Recenze Elden Ring » Vortex

Když se ohlédnete kolem sebe, zjistíte, že příčinou i řešením všech lidských problémů je prsten. A je jedno, jestli ho někomu nasazujete na ruku nebo jej zrovna táhnete s partou unavených hobitů do útrob Mordoru. Na konci února nám tvrďáci z FromSoftware darují další významný šperk a doručí ho rovnou v omlácené a zakrvácené šperkovnici. Nebojte se, Elden Ring nepředstavuje danajský dar! Ačkoliv vás bude nové akční RPG průběžně ponižovat a trestat, dělá to v té nejlepší víře a vězte, že lepší zhmotnění stockholmského syndromu na trhu momentálně nenajdete!

Bez rizika není odměny

V roli zakladatelů soulslike žánru jste vystaveni nebývale velkému tlaku z očekávání. Máte za sebou hity zahrnující Dark Souls, Bloodborne nebo Sekiro, tituly, které navzdory mocné konkurenci stále diktují chod trhu. Z jedné strany si na vás brousí tesáky produkty jiných studií, z druhé pak fanoušci právem očekávají růst a neustálé zdokonalování receptu, který už nějakou dobu naráží na své limity. Iterace na stávajících základech tak představuje větší riziko než vykročení do neznáma, což je přesně krok, který si Elden Ring bere za cíl. Svůj typický modus operandi dává stranou a mění svou koncepci, současně se však snaží zůstat autentický a bezpečně rozpoznatelný pro hardcore fanoušky.

Vysoká obtížnost? Ano. Silný lore a subtilní vyprávění? Máme. Vlastní skill předcházející budování postavy? Jeden si dám tady a druhý si vezmu s sebou! Když už jsme nakousli změnu koncepce, co všechno vlastně zahrnuje takový kryptický jinotaj? Ten nejdrastičtější řez provedli digitální chirurgové na úrovni herního světa a jeho rozsahu. Rozlučte se s lineárně se větvícími levely a obejměte kolosální otevřenou mapu zvanou Lands Between, která nabízí řadu tajemství, odměn, ale také výrazně trestá odvážné i troufalé.

Těžko o herním světě mluvit bez kontextu příběhu a vyprávění. Přítomnost George R. R. Martina na palubě vývojové lodi od začátku vzbuzovala spoustu nadšených, ale i opatrných reakcí. Jak může autor monumentální Hry o trůny uplatnit své kreativní dovednosti v žánru, který místo explicitního vyprávění sází spíše na jemné, ale pečlivě promyšlené nuance světa, vizuální naraci a tajemnost? Může! Elden Ring je rozsahem dosud největší hrou FromSoftware, která násobně překonává kteroukoliv z předchozích her, a to je přesně ten důvod, proč vývojářům přišla vhod ruka elitního spisovatele. Nutno podotknout, že vykreslení hlavní kostry příběhu je tentokrát mnohem explicitnější a autoři hned na počátku prodávají hráčům jasné cíle detailním popisem hlavních aktérů a jejich rolí, spíše než abstraktním naváděním do neznáma. Největším přínosem fantasy titána je pak nepochybně sepsání pevných základů světa, který bude možné rozšiřovat i v budoucnu.

Hra o příčetnost

Martin je autorem kompletního příběhové dějiště, hlavních postav, jejich motivací i politické situace. Vše má své místo a jasný záměr, a to i navzdory mocnému růstu do šířky, kde se řada detailů může potenciálně kompletně ztratit. Po smrti královny Mariky a roztříštění prstenu se nad světem rozprostřela mračna, a jak už to tak bývá, na každé dědictví si brousí zuby hned několik polobožských potomků, kteří si z nového fantasy světa udělali lunapark na steroidech a z jeho obyvatel krvežíznivá morčátka. Jazyk, který Elden Ring používá je úplně nový, ale každá jeho součást bude znalcům předchozí tvorby důvěrně známá. A jak si s nastalou situací poradíte vy, coby vracející se vyhoštěnci? Asi vám nemusíme napovídat, že cesta vede přes mrtvoly, dokonce i ty, které znovu vstaly z hrobů.

Spíš než cíl ve formě vyhlazení všech vládnoucích šmejdů a sjednocení prstenu, je nejzajímavější právě cesta k němu, která se rozprostírá přes rozsáhlou a rozmanitou mapu, tucty zajímavých nepřátel a nespočet chytře vyskládaných dungeonů. Frivolní navádění hráče hraje velkou roli i v Elden Ring, o čemž se přesvědčíte hned jakmile vytáhnete paty ze své první krypty. Hra vás velmi jemně a nenásilně navádí tím správným směrem, který se můžete rozhodnout ignorovat. Počáteční region Limgrave představuje z velké části lesnatou oblast s troskami hradů, která připomíná to nejtradičnější fantasy své druhu. Milovníci specifické atmosféry „fromácké“ tvorby mohou být s lehkým přeháněním nepříjemně zaskočeni jistou obyčejností. Jakmile ale potkáte první NPC, rozemelete bosse a okusíte zatuchlost místních kobek, velmi rychle pochopíte, že máte tu čest s nebývale důmyslně navrženým světem.

Limgrave záhy vyměníte za zavodněnou Liurnii a okusíte i vyprahlý region Caelid. Záměrně se vyhýbám specifickému popisování světa, protože jedním z největších balzámů na duši je právě jeho poznávání. Tvůrci se velmi chytře vyhýbají předvídatelnosti, na kterou jsme zvyklí z mnoha dnešních her a umisťují desítky zajímavých dungeonů a nepovinných událostí do míst, kde byste je nečekali. Odměnou za jejich objevení je nával adrenalinu z nového nebezpečí, ale i odměny, která vám pomůže být lepší a silnější. Herní mapa není ani zdaleka tak veliká jako například u série Assassin’s Creed, ale je absolutně kolosální s ohledem na kořeny série, a to obzvláště v kontextu s rychlostí postupu hrou, kde vás i zásek u bosse může stát několik hodin života.

Smysluplná rozloha

Otevřený svět je bezpochyby jedním z hlavních taháků a je to i jeden z nejlépe vystavěných světů ve smyslu obsahu obecně – nic v něm nechybí ani nepřebývá. Zajímavých lokací je dostatečně málo na to, aby vám každý objev způsobil decentní chvění v oblasti mezinoží a současně jich není tolik, aby se odměny za jejich dokončení musely opakovat. Velký otevřený svět ovšem nepřináší jen ovoce, ale i porci logických problémů, které identifikovalo už například Dragon’s Dogma. Zaprvé, není tak snadné rozklíčovat, ve které lokaci byste ještě neměli být, a tak můžete být poučeni mocnou frustrací a opakovaným umíráním, než zjistíte, že je potřeba změnit pořadí a nabrat lepší vybavení. Zadruhé, výměna pečlivě vykonstruovaných koridorů za rozlehlé pláně se částečně podepisuje i na atmosféře.

Otevřený svět je bezpochyby jedním z hlavních taháků a je to i jeden z nejlépe vystavěných světů ve smyslu obsahu obecně – nic v něm nechybí ani nepřebývá.

Unikátní místa, takzvané legacy dungeony, jsou ve hře stále, ale už nenavazují přímo na sebe, nýbrž jsou spojená mnohdy poloprázdnými pláněmi, jejichž opakované překračování ať už po svých nebo v sedle koně Torrenta z hráče po malých dávkách odsává nadšení, obzvláště když se pouštíte do boje s každým mrzákem, který se vám připlete pod čepel. A co tento efekt redukuje? Je to právě ono zmíněné očekávání neočekávatelného, které vývojáři velmi rafinovaně naplňují vytvářením unikátních příběhů a situací, kde i nepovinným událostem přikládají stejnou vážnost a úroveň detailů jako těm hlavním.

Jak vám pravděpodobně dochází, ve světě obřích mečů, rafinované magie a bestií s větším počtem zubů než IQ se cestováním neuživíte. Runy, které souží k levelování, samozřejmě získáváte primárně vražděním nepřátel a bossů, přičemž je to právě bojový systém a rozvoj postavy, který skrývá onu dualistickou povahu komplexnosti a přístupnosti. V Elden Ringu neexistuje nic jako špatné vybavení, jen vybavení, které vyhovuje vašemu hernímu stylu nebo vybavení, které se více hodí ke konkrétní situaci. Máte rádi obří obouruční meče, kterým nepřátele zatloukáváte do země jako krtky nebo naopak rádi kombinujete agilní dýky, a ještě na dálku prudíte s magií? A co třeba mix všeho? Hru můžete klidně dokončit jenom ve spodkách s kuší v ruce a je to právě svoboda v budování postavy, která nabízí dostatek přístupnosti i hloubky, kterou si užijí hračičky.

Jeden za všechny, všichni do jednoho

Elden Ring posléze exceluje v převedení všech teoretických znalostí do praxe. Míněno, v řezání nepřátel. Prvně je potřeba smeknout před pestrostí místního obludária. Od humanoidních vojáků se prokosíte přes zmutované bestie, folklorem inspirované příšery a naprosto bizarní vzezření až k masivním bossům s velmi pečlivě navrženým chováním a skvělými arénami. Co víc, řada nepřátel je exkluzivních třeba i pro jedinou lokaci ve hře a byť se s decentní recyklací setkáte, je překvapivě velmi vzácná.

Absolutní třešničkou na zážitkovém dortu jsou pak jednotliví bossové, kteří představují unikátní zážitek na mnoha úrovních. Míra soustředění je v těchto momentech vystřelená daleko za hranici očekávání a naléhavost situace podporuje i úderný orchestrální soundtrack a pečlivě vysoustružené arény. Specificky příběhoví šéfíci slouží jako dokonalý stimulant vašich smyslů a mohu vám slíbit, že se dočkáte i méně typických soubojů, které vyžadují více přemýšlení než mlácení. Ne všechno zlato se ovšem třpytí a zrovna bojový systém trpí řadou otravných archaičností, na které si komunita stěžuje prakticky od počátku věků.

V první řadě, navigace nepřátel prostředím často vypadá velmi strnule a jejich pohyb v členitějších lokacích kvůli zasekávání připomíná narozeninovou cestu z non-stopu. Rychlí nepřátelé s dlouhou dráhou pohybu, skákáním a často velmi agresivním útočným chováním mají tendenci se povážlivě zasekávat o předměty nebo s nimi výrazně prolínat. Tristní je také práce s kamerou, která trpí tradičními problémy v těsných koridorech. Automatické přepínání zaměření na nepřítele často nelogicky vybere vzdálenou postavu místo toho, aby se zaměřila na vyšinutou krysu s boláky na kůži, která se vám zrovna zakusuje do kotníků. Pokud někde pocítíte věk, je to právě bojový systém. Ve světě, kde je smrt trestána částečnou ztrátou postupu je pak jakékoliv technické selhání o to více frustrující.

Výrazně pak pocítíte i mnohem větší využití kooperace, k níž vás vývojáři nepřímo motivují level designem a obecně mnohem větším množstvím nepřátel nejenom ve světě, ale i v dungeonech. Úrovně jsou často navržené tak, abyste využili nejenom plíživý přístup, ale ideálně i kamarády, kterých si můžete pozvat do akce až 3 současně a kde každý další člověk v partě přidává jednoznačnou výhodu. Ve světě Elden Ringu má samozřejmě i přátelství svá úskalí, a tak se při párování vystavujete riziku napadení jiným hráčem, který chce vaše runy a váš skalp. Systém svolávání party zůstává unikátně řešen pomocí vyvolávacích nápisů jak pro kooperaci, tak pro PvP a i když je často nepraktický, přidává do hratelnosti určitou vrstvu očekávání a přátelství.

Přístupný ≠ snadný

Ještě, než se rozloučíme, pojďme si odpovědět na kontroverzní otázku. Je Elden Ring snadnější než dosavadní portfolio FromSoftware? Není, v prakticky žádném ohledu. V některých aspektech je dokonce více nekompromisní, navzdory řadě opatření, které zážitek usnadňují nově příchozím. Možnost cestovat instantně mezi checkpointy je takřka povinností, bez níž by překračování krajiny představovalo absolutní bolest. Schopnost se plížit a skákat pak přidává určitou vrstvu taktiky, která vám dovolí se nepřátelům a mnoha minibossům kompletně vyhnout nebo jim polechtat míchu zezadu. Navzdory tomu, že řada z nás již přijde proškolená s letitými zkušenostmi, nové výzvy a široké spektrum nepřátel vás vytrestají jako vychovatelky během prvního dne ve školní družině.

Ego jsme tedy odbavili, zbývá grafika a technické zpracování. Ruku na srdce, Elden Ring nevznikal apriori jako hra pro novou generaci hardwaru a je to v mnoha ohledech cítit. Vizuální kvalita není rovnoměrná a jsou lokace a místa, která působí nehezky a nudně, což ale současně není dáno technologickým základem. Na každý jeden nehezký kout mapy totiž připadne deset jiných a nádherně stylizovaných míst, které svojí estetikou maskují i fakt, že nejde o technologický powerhouse. Větším problémem je pak občasné klesání frameratu a decentní zaškobrtnutí i v módu preferujícím rychlost obrazu. Režim kvality pracující s větším rozlišením pak nemá takovou hodnotu a upřímně nepřináší výrazný vizuální boost, abyste jej měli preferovat.

Jsou to ovšem individuální zážitky, které nejlépe definují zábavnost hry. Obyčejný průzkum nepřátelského kempu může vyústit až v souboj s drakem, otevření truhly vás teleportuje do úplně nové nepovinné lokace a vězte, že tam někde se schovává i obří dungeon, který se významem podobá například bájnému Blackreach ze Skyrimu. Každý zabitý boss, každá vylepšená zbraň a každá úspěšně dokončená pouť není jen pouhou součástí, ale představuje významný prvek jinak holistického zážitku.