Mount & Blade II: Bannerlord

Střih. Bratr kdesi pátrá po našich dvou mladších sourozencích, unesených vrahy rodičů. Já sedím v sedle. Několika prácičkami u vesničanů jsem si vysloužil dost peněz na koně a slušný meč. Teď mě přepadli tři lapkové. Kroužím kolem nich, sekám a jsem sekán. Zabíjím. Přežívám.

Střih. Stojím na kopci a v rukou třímám dlouhý luk. Natáhnu tětivu a pečlivě zamířím na přibíhající nepřátele. „Teď!“ vykřiknu, vystřelím a k nebi se kromě toho mého vznese ještě třicet dalších šípů. Se svou věrnou družinou, najatou za těžce vydělané zlaťáky, toho ještě dokážu hodně.

Střih. Klečím na pravém koleni. Přísahám věrnost Caladogovi, velekráli Battanianů. „Služ mi věrně, příteli,“ říká král. Já vstávám. A beru za ruku jeho nejstarší dceru. Dnes večer se bude konat svatba.

Střih. Dav mě dusí jako ocelová deka. Nemůžu se ani rozmáchnout svým obouručním mečem, jen se zoufale snažím zůstat naživu. Ve velké bitvě mezi silami Severního Impéria a Battanianů není místo na hrdinství. Prosekávám se ven z nejhrubší vřavy. Dávám signál svým jezdcům číhajícím na křídle. Zařvou svoje válečné pokřiky a vrazí klín do nepřátelské linie. Ti zbabělci prchají. Zvítězili jsme.

Střih. Sedím v bohatě polstrovaném křesle, v hlavním sále svého vlastního hradu. Caladog mi ho věnoval jako léno, uznání za válečné skutky. V rukou houpu svého prvorozeného syna, chlapce, který jednoho dne možná usedne na battanianský trůn.

Do místnosti vstoupí posel. „Vypukla válka proti Vlandianům, pane!“ sděluje mi naléhavým hlasem. Povzdechnu si. Podám synka kojné. Navléknu na sebe zdobenou zbroj, popadnu do ruky meč a v čele tisícihlavé armády vyrazím dobývat svět.

Tohle všechno je Mount & Blade II: Bannerlord.

Žoldnéř a jeho kámoši

Bannerlord je unikát, stejným způsobem, jakým byl unikátní jeho předchůdce, Mount & Blade: Warband. Nabízí svobodu v tom, co děláte a jak toho dosáhnete, ale taky svět, který působí míň živě, než by asi měl. Umí zprostředkovat bezprecedentně autentický zážitek žoldnéřského života, který vede až na nejvyšší stupně společenského žebříčku, ale nedokáže vás přesvědčit o tom, že ostatní obyvatelé kontinentu Calradie jsou něco víc než tupí panáci.

Na plnou verzi jsme čekali dlouho, roky v předběžném přístupu, a teď ji tady máme – singleplayerovou kampaň i multiplayer, ve kterém můžete blbnout na spoustu různých způsobů. A než se dostaneme ke hře více hráčů, pojďme se podívat na to, jak se ve středověku hraje v jednom.

Začínáte od nuly, sami na obrovské mapě poseté armádami, vesničkami, hrady, městy, bandami loupežníků, obchodními karavanami a tak dále, a tak dále. Cváláte, kam chcete, plníte questy, povídáte si s lidmi, obchodujete, bojujete – a když dojde na to poslední, hra se přepne ze strategického pohledu do třetí osoby, takže si každou bitvu můžete užít pěkně zblízka.

Bojový systém je zábavný a variabilní. Úplně jinak se nepřátelé vraždí ze sedla koně, když třímáte pořádný dřevec, a na dálku lukem či vrhacím oštěpem. Šermovat jednoručním mečem a krýt se za štítem je odlišná disciplína než se snažit vystihnout směr soupeřova úderu, pokud v rukou třímáte obouruční zbraň.

A k tomu všemu ještě máte vlastní družinu, kterou postupně nasbíráte během svých cest po světě. Vaše armáda může nakonec čítat stovky žen a mužů a vy jim přímo na bojišti velíte. Přikážete pěchotě, kde má stát, lučištníkům, odkud mají začít pálit, jízdě, jak provést obchvat. A je to daleko složitější a hektičtější než v klasické strategii, protože vám během všeho toho rozmýšlení často na hlavu prší nepřátelské šípy a vy ani pořádně nevidíte za nejbližší kopeček.

Bannerlord dokáže vyčarovat momenty jako žádná jiná hra. Ztvárnit bitvu, ve které nejste nezranitelný superhrdina, ale obyčejný člověk s obrovskou zodpovědností. Hnát se kupředu v čele svých mužů, Aragorn mezi neurozenými? Nejlepší způsob, jak se nechat vyřadit z boje a zanechat armádu bez velení. Boj se dvěma nepřáteli najednou je velké riziko. Když jich je víc, pište závěť.

Být feudálním pánem není žádný med

Z bojování v malých skupinkách, plnění úkolů pro vesnické kováře a obchodování s pár sudy piva se postupně stane život na popředí vysoké politiky. Přidáte se k jedné z říší, které spolu často soupeří o nadvládu v gigantických válečných konfliktech, nebo se zvyklostem navzdory sami korunujete králem či královnou, pokud jste smíření s tím, že vám na bránu brzo zdvořile zaklepe beranidlo.

Právě tady, ve vaší cestě vzhůru po společenském žebříčku, ovšem začíná Bannerlord mít problém. Ani tak mi nevadí, že neustále slyším ty stejné generické dialogy, ať už mluvím s jakoukoliv postavou – bavíme se o ambiciózní, ale nikoli tříáčkové hře. Spíš je horší, že ve městech a ve vesnicích se opakuje pořád dokola asi tak 15 questů, když by jich Bannerlord potřeboval spíš desetinásobek. A úplně největší brzdou je politika.

Úvodní část každé kampaně Bannerlordu je bez nadsázky návyková. Partička zlodějů může být výzva, jste rádi za každého kumpána, který se k vám přidá, střádáte stovečku ke stovečce, abyste si mohli dovolit první pořádný kus vybavení. Pak se ale stanete malým, nepříliš důležitým feudálním pánem, přidáte se k některému království… a hra se zadrhne.

Nejste dost silní na to, abyste dominovali politické scéně. Jste ale zároveň příliš mocní na to, abyste se svou čím dál elitnější armádou naháněli lupiče po cestách nebo hnali krávy z jednoho města do druhého. A tak mnohdy čekáte, čekáte, čekáte, než se vaši kolegové v královské radě vzpamatují a někomu se uráčí vyhlásit válku, protože bez ní nedobudete další hrady a města, která vám pak snad panovník milostivě přidělí.

A kdybyste snad poctivě našetřili vliv, podívali se, která konkurenční říše je momentálně slabá a třeba bojuje na několika frontách zároveň, a donutili ostatní, aby válku skutečně vyhlásili? Připravte se, že konflikt bude trvat třeba den, během kterého ani nestihnete docválat k nejbližší pevnosti. Potom vaši noví nepřátelé nabídnou tribut v naprosto bezvýznamné výši výměnou za mír – no a zpohodlnělá šlechta na to téměř bez výjimky kývne.

Když tuhle fázi překonáte, Bannerlord zase začne být sranda. Jakmile se vaše državy rozšíří, jakmile začnete shánět zase úplně jiná kvanta peněz, abyste mohli rozjet stavební projekty ve všech městech a hradištích, jakmile svým společníkům přikážete, aby vedli svoje vlastní válečné družiny, které znásobí vaši bojovou sílu. Pak se skutečně může stát, že žádné jiné lordy ani nebudete potřebovat, prostě si vyhlédnete pěkné městečko a svépomocí ho vezmete ztečí. Když se to povede poprvé, extatické pocity jsou zaručeny – už jenom kvůli tomu, jak šíleně a nemožně by stejný úkol vypadal o pár desítek hodin dřív.

Přesto ale kampaň Bannerlordu nepůsobí tak úplně dodělaně. Na každém aspektu je vidět obrovská spousta prostoru ke zlepšení, k rozšíření, k odstranění polovičatých řešení. Skrývá se tu výborná zábava na spoustu hodin? Ano, bezpochyby – pokud máte rádi Warband, Bannerlord si vás udrží jakbysmet. Ale není to ten další krok, nová úroveň, nevídané prohloubení známých systémů. Spíš hezčí a o něco propracovanější verze toho, co jsme tu už měli.

Když už jsem zmínil slůvko „hezčí“, je potřeba doplnit, že to platí spíš ve srovnání s Warbandem než se zbytkem současné produkce. Bitevní scény jsou pořád naprosto spektakulární, zvlášť pokud máte počítač schopný si poradit se stovkami vojáků najednou, ale při procházkách městskými ulicemi či zákoutími malebných vesniček se zas tolik nepokocháte. A obličeje se svými animacemi, to jsou mnohdy výjevy přímo z nočních můr.

Multiplayer pro otrlejší

Hra více hráčů k sérii patří jako ke Khuzaitovi stepní koník a Bannerlord jí věnuje štědré množství prostoru a pozornosti. Můžete bojovat buď jako jednotlivý pěšák, nebo vést do boje svou vlastní jednotku botů, čímž se zážitek výrazně přibližuje bitvám ze singleplayerové kampaně.

Ale pozor – jakkoliv jsou obří multiplayerové bitvy nesmírně hektickou, napínavou a zábavnou záležitostí, i tady vás musím varovat před některými aspekty. Nejvíc asi před tím, jak málo Bannerlord vychází vstříc nováčkům. Když se pustíte do takového Chivalry 2, můžete si být celkem jistí, že hra na vás půjde pomalu, leccos vám vysvětlí, nevrhne vás hned do předem ztraceného boje proti veteránům. Jenže tohle je Mount & Blade. A Mount & Blade si příliš netyká s kompromisy.

Na pomalý matchmaking se člověk nemůže spolehnout, takže často nezbývá než se vrhnout do divokých vod manuálně vybíraných serverů. A v tu chvíli je nejdůležitější zachovat klid a nenechat se otrávit. I když jste třeba v singleplayeru vyhráli úplně každý rytířský turnaj s úplně každou zbraní, která se ve hře vyskytuje, ačkoliv si připadáte, že jste schopní vlastnoručně pokosit třeba pět AI protivníků najednou, nenechte se vyvést z míry tím, že zpočátku za celý multiplayerový zápas nezabijete vůbec nikoho a sami to schytáte dvacetkrát.

Dobrý recept na to, cítit se aspoň o trochu míň k ničemu, je zbabělost. Nepouštějte se do čelních potyček, vyhlídněte si nepřítele, který už se s někým šermuje, a naběhněte mu do zad. Případně si vyberte roli střelce a sypte do nepřátel ostré úzké předměty z bezpečné vzdálenosti. Tak či tak, chce to cvik, abyste byli v bitvě k něčemu platní.

Modlitby v mody

Mount & Blade II: Bannerlord nakonec není tím transformativním zážitkem, který jsem si za všechny ty roky spolu se zbytkem komunity vysnil. Možná jsem snil nemoudře, vzhledem k omezeným finančním i lidským zdrojům tureckého studia TaleWorlds.

Moje představy ale nebyly zas tak nesmyslně naivní, protože Bannerlord rozhodně není zklamání. V určitých chvílích jsem na něm byl tak závislý jako v posledních letech na máločem, ačkoliv mě pak spolehlivě stihl otrávit, jakmile na povrch vyplavaly jeho nedostatky.

Ano, mrzí mě nenaplněný potenciál, který dost možná budou muset v příštích mnoha letech doplňovat až moddeři z řad fanoušků, ale zároveň jsem si jistý, že se k Bannerlordu ještě mnohokrát vrátím, než mě napadne, že už jsem se ho nabažil a že jenom zbytečně zabírá místo na disku.

Výborný je i tak. Jen mě rozčiluje, že není lepší.