Recenze Nintendo Switch Sports » Vortex
V roce 2006 dorazila na trh společně s konzolí Nintendo Wii i hra Wii Sports a byl to bez nadsázky system seller. Kolekce pěti sportovních disciplín se ve většině zemí světa navíc prodávala v bundlu společně se samotnou konzolí a dokonale demonstrovala možnosti nového pohybového ovládání. Hraní bylo opět přístupné komukoli, stačilo napodobit pohyby, které by člověk vykonával při skutečném sportu. Nebylo tak divu, že Wii Sports přilákaly k obrazovkám nejen klasické hráče, ale titul si získal velkou pozornost také u nehráčů nebo dokonce seniorů. Hra má na kontě skoro 83 milionů vydaných kopií a do značné míry se zasloužila o úspěch celé platformy. Zčásti se jí nicméně stal také osudným. Wii Sports byly takovým fenoménem, že i přes pokračování a další podobné hry od jiných firem nikdo už prvotní úspěch nedokázal překonat a pro mnohé sváteční hráče byl titul jedním z mála, ne-li tím jediným, kterou si kdy k Wii pořídili.
Nečekejte žádnou velkou hloubku. Většina disciplín vás má zabavit na pár minut, delší zápasy jsou spíš výjimkou a vše se odehrává v režimu jednozápasové exhibice.
I když se mohlo zdát, že fenomén je pryč, svým způsobem tu s námi alespoň v podání Nintenda a některých napodobitelů celou dobu zůstával. I v Mario Golf: Super Rush z loňského roku můžete využít pohybové ovládání. Totéž v případě hry Mario Tennis Aces z roku 2018. Na návrat klasické série by si ale zřejmě nikdo dlouho nevsadil. Po Wii Sports z roku 2006, Wii Sports Resort z roku 2009 a Wii Sports Club z roku 2014 pro Wii U ale Nintendo letos v únoru přeci jen představilo plnohodnotné pokračování oblíbené série. Nintendo Switch Sports možná vyměnilo cílovou platformu a pár drobností, ale jinak se novinka nese v duchu starších her. Možná až příliš. Aktuální díl nabízí v tuto chvíli šestici disciplín – tenis, badminton, bowling, šerm, volejbal a fotbal. V průběhu roku pak do hry dorazí ještě golf, jehož fungování není těžké si vzhledem ke kořenům série a Mario Golfu představit.
Při vstupu do hry si vytvoříte svého avatara a s ním pak můžete hrát proti umělí inteligenci, přátelům u jedné televize anebo on-line. Pokud jste někdy zkoušeli libovolný sport na Wii, máte dokonalou představu o tom, co vás čeká. Velmi spartánské menu, několik disciplín a materiál spíš na party než sólo hraní. Nečekejte žádnou velkou hloubku. Většina disciplín vás má zabavit na pár minut, delší zápasy jsou spíš výjimkou a vše se odehrává v režimu jednozápasové exhibice. Nějaký komplexní turnaj nebo šampionát byste v nabídce hledali marně. Stejně jako další statistiky nebo offline žebříčky. Upřímně mě až zaskočilo, jak je nabídka plochá a hratelnost stále stejně banální jako před 16 lety. Z pohledu nehráče může jít o výhodu. Ovladače se může chopit v podstatě kdokoli a během pár sekund už může úspěšně plácat raketou na kurtu nebo srážet kuželky. I když ale technologie samotná pokročila a ovládání může být mnohem přesnější, přímo v akci se dojem moc neliší od prvních experimentů na Wii. Nakonec se tak ukáže, že vždy šlo spíš o pocit než autentickou simulaci.
Logicky si dříve či později musíte položit otázku, zda vám po letech bude bude dostačovat skoro stejná hra, která nenabízí o mnoho víc než launchový titul pro Wii, jenž byl navíc součástí samotné konzole. Vše závisí na tom, jaký hlad máte po hratelnosti, která udělala z konzole Wii hit. Tenis se hraje skoro úplně stejně jako před lety. Vystačíte si jen s pohybovým ovládáním, nepotřebujete žádná tlačítka, také ale nenabízí žádnou velkou hloubku. Jediný taktický prvek představuje schopnost ovládat při čtyřhře hráče na základní čáře i parťáka na síti, který stínuje jeho pohyby. Pokud toto umění dokonale zvládnete, můžete překvapit soupeře rychlým volejem v momentě, kdy čeká, že vrátíte míček až od základní čáry. Badminton je v zásadě jen svižnější variací na tenis, kde se většina výměn omezí na zběsilé smečování. I když tak badminton patří mezi nové sporty, působí od počátku jako něco, co už dávno znáte. Stálicí na poli těchto her je také bowling. Ani na tomto místě vás v ovládání nečeká žádné překvapení. Snad lze jen prohlásit, že nikdy nebylo tak přesné jako nyní s Joy-Cony. Bowling umožňuje hrát nejen na střídačku, ale také simultánně, a vedle klasické hry nabízí i netradiční překážkové dráhy s různými pastmi a chytáky. V zásadě ale opět žádné velké překvapení. A tedy ani trvanlivost.
Šerm rovněž není novinkou v pravém slova smyslu, ale přinejmenším nabízí trochu komplexnější hratelnost. I když možná není tak přímočarý a chytlavý jako box, o to zajímavější může být pro hardcore hráče. Na výběr je jeden i více mečů a i když také v tomto případě vystačíte jen s pohyby a jediným tlačítkem, jehož stiskem zaujmete obranný postoj, v disciplíně se skrývá mnohem víc strategie a taktiky, než se může na první pohled zdát. Je to jeden z mála sportů, který se můžete skutečně učit a zlepšovat v něm. Nepřekvapí tak zřejmě, že naopak není tolik přístupný nováčkům. Začátečník se na startu neobejde bez tutoriálu a zatímco ostatní sporty umožní měřit síly různě schopným hráčům, v tomto případě nebude novic pro zkušeného šermíře žádným soupeřem. Stačí pár dobře mířených úderů, abyste soupeře vytlačili s plošiny. Další novou disciplínou je volejbal. Ten je opět o něco komplexnější než předchozí jmenované sporty. I když stále vystačíte s jedním Joy-Conem, tady poprvé můžete ovládat samotnou postavu analogovou páčkou, ačkoli se jinak po dvorci pohybuje i částečně autonomně. Zbytek ovládání a samotných úderů simulují už pohyby a švihnutí. Při servisu a většině úderů hra zdatně napodobuje skutečné pohyby, jen pro výskok musíte mávnout Joy-Conem směrem vzhůru, ať už se chystáte na blokování nebo smeč.
Skoro si člověk klade otázku, zda by něco podobného nedokázalo Nintendo nabídnout coby free-to-play titul s placenými doplňky a customizačními balíčky, které stejně plánuje.
Asi největší potenciál dřímá v poslední nové disciplíně a tou je fotbal. Paradoxně i tady si ze hry odnáším hodně rozporuplný dojem. Kopaná se nejméně spoléhá na klasické pohybové ovládání, respektive ovládá se máváním rukou a Joy-Conů, ale nejde o simulace skutečné hry. Jako jediný sport také vyžaduje oba Joy-Con a svého svěřence na hřišti ovládáte přímo bez jakékoli pomoci. Pravým analogem pak může různými pohyby (rukou!) kopnout do míče nebo stiskem tlačítka vyskočit, případně si říct o přihrávku. K dispozici jsou zápasy 1 na 1 a 4 na 4. Podle počtu hráčů se upraví i velikost hřiště. To připomíná spíš arénu na Rocket League než klasický fotbal. Na stranách hřiště jsou neviditelné bariéry, branky jsou obrovské a samotný míč koneckonců také. Specifická je i fyzika. Po dvou brankách se na trávníku objeví zlatý míč, který po gólu připíše střelci dva body namísto jednoho. Větší spád a svižnější tempo má varianta 1v1, ať už proti AI nebo živému hráči. Ve 4 proti 4 je třeba si přihrávat, víc taktizovat, ale na velkém hřišti se hra hodně zpomalí a ovládání není tak přesné, abyste měli skutečně chuť hrát takticky. Posledním režimem v nabídce fotbalu pak zůstává jednoduché kopání na branku. V ní se nenachází žádný gólman, stačí jen správně načasovat kop a poslat míč správným směrem, tak aby skončil v síti. Je to zábava tak na pár minut, zdráhám se uvěřit, že by se někdo k módu vracel. Současně jde o jediný režim, kde momentálně využijete popruh na nohu, takzvaný Leg Strap. Do něj zasunete Joy-Con a kopete “jako ve skutečnosti”. Naneštěstí tuto funkci v ostatních fotbalových režimech neuplatníte a její podpora má opět přibýt až časem. Přesto fotbal zůstává asi nejpropracovanější disciplínou s největším příslibem do budoucna.
Hodnotit Nintendo Switch Sports je nesmírně těžké, protože momentálně nenabízí nic navíc. V době, kdy jsme hru testovali, stále nebyl k dispozici žádný on-line režim, který nakonec Nintendo zpřístupní až poté, kdy padlo embargo na recenze. A bez on-line funkcí ve hře trestuhodně schází jakýkoli další zajímavý obsah. Úprava postavy postrádá smysl, protože si nemůžete odemknout nové kosmetické předměty. A těch základních je jen pár. Nejde nijak sledovat váš postup hrou nebo úspěchy. Skoro si člověk klade otázku, zda by něco podobného nedokázalo Nintendo nabídnout coby free-to-play titul s placenými doplňky a customizačními balíčky, které stejně plánuje. V tuto chvíli není možné titul spravedlivě ohodnotit, protože není zřejmé, jak se na celkovém dojmu podepíše on-line podpora. Považuji ale za obrovskou chybu, že Nintendo v podstatě naservírovalo recenzentům k testu nedokončenou hru. A nejde jen o absenci jiného než lokálního multiplayeru. Když se podívám na trestuhodně nevyužitý Leg Strap nebo absenci golfu, nemohu se ubránit dojmu, že dřív by firma, která si vždy zakládala na vyladěných produktech, neposlala na trh polotovar, o němž říká, že se teprve rozroste o některé klíčové funkce. Současně to ale můžete brát jako varování, pokud nehrajete a nechcete hrát on-line, víc vám Nintendo Switch Sports nenabídnou. Vlk samotář vůbec není cílovka. Jestliže hledáte hru pro děti nebo na občasné rozptýlení na party, možná vám elementární nabídka postačí. Nečekejte ale nic komplexního a nejspíš i po pár hrách vám sváteční hráči s díky ovladač vrátí. Nepíše se totiž rok 2006 samotný wow efekt pohybového ovládání a hezčí grafiky už nestačí. Ostatně i Mario ze stejné stáje sporty dokazují, že s Joy-Cony umí Nintendo naložit lépe.
