Endling – Extinction is Forever

Určitě nejsem zdaleka jediným člověkem na světě, kterého emočně zocelilo sledování přírodovědných dokumentů o zvířátkách. Dokonce se občas přistihnu, jak predátorům nahánějícím zesláblé antilopí mládě fandím, když zrovna sleduju epizodu o lvech, ale jakmile se titulní role obrátí, pořád ve mně podobné scény dokážou vyvolat lítost. Utíkej, antilopko, utíkej! Můžu si stokrát říct, že tak to v přírodě zkrátka chodí, bazální empatie ve mně stejně vždycky zahlodá. Ta antilopa byla něčí děťátko!

Endling – Extinction Is Forever je přesně tenhle typ přírodovědného dokumentu převlečený do herního kabátku v zrzavých barvách. Hlavní hrdinkou je totiž liška – konkrétně poslední liščí máma, která se chystá vrhnout mláďata těsně předtím, než ji z bezpečí brlohu vyžene lesní požár.

Ani když zrovna nerodí, okolí nepohlcují plameny, málem ji nepřejede náklaďák a někdo neunese jedno z novorozených děťátek, neobývá zrovna nejhostinnější svět. Naopak, planeta lidskou rukou umírá a život na ní taky. 

Vaším úkolem je najít ztracené lišče a ochránit zbylá mláďata před všemi nástrahami, které nepříliš vzdálená dystopie hroutících se ekosystémů klade pod jejich tlapky. Malé lištičky mají prakticky neustále hlad, ale kořisti není nazbyt, a tak občas musíte vzít zavděk odpadky. Jindy se pod rouškou noci sami musíte skrývat před zoufalými lovci, případně se vyhýbat nakladeným pytláckým pastem a otráveným řekám přetékajícím toxickým odpadem.

Endling sice disponuje českou lokalizací, ale nebudete ji mimo menu příliš potřebovat. Lišky se mezi sebou dorozumívají dostatečně návodným mručením a štěkotavým kvílením, k navigaci pro změnu slouží minimalistické uživatelské rozhraní a primárně pak pachové stopy.

Právě ty vás obvykle zavedou k potravě, abyste svým robátkům mohli k svačině naservírovat rybu, drobného hlodavce či třeba ptáčka. Když se poštěstí, můžete si troufnout i na velkolepou hostinu v podobě zajíce anebo zkusit z ohrady vylákat zvědavou slepici. A když vám štěstěna zrovna nepřeje, budou mláďata muset vzít zavděk ukradenými vejci, jeřabinami nebo lidskými zbytky. Tedy zbytky lidské potravy, abychom si rozuměli. 

Zpočátku kořist musíte nosit do nory hladovým krkům až pod nos, později se ale na noční výpravy začnou vydávat spolu s vámi. Schopnost se o sebe v nepřátelském prostředí postarat a najít něco k snědku pak postupně začnete předávat i svým mladým. 

Smečka automaticky chodí za mámou liškou a na vymezených místech odkoukává její triky. Každé lišče má přirozený talent k jiné dovednosti – některé umí lépe skákat a zvládne i lozit po stromech, další má zase vytříbený čich a smysl pro hrabání. Učení je poměrně klíčové k přežití v pozdějších fázích, kdy potřebujete, aby se každý alespoň z hlediska potravy začal starat sám o sebe. 

Občas se totiž může stát, že na lov vynaložíte víc úsilí a energie, než kolik jí z potravy získáte zpátky. Zdroje jsou navíc omezené, a tak je po čase potřeba se vydat zase o mýtinu, skládku nebo opuštěný sklad dál, ale nikdy se nezatoulat tak daleko, abyste zapomněli cestu domů.

Svět viděný především z boku je do jisté míry proměnlivý – pěšinu, která byla před deseti minutami bezpečná, může na zpáteční cestě hlídat myslivec s puškou a jabloň, která měla být vaší poslední záchranou, padá na oltář dřevařského průmyslu i se svými lesklými, červenými jablíčky. Hra věrně zachycuje pocit přežívání ze dne na den, kdy nemáte jisté vůbec nic.

Nevyvedené rajzování občas liščata zmůže natolik, že je potřeba unaveného jedince odnést v tlamě zpět do bezpečí, než se rozední. Čím déle zůstáváte venku, tím vyšší je riziko, že narazíte na člověka, který si přivstal. Doupata zároveň slouží jako ukládací pozice, kam se vracíte v případě, že se vaše noční putování dramaticky nevydaří. 

Ano, liščata vám mohou umřít. Tak to v přírodě zkrátka chodí! Vedle hladu je ohrožuje celá řada dravců, kolem kterých musíte našlapovat po polštářcích a ideálně je s máminou pomocí odlákat nebo zahnat.

Smrt jednoho z miminek na rozdíl úmrtí lišky neznamená automatický návrat do brlohu, coby stará citlivka jsem si ale i přes občasnou frustraci plynoucí z tohoto rozhodnutí dala velký pozor, aby smečka byla na konci kompletní a žádné z mláďat nepřišlo k úhoně. Slovo varování: Pokud vám spojení smrti a zvířátek vadí, asi bude lepší se tomuhle dobrodružství vyhnout.

Endling do neustálého krutého boje o přežití zvládá citlivě zakomponovat i příběh, který výjevy spojenými s pachovými stopami uneseného liščete vypráví o tom, že ani pro lidi není podle všeho žádný med obývat tento svět. Přátelských bytostí v něm potkáte pomálu, ale o to jsou tahle setkání nečekanější a milejší.

Za milou by se dala označit taky stylizace – asi uznáte sami, že i obrázky doprovázející tuto recenzi mají jakési kouzlo plynoucí z nízkého počtu přesto detailních polygonů, v pohybu za doprovodu atmosférické hudby je všechno ale ještě hezčí. Mamka liška zůstává prudce elegantní, i když se zrovna plouží lízat si rány, z liščat zas tryská vrozená hravost a zvídavost. A pak je tu kontrast s bezútěšným prostředím, ze kterého jako by naopak někdo vysál všechen život a barvu. 

Jak jste už asi sami odhadli, hardwarově rozhodně nejde o nikterak náročnou záležitost, kterou je možné podle mých vlastních zkušeností bez problémů rozběhat i na starším laptopu.

Samotná hratelnost sestávající především z pachtění se za kořistí by i přes působivé výjevy po čase asi byla repetitivní, během čtyř hodin se ale i díky měnícím se prvkům v prostředí naštěstí nestihne docela vyčerpat. Navzdory veskrze palčivému a depresivnímu tématu přežívání během klimatické krize zvládá hra v příběhu poslední liščí matky nabídnout i prchavou naději. Na druhou stranu je těžké si představit, že k sobě Endling zvládne přilákat publikum, které se o ekologické otázky samo od sebe nezajímá. Ale kdo ví – já Davida Attenborougha taky začala sledovat omylem…