Citizen Sleeper – -apkrig
Kyberpunk pořád táhne. Z nějakého důvodu nám tenhle dystopický žánr připadá cool, ačkoliv v realitě kolabujícího klimatu, nemorálních korporací maximalizujících zisk a potenciálně uvědomělé umělé inteligence už v podstatě žijeme. Asi je to těmi neony a stylovými tělesnými modifikacemi, které nám připomínají, že i v nejsyntetičtější bytosti se může schovávat nejvíc lidskosti.
V dravé kyberpunkové každodennosti nikdy nekončící honby za přežitím by ale doopravdy chtěl žít málokdo – anebo v ní už dávno jsme? Dnes recenzovaná RPG adventura Citizen Sleeper jednočlenného studia Jump Over the Age s tím rozhodně myšlenkově souzní a největším nepřítelem je v ní pokaždé čas, i přesto jde ale o překvapivě oddechovou a volně plynoucí záležitost, která vás v troskách intergalaktického kapitalismu nehodlá stresovat. Bytí je přece samo o sobě náročné dost.
Jste Spáčem – syntetickou bytostí s emulací vědomí opravdového člověka, téměř bez vlastních práv, zato s povinnostmi vůči svému výrobci. Pro případy rebelie a útěku jste vybaveni sledovacím zařízením, možná ale nebude potřeba vás nahánět, protože bez pravidelné údržby stejně podlehnete samovolnému rozkladu.
Nahánět kde, vlastně? Volným vesmírem jste dopluli až někam k jeho okraji, na bohem, ale nikoliv lovci hlav zapomenutou stanici zvanou The Eye. O co vám jde? Snad o svobodu, možná se chcete stát součástí místní pestré komunity, která se nevzdává naděje na lepší zítřek, nebo vám na mysl přichází jen to jediné slovo: Přežít.
V prvních chvílích vás stanice vjemy, informacemi a povinnostmi zahltí vrchovatě – i coby android musíte jíst, jídlo ovšem stojí peníze a peníze získáte jedině prací. K úspěšnému výkonu ale zase potřebujete správně vržené kostky, a když vám dojdou, musíte odpočinkem přetočit hodinové ručičky do dalšího cyklu, ale tím se opotřebíte, vyhládne vám a najednou nestíháte vydělat dost na splátku lovci hlav, který vám slíbil, že vás nezabije, když za něj pokaždé zatáhnete účet v místní knajpě.
Dobrou zprávou ovšem je, že konce četných odpočtů i přes výhružnou červenou ani zdaleka neznačí konec hry. Nejspíš dostanete nějakou penalizaci ke statistikám, možná někoho naštvete tak, že už vám žádnou další práci nedá a nehodlá se s vámi vůbec bavit. Nikdy.
I z totálních šlamastyk, které vám zkazily kostky, se ovšem často dá vybruslit v rámci dialogů. Anebo během nich zjistíte, že jste vlastně selhali správně, třeba když vám příslušnice samozvané pořádkové agentury vysvětlí, že vás jenom zkoušela a vy jste tímhle testem prošli, vy šikulové!
Neustále tikající hodiny vás nutí prioritizovat potenciálně zajímavé úkoly, žonglovat s kostkami a občas i proklínat náhodu, že vám nepřihrála správný počet puntíků. Tečky na kostkách někdy zvyšují šanci na úspěch vykonávané činnosti, jindy na výměnu potřebujete konkrétní hodnotu. Téměř nikdy jich ale nemáte dost, jejich počet se totiž odvíjí od stavu vaší fyzické schránky.
Nesnadný boj o přežití vám hra časem trochu usnadní v rámci primitivního RPG systému, kdy za uzavřené příběhové obloučky dostáváte body, které následně investujete do pětice statistik, z nichž plynou jak bonusové tečky na hozených kostkách při akci daného typu, tak i další funkční bonusy jako možnost se samo doma opravovat či třeba schopnost usmlouvat lepší ceny u obchodníků.
Systémy jsou přes zdánlivou počáteční složitost ve své podstatě velmi jednoduché, a Citizen Sleeper tak v mnohém, včetně svého herního plánu tvořeného simplifikovaným 3D modelem osázeným četnými ikonkami, připomíná glorifikovanou deskovku. Jeho jádro ale tkví v něčem jiném: Ve fenomenálně napsaných textech, kterým jednoduché mechanismy dají hezky vyniknout.
Pokud bych měla zůstat u lehce rýpavého přirovnání k různým typům médií, je Citizen Sleeper taky tak trochu glorifikovanou knihou, která vás za časem zautomatizované dosazování kostek do správných políček vždy odmění dalším střípkem příběhu, dalším pohnutým osudem, dalšími několika odstavci s evokativními popisy vesmírné stanice pro odpadlíky, toulavé kočky či hádky hackera z čajovny s naštvanou šéfkou. Což může být zásadní kámen úrazu pro každého, kdo nedisponuje znalostí psané angličtiny a čtení s porozuměním, zbytek ale bude muset uznat nepopiratelné kvality literárního talentu Garetha Damiana Martina.
Ten ze zdánlivě vyčerpaného žánru, kde to běžně pulzuje jedním klišé za druhým, zvládl vykřesat zase něco neotřelého. I díky nepřekombinované obrazové složce vám ve svých textech vždy nechá dost prostoru pro fantazii, kterou podněcuje společně s adaptivními hudebními podkresy reagujícími na vaše rozhodnutí, od lo-fi beatů začínajícího nového cyklu až po dramatické skřípění v tempu úprku před vesmírnými lovci korporace Essen-Arp ochotné ukončit váš pobyt na stanici.
Když už jsme u délky pobytu, může se dle množství splněných vedlejších linek protáhnout až na deset hodin. Po dohrání hlavního úkolu se ale na vrzající vesmírnou stanici můžete vrátit a zkusit dokončit, co jste prvně nestihli – otevřít ty divné dveře, za nimiž se schovává uvědomělý nápojový automat, pomoct opravit vesmírnou loď dívky v nesnázích nebo zkusit přijít na to, jak se pěstují houby.
Já osobně se tedy rozhodně vrátím, protože hodlám zjistit, jestli můžu jednu nešťastnou duši přesvědčit, že zradit mě se zbraní, kterou jsem pro ni před chvílí ukradla, není vůbec dobrý nápad. Můžu ji napravit. Určitě.
