovávat aktuální nastavení libovolného univerza, všechno může spasit trocha cestování časem. V případě nových Pokémonů tomu není jinak. Jakožto tradiční náctiletý protagonista se vydáte proti toku času do něčeho, co připomíná japonský středověk, kde vaše kapsáče a tričko působí přiměřeně nepatřičným dojmem, ale zároveň slouží jako skvělý lamač ledů pro úvodní seznámení se světem.

Ačkoliv základní herní principy, tedy toulky po krajině, bojování s pokémony a jejich chytání do pokéballů, zůstávají, Arceus je překvapivě ukecanou hrou, což jenom podtrhuje zvláštní směr, kterým se autoři rozhodli vydat. Je to experiment, který zkouší „novinky“ dobře známé z jiných žánrů a kombinuje je s léty prověřenými prvky.

Bohužel, právě ona užvaněnost je aspekt, přes který se mi přenášelo opravdu velmi těžko. Nechme teď stranou béčkový příběh, mnohem zásadnější je množství a kvalita textů, které na vás hra navalí. Kdybyste ode mě chtěli slyšet pochvalu na konto tvorby světa a staronového příběhového pozadí, nedočkáte se jí.

Ne snad, že by šlo o spisovatelský propadák, pořád je to mile přitroublá hra, která nenudí, ale kdyby někdo rozhodl, že pro herní tempo bude zdravé odebrat tak třetinu rozhovorů a ten zbytek trošku zkrátit, zrychlit načítání textu nad pokémonský standard a přidat ono kouzelné tlačítko pro přeskakování textu, byl bych nadšen. Pokud už se rozhodnete dělat RPG, měli byste mít tento herní prvek v malíku.

Hráč je tak skoro neustále vystavován diskuzím s jednotlivými herními frakcemi a spoustou postav, z nichž vám málokterá na delší dobu utkví v hlavě. Autoři si pod sebou předem podřezali větev, na níž se sotva usadili – pokus o plnější vyprávění se zkrátka nepovedl.

Za sběrem dat

Nosným prvkem nových Pokémonů jsou tak, zcela nečekaně, pokémoni. A toto jádro funguje na výbornou. Vy se ujímáte jednoho z prvních Pokédexů, ne-li toho vůbec prvního, no a ten je potřeba napustit dostatečným množstvím nových informací.

Právě tady se autoři vytasili s nejzásadnějším novým prvkem celé série. Pravda, byl už trochu nastíněn v Pokémon Sword and Shield a jeho záblesky jste mohli zaznamenat i v nedávném remasteru Diamond a Pearl, ale tentokrát ho autoři využili naplno. Řeč je o volném pohybu pokémonů v přírodě.

Pryč jsou doby klasických JRPG a bezpočtu náhodných střetnutí s příšerkami, které nahodile vyskakují z trávy a útočí na hráče. Tady máte možnost pozorovat pokémony takříkajíc v jejich přirozeném prostředí a chytat je často až v absurdním množství, jen abyste dál a dál doplňovali Pokédex.

Kouzlo této tradiční sběračské aktivity, navzdory příležitostnému grindování a honu na zase dalšího Bidoofa, zůstává. Ne každý potvorák se dá totiž chytit tak snadno jako bobří pizizubka a s tím, jak vám nabíhají odehrané hodiny a objevují se nové lokace, se mění i úroveň dovednosti potřebná k tomu, abyste nové pokémony ulovili a zahnízdili v pokéballu.

Možností, jak získávat nové úrovně výzkumu, je vícero. Pochytáte co nejvíc exemplářů prostě tím, že po nich mrsknete míček? Nebo si s nimi radši zabojujete pomocí vlastních pokémonů? Budete zkoušet jiné z prvků, které vám hra nabízí, například zdokumentovat určitý počet potvůrek tak, aniž by o vás vůbec věděly? Budete pokémony krmit? Házet jim do očí bláto a mást je? Celkové směřování příběhu je sice předem nalinkované, ale iluze momentální volby tady funguje skvěle.

Do lesíčka na čekanou

Čím vzácnější pokémon, tím víc práce s ním pochopitelně budete mít. Ne každý se dá nachytat na ohraný trik s hráčem schovaným ve vysoké trávě, který si jen tak ledabyle hází pokéball na všechno, co se kde hýbne. Někteří pokémoni své okolí vnímají velmi pozorně – stačí jeden neopatrný krok a jdou po vás. Je to chytře zpracovaný systém, protože dává možnost řešit situace bojem a levelováním vašich svěřenců, stejně jako plíživým sběrem dat. Když už si ten zatracený Geodude nechce dát říct po dobrém, aspoň mu v boji pěkně rozhodíte pár kamínků.

Tím se dostáváme k soubojům, o které noví Pokémoni s přechodem k otevřenému světu rozhodně nepřišli. Nejenže budete občas muset bojovat téměř o holý život při nezdařeném pokusu o odchyt, ale jsou zde i cizí trenéři, s nimiž se příležitostně utkáte – ovšem pozor, tentokrát chybí klasické gymy, v nichž byste soupeřili o odznaky.

Souboje jsou okořeněny novým prvkem silných a přesných útoků, které lze u některých schopností cíleně volit. Nemusíte, pokud nechcete, ale jestli očekáváte, že oponent kvůli vašemu výhodnějšímu typu (třeba travní vs. kamenný) může padnout rychleji, obětujete druhé kolo, v němž byste jinak začínali později než oponent, na úkor posíleného travního útoku, po němž následuje drtivé KO. Anebo naopak, pokud chcete použít dvě schopnosti rychle po sobě, půjdete po přesnosti a dřívějšímu startu v dalším kole na úkor poškození. Přičtěme k tomu fakt, že některé souboje jsou ve hře cíleně náročnější, a na světě je nová funkční mechanika, nad kterou se vyplatí přemýšlet.

To není pokéball!

S čím jsem ovšem při hraní průběžně válčil, bylo ovládání. Na jednotlivá tlačítka Nintenda Switch se toho autoři pokusili napojit opravdu hodně, a byť jde vlastně o schůdné řešení, často se mi stávalo, že jsem místo prázdného pokéballu omylem mrskl tím plným, vypustil do světa pokémona, a dostal se tak do boje, o který jsem vůbec nestál. Trošku jiné zpracování by si zasloužilo i míření – například by se mi líbilo, kdybych při něm nemusel mačkat tolik tlačítek.

Hra navíc zdaleka nevyužívá potenciál konzole po hardwarové stránce. Třeba takový poslední díl Shin Megami Tensei poháněný Unreal Enginem vypadal na Switchi naprosto skvěle, což se o nových Pokémonech s čistým svědomím říct nedá. Jde o slušný standard, jehož slabá místa jsou nejčastěji patrná při pohybu po otevřeném světě, který by rozhodně snesl větší péči o detaily.

Ty by mu propůjčily nejen víc možností, jak se kolem plížit s Pokédexem, ale také by získal na uvěřitelnosti a nabídl by pamětihodné lokace, do kterých by se člověk chtěl vracet čistě kvůli atmosféře daného místa. Něco takového mi ale Arceus nedokázal poskytnout.

První krok na cestě k budoucnosti?

Pokémon Legends: Arceus rozhodně není bezchybný. Funguje ale jako zdařilá ukázka toho, kam by mohli autoři v budoucnu se svou slavnou sérií zamířit. Pokud si vezmou z Arceových nedostatků ponaučení, zaplní otevřený svět, zapracují na level designu a přidají klasické souboje s trenéry na stadionech, půjde o titul, po kterém automaticky sáhne každý pravověrný fanoušek.