The King’s Dilemma – -apkrig

Někdy bude nutné schválit výnos, v který nevěříte, prostě proto, abyste si u konkurenčního šlechtického rodu udělali očko pro příští, důležitější debatu. A někdy nezbyde nic jiného než ostatní radní jednoduše uplatit, aby nedělali problémy a říše se vydala tím směrem, který jste si vysnili.

Takhle funguje The King’s Dilemma: Chronicles. A i když to možná zní jako skvělá narativní zábava plná rozhodování o komplexních společensko-politických problémech, realita je bohužel výrazně pošmournější.

Pane, pane, co máme dělat?

The King’s Dilemma: Chronicles vychází z úspěšné deskové hry a je to na ní vidět. Všechny informace, které vám prezentuje, byste klidně mohli postupně dostávat na kartičkách – líznete si, přečtete si odstaveček o problémech s kanalizací v hlavním městě, zvolíte jednu ze dvou možností, podíváte se, co to udělalo, posunete patřičné žetonky na stupnici a můžete lízat znovu.

Dilemat je tady spousta a často na sobě vzájemně závisí. Vaše rozhodnutí ženou hru unikátním směrem – když se například rozhodnete přizvat známou čarodějnici ke královskému dvoru, otevře se vám celá řada událostí souvisejících s jejími experimenty. Pravda, ne vždycky to funguje z hlediska vyprávění, zrovna u téhle čarodějnice se mi stalo, že chuděra umřela, ale o pár eventů později mi živá a zdravá radila, co mám udělat, ale i tak je poměrně působivé, jak úspěšně se hra snaží simulovat dlouhodobé dopady vašich rozhodnutí.

A jsou to často velmi zajímavá rozhodnutí. Ano, občas je trochu hloupé, že jsou striktně binární, a vy tak nemůžete vymyslet logický kompromis (vážně toho člověka musíme buď podpořit, nebo rovnou zabít?). Týkají se ale všech možných aspektů řízení fantasy království. Chvíli se zaobíráte domácí povstaleckou situací, pak plánujete koloniální výpravu, najednou je třeba řešit válku se sousedy nebo epidemii moru.

Protože hrajete za šlechtický rod, který momentálně předsedá královské radě, zároveň na vás spočívá nutnost dosahovat konsenzu. Spolu s vámi okolo stolu sedí další hrabata a vévodové, a pokud si všichni myslí, že by se měla přezbrojit armáda, i když vám to nepřipadá jako nejlepší nápad, no tak byste to měli udělat, protože jinak vyplýtváte hodně vlivu na to, abyste ostatní přesvědčili. A navíc, pokud se budete příliš často názorově lišit od svých kolegů, může mezi vámi vypuknout otevřené nepřátelství.

To všechno směřuje k velkému finále. Temné proroctví totiž hovoří o konci světa a jeho znovuzrození – a vy svýma nejistýma rukama tvarujete osud všeho a všech. Jak dobře se připravíte? Co zjistíte? Na čí stranu se vůbec přidáte? Je to epos, tak rozmáchlý, že jsem to ani nečekal.

Jsem tu od vládnutí, ne počítání

Zvažování všech pro a proti, prosekávání klikaté cesty džunglí možných následků, to je něco, co mě v King’s Dilemma moc bavilo. Bohužel to není ani zdaleka to jediné, co po vás hra chce. Místo aby byla spokojená s tím, že si podle svého nejlepšího vědomí a svědomí píšete vlastní příběh, s neústupnou tvrdohlavostí vám omlacuje o hlavu, že je to přece HRA, ne interaktivní vyprávění.

Každé rozhodnutí je propojené s množstvím nejrůznějších hýblátek. Když nařídíte uvrhnout nakaženou vesnici do karantény, posune to ukazateli prosperity, obrany, moci a kdovíčeho ještě dalšího. Pokud příliš dlouho klesáte nebo stoupáte, podobně jako v Reigns to znamená konec vlády krále a na trůn dosedne jeho nástupce (ano, i tady vás může zkosit to, že jste příliš bohatí). Podle toho, jak jste si vedli a jak jste plnili speciální úkoly (například „všechny ukazatele musí být co nejníž“), dostanete nějaký počet kousků jedné ze tří různých měn, které pak můžete utrácet za vylepšení.

Zní to jako hezké mechanické zpestření neustálého rozhodování? Možná na papíře. Ve skutečnosti mě to pravidelně hrubě vytrhávalo z krásné iluze, že se snažím vládnout království. Musel jsem si vybrat, jestli v sýpkách uskladníme zásoby obilí, nebo ho radši exportujeme, a i když jsem tušil, že nás čeká válka a rezervy se budou hodit, musel jsem zvolit obchod, protože jinak by jeden z pitomých ukazatelů klesl příliš hluboko a král by abdikoval nebo by ho někdo zabil nebo něco podobně hloupého.

Neustálé střídání panovníků taky zrovna moc nedává smysl, zvlášť když si s tím hra neumí poradit z hlediska vyprávění. „Příběhově“ totiž pořád jednáte s tím samým králem, řešíte, že upadá pod temný vliv zlých sil a podobně, a pokud „špatní rádcové“ a „šílenství způsobené magickou knihou“ nejsou dědičné vlastnosti, pak opravdu nechápu, co se vlastně v naší dobré dynastii děje.

Měl jsem vědět, co to udělá?

Hra je rozkročená mezi iluzí vlády nad problémy zmítanou říší a intenzivní gamifikací toho samého. Nemůže si vybrat, nepasuje to dohromady – a přitom je zřejmé, že v jedné z těch poloh je mnohem silnější než v té druhé. Strategicky hýbat hýblátky, to proboha umí úplně každá strategie podobného ražení, tak proč se, milí autoři, naplno neponoříte do toho, co děláte dobře? Máte hezky napsané události, sekvence následků, dokonce to i krásně vypadá, ale ne, vy se radši střelíte do nohy!

Číslíček a bodíků, na které musíte dávat pozor, je TOLIK. Vím, jaká je procentuální šance, že král v dalším tahu umře stářím. Vím, kam se posunou jednotlivé ukazatele, když zvolím jednu nebo druhou možnost při rozhodování. Proč mi musíte ukazovat, co se děje pod kapotou? Chcete, abych se rozhodoval jako král, nebo jako matematik?

Zkrátka se tu nedá vyloženě roleplayovat, rozhodovat se podle toho, co se vám zdá nejlepší. Nebo možná dá, ale není to efektivní a hra vás za to bude neustále tvrdě trestat. A někdy, někdy vás dokonce vytrestá i za to, když na její podmínky přistoupíte.

Dejme tomu, že nutně potřebujete přesunout nějaký ukazatel nahoru, jinak to vašeho krále bude stát trůn a vy si zase nevyděláte potřebné penízky za splněný úkol. Zvolíte událost, u které víte, že nějak ovlivní dané hýblátko. Ale je možné, že ať uděláte cokoliv, žetonek vědění zamíří dolů, což si nemůžete dovolit, protože už předtím dolů putoval dvakrát a ve hře funguje něco jako setrvačnost, která ukazatel posune o to hlouběji, čím víckrát míří stejným směrem, takže jste si asi měli náhodně vybrat jiný event, který by vás zachránil, ale nemohli jste vědět, jaký…

A tak král Harald IV. najednou abdikuje, protože jste omylem nashromáždili příliš mnoho vědění. Uf.

To nejhorší na konec

Ne, tohle žonglování s neposlušnými grafy mě na The King’s Dilemma: Chronicles opravdu neuspokojovalo. A přesto, když jsem zrovna neskřípal zuby nad tím, o kolik lepší to mohlo být, mě vlastně docela bavilo i to, co jsem skutečně dostal.

Jak jsem už psal, dilemata jsou nastavená zajímavě a vaše království se vám mění pod rukama. Investujete do vynálezu střelného prachu, to vám odemkne další sadu událostí a ještě připraví budoucí modifikátor pro přidružené dění. Stáváte se koloniální velmocí, odhalujete tajemství bohů a církve, porazíte sousedy ve válce a anektujete jejich území, což má dalekosáhlé důsledky pro budoucí válku proti zlu.

Tahle válka je něco, o čem se ještě v krátkosti musím zmínit… A ne pozitivně. Čekal jsem, jakým způsobem příběh vyvrcholí, k čemu mě dovedou všechna ta dilemata a cestičky provrtané bahnem historie, a místo velkolepého souboje se zlem, kde bych využil všechno, co jsem se doposud naučil a co jsem získal, jsem se dočkal plytkosti.

Víte, co je ona velká válka? Série kartiček s jednoduchou volbou ano/ne, která tak nějak napůl náhodně rozhodne o tom, jestli vyhrajete, nebo prohrajete. Respektive, samozřejmě že ne náhodně. Vám to tak ale rozhodně bude připadat, protože k volbě mezi tím, jestli chránit velkou knihovnu, nebo ji obětovat, nemáte absolutně žádné doplňující informace. Netušíte, jestli to prospěje vám, nebo silám temnot, ani to tušit nemůžete. Hoď si mincí a uvidíš, takový jsem měl pocit z úplného konce hry, kdy by přitom všechno mělo uspokojivě gradovat.

Ano, je hezké, že hra nabízí několik konců a že každý průchod bude víc nebo míň unikátní, ale že bych po takovém závěru cítil sebemenší impuls The King’s Dilemma: Chronicles ještě někdy v budoucnu zapínat, to se rozhodně říct nedá.

Máte někdo lepidlo, prosím?

Možná jsem od téhle hry čekal něco úplně jiného, než čím měla v úmyslu být. Možná jsem v tomhle ohledu trochu nespravedlivý vůči něčemu, co je v podstatě adaptací existující deskové hry. Ale ať je to, jak chce, výsledek prostě není uspokojivý. Neumí nabídnout zážitek, který by držel pohromadě. Často frustruje, často nad ním nezbývá než nechápavě kroutit hlavou.

Najdete tu nádherné střípky, drobné příběhy a opravdu obtížná rozhodnutí hodná lámání hlav. Jen ty střípky někdo zapomněl poslepovat dohromady.