Zahráli jsme si český mix RTS a FPS Silica » Vortex

Už před delší dobou jsme si mohli v pražském sídle studia Bohemia Interactive vyzkoušet novou hru Silica. Nepracuje na ní však tým, který má na kontě oblíbené hry jako Arma nebo DayZ, ale jediný vývojář Martin Melichárek. V Bohemia Interactive pracoval v minulosti například na Take On Mars či Take On Helicopters, ale před časem se rozhodl, že bude hry vyvíjet sólo, i když své svazky s Bohemkou nezpřetrhal kompletně. Prostřednictvím programu Bohema Inkubátor totiž společnými silami pracují na tom, aby se zajímavý mix real-time strategie a střílečky stal dalším úspěšným českým projektem. Jak na tom hra je, jsme si vyzkoušeli v čerstvě vydané verzi, která se na Steamu nachází v předběžném přístupu.

Nejsme tu sami!

Silica se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy si lidstvo podmanilo technologii teleportů. Díky tomu mohlo rychleji prozkoumat Sluneční soustavu, ale vydat se i dál. Pro začátek k naší nejbližší hvězdě Proximě Centauri a usídlit se na blízké exoplanetě Centaurus. Zájem prozkoumávat vesmír ovšem neutichl, ale z druhé strany se také nesetkal s dalším větším úspěchem. Drony vyslané do dalších koutů nekonečného prostoru se nevrátily, až na jeden, který byl pokrytý vrstvou prachu a písku. Tak byla objevena planeta Baltarus, na níž lidstvo našlo látku schopnou násobit vloženou energii, čímž došlo k obrovskému technologickému skoku. Součástí objevu ale byla i zkáza, znesváření lidí z Centauru a Země a hlavně, vydráždění domorodých brouků, kteří se rozhodli svou planetu bránit.

Tady už do Silicy vstupuje hráč s výběrem tří herních módů, které mu dávají vždy trochu odlišný zážitek. Prospector je rozsáhlejší tutoriál, ve kterém si projdete základní mechanismy v naskriptovaných úkolech. Arena, v předběžném přístupu zatím ještě ne zcela vyvážená, pak nabízí divoký deathmatch za použití všech zbraní a jednotek, které hra momentálně nabízí. Je to ale až mód Strategy, který odemyká celý potenciál a dává hráči na výběr, zda chce hrát jako pěšák – či operátor mnoha kusů futuristické vojenské techniky – anebo jako velitel, který na celou záležitost hledí skrze mapu doplněnou rozhraním jako z každé správně real-time strategie. Právě možnost volby, jak ke hře přistoupit, je to, co se mi na ní v zárodku líbí zdaleka nejvíc, ambice ale leží i ve velikosti dostupných map a taktických volbách.

Strategie a taktika

Z druhé strany ale nečekejte, že by se Silica hrála třeba jako Battlefield. Mnohem blíže má k Armě, ale přesněji ke střílečkám, které zkrátka vyžadují týmovou práci a trochu přemýšlení. Pokud se dosadíte do role velitele, musíte pečlivě sledovat, kudy probíhají útoky ostatních znepřátelených stran – na mapě to mohou být brouci, lidé nebo obě strany najednou – dále se snažíte natěžit dostatek zdrojů, abyste mohli dál stavět a v neposlední řadě poskytovat svým vojákům z řad živých hráčů i botů dostatek prostředků, aby mohli plnit úkoly. Jaké? Opět ty, které jim zadáte. Tenhle koncept se mi zamlouvá a zatím jsem během testování nenarazil na nikoho, kdo by hru vysloveně kazil, jsem ale upřímně zvědavý, jak bude tahle část fungovat poté, až hru začne hrát větší množství lidí.

Co se týče akční části, i zde musíte vcelku pečlivě volit, jaké použijete zbraně, případně s kým a kam půjdete. Velitel vám sice zadává příkazy, ale pokud nahoře nesedí někdo, kdo by chtěl řídit každý váš krok, udělené waypointy mohou mít jen velmi obecný charakter. Musíte se tedy spoléhat sami na sebe v tom, co po dosažení cíle uděláte, případně jak, a tady jde o nutnost krytí za kameny či terénními nerovnostmi, využívání správných zbraní, snahu nebýt viděn, dokud se nedostanete k nepříteli poblíž, případně mít dostatek pudu sebezáchovy a raději zvolit ústup, než jistou smrt. Střelba samotná probíhá spíše na delší vzdálenost, tedy alespoň ve hrách, které mám za sebou, takže je nutné počítat s určitou kompenzací vzdálenosti. Také veličina času nutného na zabití je zatím docela neúprosná a přirozeně platí oběma směry. Nespočítám, kolikrát jsem umřel, aniž bych tušil, odkud rána přišla, ale s dobrým vedením a podporou ostatních hráčů lze pocítit zlepšení.

Specifická je pak hra za domorodé obyvatele Baltaru, kteří připomínají nejrůznější brouky a klepeťáky. I ti nabízí hráči několik různých tříd podle typu či síly útoku nebo rychlosti se kterou se pohybují, a nutno přiznat, že hra za ně je opravdu netradiční. Potěšilo mě, že i základní jednotky mají schopnost v dílčích aspektech ovlivnit bitvu, jsou to ale samozřejmě obří kráčející monstra, která mě bavila i díky různým technikám boje, kam spadají třeba i divoké kotouly, tak účinné proti lidským tankům. Jediné, co mi během hraní přišlo trochu zvláštní, byl pocitově nízký počet hráčů – pouze 12 na každé straně. S přihlédnutím ke zmíněné velikosti map jsem měl občas pocit, že se kolem mně nic neděje, a když už se dít začalo, umřel jsem a čekal mě další přesun k boji. Hra se nicméně nachází v předběžném přístupu a věřím, že právě všeobecný balanc, ať už se týká jednotek, map, obtížnosti nebo herních mechanismů, bude aktivně probíhat a Silica se zformuje do podoby, která by mohla nadšence do strategií i trochu náročnějších stříleček bavit.